Victor Hugo (FRA)

Victor-Marie Hugo [ígo] (26. února 1802, Besançon – 22. května 1885, Paříž) byl francouzský básník, prozaik, dramatik, esejista a politik, vrcholný představitel romantismu.

Jeden z největších francouzských básníků a spisovatelů, nejvýznamnější francouzský zastánce komunismu 19. století se narodil v Besançonu, když 19. století byly dva roky, jak praví v jedné své autobiografické básni. Byl vychováván pobožnou matkou, která byla přívrženkyní krále Jakuba a monarchie (royalistka), a otcem, který byl důstojníkem napoleonské armády a stoupencem Napoleona (bonapartista).

Byl třetím synem Josepha Léopolda Sigisberta Huga a Sophie Trébuchet. Narodil se v roce 1802 v Besançonu a žil ve Francii po většinu svého života. Jeho bratři byli Abel Joseph Hugo (nar. r.1798) a Eugéne Hugo (nar. r.1800).

Dětství Viktora Huga bylo poznamenáno významnými událostmi. Napoleon byl prohlášen císařem, když byly Victoru Hugovi dva roky a Bourbounská Monarchie byla obnovena před jeho třináctinami. Opačné politické a náboženské názory, které měli Hugovy rodiče, zobrazovaly ideologické síly, které se přely o nadvládu ve Francii celý jeho život: Hugův otec byl vysoce postavený důstojník v Napoleonově armádě. Byl atheistický republikán, který považoval Napoleona za hrdinu; jeho matka byla extrémní katolická royalistka, a podle některých domněnek, byla milenkou Generála Victora F. de Lahorie, popraveného v roce 1812 za spiknutí proti Napoleonovi. Jelikož byl Hugův otec důstojník, rodina se často stěhovala a Hugo se při cestování hodně naučil. Na cestě do Neapole viděl rozlehlé Alpské vrcholky, velkolepě modré středozemní moře a Řím v době oslav. Ačkoliv mu bylo pouze šest let, uchoval si tento půlroční výlet pevně v paměti.

Sophie následovala svého muže do Itálie (kde Léopold sloužil jako guvernér provincie blízko Neapole) a Španělska (kde se ujmul tří španělských provincií). Nespokojená s neustálým stěhováním, které vyžadoval vojenský život, a faktem že její manžel nesdílel její katolickou víru, Sophie se rozhodla nakrátko opustit Léopolda v roce 1803 a usadit se v Paříži. Od té doby dominantním způsobem řídila Hugovu výchovu a vzdělání. V důsledku toho Hugova první díla v poezii a próze odrážela ještě její vášnivé oddání víře a Králi. Teprve později, během událostí vedoucích k Francouzské revoluci v roce 1848, začal Hugo vzdorovat svému katolickému royalistickému vzdělání a místo toho se stal stoupencem volno-myšlenkářství a přívržencem republiky.

V r. 1819 založil Victor Hugo se svým bratrem Abelem čtrnáctideník Le Conservateur littéraire (vycházel do r. 1821), ve kterém otiskoval literárněkritické stati a divadelní recenze. Přes monarchistické zaměření časopisu se v něm již začal zabývat otázkami svobody ducha a s tím spojeného svobodného vyjadřování umělce. Také druhý bratr Victora Huga, Eugène, se pokoušel o literární dráhu, byl však sužován duševní nemocí a zemřel ve věku 37 let.

Mladý Viktor se zamiloval do Adèle Foucher se kterou se, proti vůli své matky, tajně zasnoubil. S Adèle se oženil (1822) až poté co zemřela jeho matka v roce 1821. Jejich první dítě Léopold (1823) zemřel jako nemluvně. Hugovy další děti byli Léopoldine (1824), Charles (1826) François-Victor (1828) a Adèle (1830). Hugo vydal svoji první novelu Han z Islandu (Han d'Islande) r. 1823 a druhou, o tři roky později, Veliký Jargal (Bug-Jargal) r. 1826. Mezi roky 1829 a 1840 vydal dalších pět básnických sbírek (Les Orientales, 1829; Les Feuilles d'automne, 1831; Les Chants du crépuscule, 1835; Les Voix intérieures, 1837; a Les Rayons et les ombres, 1840), které upevnili jeho reputaci jako jednoho z největších poetů tehdejší doby.

Krize v osobním životě spisovatele nastala v r. 1833, kdy jeho manželka Adèle navázala milostný poměr s jeho dobrým přítelem, kritikem Sainte-Beuvem. Ve stejném roce se Victor Hugo seznámil s herečkou Juliette Drouet (vlast. jménem Julienne Gauvain), která se stala jeho milenkou, dobrovolnou sekretářkou a společnicí na cestách. Přestože v jeho životě byly ještě další ženy, tento vztah trval padesát let, až do její smrti. Provázela ho i po dobu jeho pozdějšího exilu, ne vždy však bydleli spolu pod jednou střechou. Victor Hugo jí věnoval mnoho svých básní a ona mu napsala velké množství dopisů. Jejich milostná korespondence vyšla knižně s názvem Lettres à Juliette Drouet 1833-1883: le livre de l'anniversaire par Victor Hugo et Juliette Drouet 1964.

Autor byl zdrcen, když jeho nejstarší dcera Léopoldine tragicky zahynula v roce 1843, krátce po své svatbě. Utopila se nešťastnou náhodou i se svým manželem při projížďce na lodi v jezeře Seine à Villequier. Viktor Hugo byl zrovna na cestách a dozvěděl se o Léopoldině smrti z novin. Svůj šok, zděšení a žal popsal ve své básni À Villequier. Později napsal mnoho básní o jejím životě a smrti, nejslavnější pravděpodobně Demain, dès l'aube, ve které popisuje návštěvu jejího hrobu. I po mnoha letech se ve svých dílech snažil vyrovnat se ztrátou milované dcery tím, že vyjadřoval nejen zármutek truchlícího otce, ale i soucit s bolestí všech trpících např. ve sbírce básní La Pitié suprême 1879.

Roku 1845 vstoupil Hugo do politiky a byl jmenován pairem, v pairovské komoře se vyslovoval pro návrat Ludvíka Bonaparta, po rozpuštění pairie (1848) úspěšně kandidoval do parlamentu. Ačkoliv byl zprvu politickým stoupencem Napoleona III., brzy vystupoval jako jeho odpůrce a jako zastánce liberálního socialismu. V důsledku převratu provedeného Napoleonem III v roce 1851 byl nucen odejít do exilu, ve kterém žil téměř dvacet let. Krátce pobýval v Bruselu (1851) poté v Jersey (1852-55) a nakonec zamířil na menší ostrov Guernsey (1855-70). Zde také prožil další osobní tragédii se svoji krásnou, ale psychicky labilní, nejmladší dcerou Adèle, která ho doprovázela do vyhnanství. Po útrapách, spojených s nešťastnou láskou (muž, kterého milovala, věřila mu a za nímž odjela až do daleké Kanady, ji veřejně odmítl), u ní naplno propukla vážná duševní nemoc . Po návratu do Francie žila až do své smrti v zařízeních pro duševně nemocné.

Přestože Napoleon III prohlásil všeobecnou amnestii v roce 1859, Hugo zůstal v exilu do té doby než byl Napoleon III donucen vzdát se trůnu po porážce Francie v Prusko-francouzské válce. Do Paříže se za bouřlivých oslav vrátil až roku 1870 v době, kdy Francie byla poražena pruskými vojsky a přiklonil se k ideálům Komuny.

Předtím než se Hugo mohl natrvalo usadit ve Francii naposledy uprchl do Guernsey (1872–73) poté, co zažil obléhání Paříže (1870–71). Roku 1875 se stal senátorským delegátem a brzy na to senátorem. Roku 1881 byl znovu zvolen senátorským delegátem a roku 1882 se znovu stal senátorem; psal další různorodá díla, z nichž řada byla vydána až po jeho smrti.

Victor Hugo zemřel roku 1885 v Paříži jako velký a uznávaný francouzský národní básník. V den jeho pohřbu byl vyhlášen státní smutek. Je pochován v pařížském Panthéonu.

Na jeho památku byla zřízena dvě muzea: jedno v domě, kde žil, na ostrově Guernsey a druhé v jeho bytě v paláci Rohan na

Place des Vosges.

Dílo:
Victor Hugo je autorem klasicistních básní a romantických dramat a románů, v nichž mísil postupy černého románu se zásadami kritického realismu. Ve své tvorbě spojoval snové, filosofické, politické a lyrické oblasti, mísil tragično a komično, krásu a ošklivost, vznešenost a grotesknost a z pozice humanisty se nadčasově dotkl řady sociálních problémů světa.

Divadelní hry: 
Cromwell (1827), předmluva k tomuto dílu se stala manifestem romantického dramatu a odstartovala diskuzi mezi francouzským klasicismem a romantismem.
Marion de Lorme (1829),
Hernani (1830),podle této hry napsal italský skladatel Giuseppe Verdi svou operu Ernani.
Král se baví (Le Roi s'amuse, 1832), podle této hry napsal italský skladatel Giuseppe Verdi svou operu Rigoletto.
Lukrécie Borgia (Lucrèce Borgia, 1833),
Marie Tudorovna (Marie Tudor, 1833)
Ruy Blas (1838),
Angelo, tyran padovský (Angelo, tyran de Padoue, 1835),
Purkrabí (Les Burgraves, 1843),
Torquemada (1882).

Poezie:
Victor Hugo psal poezii lyrickou, epickou, milostnou i satirickou. Jeho poezie překvapuje dokonalostí veršované formy, barvitostí obrazu a líčení nálad. K nejvýznamnějším autorovým básnickým sbírkám patří:
Ódy a rozmanité básně (Odes et poésies diverses, 1822),
Nové ódy (Nouvelles Odes, 1824),
Ódy a balady (Odes et Ballades, 1826, 1828),
Východní zpěvy (Les Orientales, 1829),
Podzimní listí (Les Feuilles d'automne, 1831),
Zpěvy soumraku (Les Chantes du crépescule, 1835),
Vnitřní hlasy (Les Voix intérieurs, 1837),
Paprsky a stíny, (Les Rayons et les ombres, 1841),
Tresty (Les Châtiments, 1853), satirická básnická sbírka s častými útoky na Napoleona III..
Kontemplace (Les Contemplations, 1855),
Legenda věků I.-III. (La Légende des Siècles, 1859, 1877, 1883), básnická epopej, třídílný cyklus, v němž se básník zamýšlí nad vývojem lidstva v cestě za pokrokem a humanitou a opimisticky věří v lepší budoucnost lidstva.
Písně ulic a lesů (Les Chansons des rues et des bois, 1865),
Hrozný rok (L'Année terrible, 1872),
Umění být dědečkem (L'Art d'être grand-père, 1877),
Papež (Le Pape, 1878),
Nejvyšší soucit (La Pitié suprême, 1879),
Osel (L'âne, 1880),
Náboženství (mn.č.) a náboženství (Religions et religion, 1880),
Čtvero proudů ducha (Les Quatre Vents de l'Esprit, 1881),

vydané po smrti autora
Konec Satana (La Fin de Satan, 1886),
Celá lyra (Toute la lyre, 1888, 1893),
Bůh (Dieu, 1891)
Neblahé roky (Les Anées funestes, 1898),
Poslední kytice (Dernière gerbe, 1902) a další.

Romány:
Han z Islandu (Han d'Islande, 1823), autorova románová prvotina ovlivněná černým románem a frenetickou literaturou.
Veliký Jargal (Bug-Jargal, 1826), historický román napsaný v duchu románů Waltera Scotta, líčící vzpouru černošských otroků na Haiti roku 1791.
Poslední den odsouzence (Le Dernier Jour d'un condamné, 1829), román zachycující dobu od procesu s mužem, odsouzeným k smrti až po poslední okamžiky jeho života. Čtenář se nedozví jméno muže, ani čin, za který byl odsouzen, pouze s ním prožije utrpení spojené s pobytem ve vězení a z očekávání blížící se smrti. Autor se tímto románem postavil za zrušení trestu smrti.
Chrám Matky Boží v Paříži (Notre-Dame de Paris, 1831), historický román ze středověké Paříže v době vlády Ludvíka XI. Hlavním hrdinou je hrbatý zvoník Quasimodo z chrámu Matky Boží, kterého se v dětství ujal kněz Frollo a vychoval ho. Kvůli němu se Quasimodo pokusí unést cikánskou tanečnici Esmeraldu, do niž je Frollo zamilován. Quasimodo je ale zatčen a odsouzen k trestu na pranýři. Esmeralda se nad ním jako jediná slituje. Frollovými intrikami je Esmeralda popravena a Quasimodo se mu za to mstí. Po letech je zvoníkovo tělo nalezeno v hrobce, kde byla Esmeralda pohřbena.
Bídníci (Les Misérables, někdy česky též jako Ubožáci, 1862). V románu Hugo zachycuje život francouzského lidu v 1. třetině 19. století. Ústřední postavou je Jean Valjean. Je to bývalý galejník, který se na galeje dostal za krádež chleba. Když se mu podařilo uprchnout, okradl starého kněze, který mu nabídl nocleh. Když ho ale chytli četníci, kněz jim řekl, že stříbrné příbory Jeanu Valjeanovi dal darem, přidal mu ještě stříbrné svícny a tím ho zachránil od galejí. Tím Jeana ovlivnil a ten se poté stal dobrodincem a ochráncem těch nejbídnějších. Jeho protihráčem je policejní prefekt Javert, který ho pronásleduje. Zastává názor, že galejník zůstane galejníkem, a považuje dopadení Valjeana za své životní poslání. Ženskými hrdinkami románu jsou Fantine, mladá žena, kterou bída dohnala k prostituci a její dcera Cosette, které se ujal Jean Valjean a vychovává ji. Román vyznívá jako obžaloba tehdejší společnosti a mravů.
Dělníci moře (Les Travailleurs de la Mer, 1866), román, jehož děj se odehrává v prostředí drsné přírody Normanských ostrovů v době plachetnic a prvních parníků, oslavuje vítězný lidský zápas s mořským živlem a lidskou práci.
Muž, který se směje (L'Homme qui rit, 1869), historický román z anglického prostředí na přelomu 17. a 18. století, který nás zavádí do prostředí kočovných tlup, mezi námořníky, do žalářů i do paláců. Autor v tomto románu zpracoval podobný námět jako v románu Chrám Matky Boží v Paříži. Hlavní postavou je mladý muž, kterému byla v dětství znetvořena tvář do "věčného úsměvu". Tímto krutým způsobem se poznamenávaly v Anglii té doby nechtěné a odložené děti, aby se nepokoušely v budoucnu najít své rodiče, často ze šlechtických rodů. Mladík se přidává ke skupině potulných komediantů, s nimiž vystupuje jako klaun. Útěchou v nelehkém životě se mu stává láska krásné slepé dívky, která nevidí jeho tvář, ale o to více vnímá jeho odvahu, dobré srdce a šlechetnou duši. V tragickém závěru románu se hrdina rozhodne pro dobrovolný odchod ze života, aby uhájil čest svého pravého jména. Tento dobrodružný, romantický příběh se, stejně jako ostatní autorovy romány, řadí mezi uznávaná díla nejen francouzské, ale i světové literatury 19. století.
Devadesát tři (Quatrevingt-treize, 1874), román, ve kterém Hugo zobrazuje nejdramatičtější rok Velké francouzské revoluce, rok 1793. Přibližuje jej na osudech tří postav z obou táborů, a to jednak na postavě vůdce protirevoluční selské vzpoury v kraji Vendée, a jednak na postavách dvou stoupenců revoluce, kteří tragicky hynou pro rozpory mezi věrností revoluci a osobními city.
Claude Gueux svým rozsahem by se mělo toto dílo zařadit spíše mezi povídky. Victor Hugo v něm líčí osudy Clauda Gueux, zloděje, jež se provinil jen tím, že chtěl nasytit svou rodinu.

Cestopisy:
Rýn (Le Rhin, 1842),

vydané po smrti autora
Alpy a Pyreneje (Alpes et Pyrénées, 1890),
Francie a Belgie (France et Belgique, 1892).
Eseje a politické projevy[editovat | editovat zdroj]
Směs literárních a filozofických statí (Littérature et philosophie mêlées, 1834)
Napoleon Malý (Napoléon-le-Petit, 1851), politický pamflet, mistrný portrét dobrodruha na trůně Napoleona III.
William Shakespeare (William Shakespeare, 1864), životopisná esej
Činy a slova (Actes et paroles, 1875-1876, 1885, 1889), politické projevy
Historie jednoho zločinu (Histoire d'un crime, 1877-1878), protest proti jedné z nejotřesnějších událostí francouzské historie - proti státnímu převratu Ludvíka Bonaparta.

Paměti a záznamy:
vyšly po smrti autora
Co jsem viděl (Choses vues, 1887, 1900),
Post scriptum mého života (Post-scriptum de ma vie, 1901),
Deník 1830-1848 (Journal 1830-1848, 1954).

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Victor_Hugo