Marcel Proust (FRA)

Marcel Proust byl francouzský spisovatel, literární kritik, autor esejů, povídek a překladů. Narodil se v dobře situované měšťanské rodině. Jeho matka Jeanne Weilová byla dcerou židovského makléře. Otec, Adrien Proust, pocházel z francouzského Illiers. Po skvělých studiích a praxi se Marcel Proust stal profesorem na lékařské fakultě v Paříži. Již od narození byl křehkého zdraví a už od dětství trpěl záchvaty astmatu, což ho provázelo celý život, ale přesto nastoupil dobrovolnou vojenskou službu. Po jejím skončení studoval práva na Sorbonně. Od počátečního heterosexuálního života postupně přešel k homosexuálním praktikám. Do pětatřiceti let si užíval jako snob, pouze chvíli pracoval jako právník. Stejně jako Émile Zola a další umělci a intelektuálové se zapojil do aféry důstojníka Alfreda Dreyfuse (1859-1935). V té době zemřeli jeho rodiče a Proust se začal plně věnovat psaní a sebepozorování. Ve dne spal a v noci tvořil. Ve svém patnáctisvazkovém románovém cyklu se pokusil prostřednictvím složitého procesu evokace minulosti znovunalézt ztracený čas formování lidského osudu a intelektu. Věnoval se vnitřnímu životu, citům a vzpomínkám, snažil se zachytit proud vědomí. Byl ovlivněn Bergsonovou filosofií. Novým pojetím literárního času (neustálým prolínáním minulosti se současností) položil základy moderního románu - zařadil se tak po bok jeho průkopníků, Virginie Woolfové a Jamese Joyce.

Jeho literární tvorba se opírá o filosofii Henriho Bergsona, kde je zdůrazňován význam intuice a protirozumový výklad poznatků. Proustova literatura je velmi komplikovaná, děj je zatlačen do pozadí a převládá líčení nálad, pocitů a úvah. Prolínají se zde časové roviny, to vše slouží k tomu, aby si vypravěč oživováním minulosti ozřejmil smysl svého života. Pro tento druh literatury bylo nutno volit formu vnitřního monologu, používal složitou lyrizovanou větu, porušoval pravidla syntaxe.
Touto metodou Proust vyjadřoval svůj "intuitivní proud vědomí", je samozřejmé, že tento směr se podepsal na přehlednosti děje. Tento styl značně zkomplikoval literaturu, ale umožnil tím popsat spoustu nových věcí.
Tento způsob literatury ovlivnil většinu tehdejších avantgardních směrů, a to jak v próze, tak i v poezii.

DÍLO:
- Jean Santeuil
- Hledání ztraceného času - 1913 - skládá se ze 7 dílů, 4 z nich byly vydané ještě za jeho života. V tomto románu je hlavním hrdinou vypravěč Marcel, který podniká cestu do minulosti na základě složitého procesu evokace prožitků vlastních i jiných postav a autobiografických reminiscencí hledá čas, který zanikl, o němž je však přesvědčen, že ho umělecké dílo může znovu vyvolat a zvěčnit. Román je současně široce pojatý obraz části francouzské společnosti kolem roku 1900, kterou Proust dobře znal.
- Swann - 1913, obsahuje jedinou epizodu odehrávající se před autorovým narozením a která vychází také samostatně pod názvem Swannova láska.
- Ve stínu květoucích dívek - 1918, 2 svazky, za tento díl obdržel Marcel Proust Goncourtovu cenu
- Ke Guermantům - 1920 - 21, 2 sv.
- Sodoma a Gomora - 1921 - 22, 3 sv.
- Uvězněná - 1923, 2 sv.
- Zmizelá Albertina - 1925, 2 sv., též jako Uprchlá Albertina
- Čas nalezený - 1927, 2 sv.

ESEJE:
Radosti a dny - 1896
Pastiše a rozmanitosti - 1919
Kroniky - 1927

Zdroj: http://www.cesky-jazyk.cz/zivotopisy/marcel-proust.html