Fotografie z roku 2007
EN | CZ

Životopis autora

Přihlášení
Jméno
Heslo
Statistika webu | Email

Flavius Iosephus (RIM)



Židovský historik Josephus Flavius, vlastním jménem Jóséf ben Mattatjáh, pocházel po otci ze staré židovské kněžské rodiny a po matce dokonce z královského židovského rodu Hasmoneovců. Narodil se r. 37 po Kr. v Jeruzalémě. Už od mládí byl pečlivě vychováván v náboženských tradicích svého národa. Ve vlastním Životopise píše: „Ačkoli jsem byl ještě chlapec sotva čtrnáctiletý, byl jsem všemi chválen pro svou lásku ke knihám, neboť velekněží a přední osobnosti města se scházeli, aby se ode mne dověděli něco přesnějšího o zákonech”. Josef se nespokojoval tradičním vzděláním, ale snažil se poznat i učení tehdejších židovských sekt, učení farizeů, saduceů a essénů. Právě jemu vděčíme za zprávy o těchto směrech v judaismu prvního století. Později strávil ještě tři roky u osamělého poustevníka Banúse, který žil při dolním toku Jordánu, „v oděvu z bavlny požíval jen divoce rostoucí potravu a ve dne i v noci se častokrát omýval studenou vodou, aby se očistil”. Josef uvádí, že se stal jeho horlivým následovníkem. Když Josef dosáhl devatenácti let, přiklonil se k farizeům, jejichž názory srovnával s učením stoiků. Název této sekty se odvozuje od hebrejského slova peruším, „odlišení”, tento výklad však není jistý. Snad se jednalo spíše o hanlivou přezdívku „sektáři”, protože je jejich přísné dodržování zákona odlišovalo od ostatních Židů. Sami se mezi sebou označovali haberím, „druzi”. Farizeové ve svém každodenním životě dobrovolně dodržovali přísné předpisy Starého zákona o čistotě, které byly závazné vlastně jen pro kněze. Správný výklad zákonů podávali „zákoníci”, kteří k nim patřili. Tyto interpretace se přizpůsobovaly době a aktualizovaly výklad Starého zákona. Vysoké hodnocení ústní tradice patří k charakteristickým znakům farizeů, kteří se stali i tvůrci židovského práva v posvátné i ve světské oblasti. K jejich učení patřilo i očekávání Mesiáše z rodu Davidova, víra v zmrtvýchvstání (jeden z mála bodů, kde se jejich učení shodovalo s učením Ježíšovým) a v Poslední soud, při němž obstojí jen člověk, který vždy plnil zákon a konal dobré skutky. Vážný náboženský postoj učinil z farizeů silnou náboženskou skupinu, která podstatně přispěla k udržení judaismu i po pádu Jeruzaléma a po zničení chrámu r. 70 po Kr. Farizeové sice zastávali protiřímský postoj, vysvobození však neměl přinést vojenský odpor, ale zásah Boží prozřetelnosti.
Josef si vedle znalostí židovské tradice získal i dobrý přehled o řecké a římské kultuře. Snad proto byl ve věku dvaceti sedmi let vybrán mezi členy poselství do Říma, kam římský prokurátor Festus dal odvést k vyšetřování několik jeruzalémských kněží. Josef dosáhl jejich propuštění tím, že si získal přístup k císařovně Poppaei, která sympatizovala s židovstvím. Pobyt v Římě byl pro další život Josefův rozhodující - zde v centru říše poznal její moc a uvědomil si, jak nesnadno se jí může malý židovský národ stavět na odpor.
Brzy po Josefově návratu z Říma vypuklo židovské povstání. Josef byl jmenován hlavním velitelem v Galileji za složité situace, kdy nedocházelo k jednotě v boji proti římské přesile, vedené vynikajícím velitelem Vespasianem. Po zoufalé obraně pevnosti Jótapata, kdy se po pádu pevnosti uchýlilo čtyřicet význačných bojovníků do podzemí pevnosti, došlo k události, která nevrhá na Josefa příznivé světlo. Poslední obránci Jótapaty se tehdy v beznadějné situaci rozhodli pro společnou sebevraždu. Aby si však v rozporu s biblickými příkazy nemuseli sáhnout vlastní rukou na život, usmrcovali se navzájem v pořadí podle losu. Poslední dvojice, k níž patřil i Josef, však tento čin již nevykonala, ale vzdala se Římanům. Tehdy Josef předpověděl Vespasianovi, že se stane císařem, a když se jeho předpověď splnila, učinil ho Vespasianus členem své družiny. V dalších letech židovské války Josef, který si byl na základě vlastní zkušenosti vědom marnosti odporu, několikrát vyzýval své krajany, aby se vzdali. Po pádu Jeruzaléma do rukou Vespasianova syna Tita se mu podařilo svou přímluvou u císaře zachránit život několika svým příbuzným a přátelům, z nabízené kořisti si vyžádal jen svitky Písma.
Další život pak Josef, který přijal rodové jméno císaře Vespasiana Flavius, jak tomu bylo zvykem u propuštěných otroků, trávil v Římě, kde mu Vespasianus dal k dispozici dům, v němž sám žil, než se stal císařem. Předtím ještě doprovodil Vespasiana do Egypta, tehdy se asi seznámil i se situací veliké židovské komunity v alexandrijské diaspoře. V Římě žil Josef z pravidelného ročního důchodu, který mu vyměřil císař, a věnoval se spisovatelské činnosti. Na základě poznámek, které si zaznamenával za obléhání Jeruzaléma, napsal aramejsky knihu O válce židovské, kterou pak s pomocí přátel přeložil do řečtiny. Později vylíčil dějiny Židů od stvoření světa až do židovské války proti Římanům pod názvem Židovské starožitnosti. Vedle jiných pramenů čerpal Josef hlavně ze Starého zákona. Posledními dvěma spisy, vlastním Životopisem, bránil svou činnost jako velitele v Galileji za židovské války, a polemikou proti Apiónovi O starobylosti Židů, hájil svůj národ proti antijudaismu, rozšířenému zejména v egyptské Alexandrii, ale i v Římě. Josef zemřel v Římě r. 100, vše, co o něm víme, známe jen z jeho díla.
S dvěma díly Josefa Flavia se český vzdělanec mohl seznámit již v 16. st. v překladu Pavla Aquilina Vorličného, humanisty z Hradce Králové. R. 1553 vyšel v Prostějově jeho překlad Války židovské spolu s překladem spisu Proti Apiónovi a s překladem Čtvrté knihy Makabejské, která se neprávem Josefovi přičítala. První úplný český překlad Války židovské, pořízený z řeckého originálu (J. Havelka-J. Šonka), vydalo r. 1965 nakladatelství SNKLU, další vydání tohoto překladu vyšlo ve dvou svazcích (1990, 1992) péčí nakladatelství Svoboda v Antické knihovně. Český překlad Josefovy autobiografie vyšel r. 1973 ve čtvrtém svazku řady Antická próza (Odeon) potí názvem Josephus Flavius Život. Je pochopitelné, že dílo Válka židovská vzbuzovalo vždy největší čtenářský zájem, stalo se i pramenem trilogie oblíbeného spisovatele historických románů Liona Feuchtwangera, pro něhož byl osud Josefa Flavia prototypem ambivalentních osudů těch novodobých Židů, kteří usilovali o asimilaci ve společnosti jiných národů, jiné víry, aniž chtěli opustit víru svých předků.
Už v závěru svého nejrozsáhlejšího díla Židovské starožitnosti, které Josef dokončil r. 93, se autor zmiňuje o svém záměru popsat ve třech knihách názory Židů o Bohu a o Zákonu. Za částečné uskutečnění tohoto plánu lze považovat druhou knihu spisu O starobylosti Židů, které Josef napsal v 1. 93-95.
Josef vysvětlil účel svého posledního spisu hned na počátku: za prvé chce obhájit pravdivost svého předchozího díla Židovské starožitnosti, za druhé chce důkazy o starobylosti bránit své společenství proti nespravedlivým útokům. V období expanze helénismu od přelomu 4. a 3. st. př. Kr. dokazovaly i jiné národy svou starobylost. Tak pro Hekataia z Abdér, který psal v době Ptolemaia L, byl kolébkou světové kultury Egypt. Hekataios byl také první Řek, který psal o vztahu Židu a Řeků, zmínil se o nich ve svých Dějinách Egypta. Své zprávy měl jen z doslechu, protože před překladem Starého zákona do řečtiny za Ptolemaia II. (tzv. Septua-ginta) neexistoval žádný písemný text, z něhož by byl mohl čerpat své informace. Hekataios však ještě neznal protižidovskou polemiku, která asi od poloviny 3. st. př. Kr. patřila ke stálému repertoáru alexandrijských odpůrců Židů. Podle Hekataia se Mojžíš vyznačoval „velkou chytrostí a statečností”, Megasthenés, vyslanec Seleuka I. v Indii, srovnával Židy s indickými brahmány, Aristotelův žák Theofrastos z Efesu označil Židy za „svou podstatou filosofický národ”. Nepřátelství vůči Židům se objevuje až o generaci později v řeckém díle egyptského spisovatele, jehož jméno se uvádí v řeckých textech jako Manethós nebo Manethón. Tento rodák ze Sebennytu v nilské deltě, kněz v Héliopoli na okraji dnešní Káhiry, napsal ve 3. st. př. Kr. rozsáhlé dílo o dějinách Egypta, v němž Židy ztotožnil s Hyksósy, historickými nepřáteli Egypťanů. Jeho dílo bylo i hlavním pramenem Josefovým i Apiónovým, s jehož názory Josef polemizoval. Díla většiny uvedených spisovatelů se nezachovala, citáty z nich jsou známy jen díky tomu, že je uváděli ve svých obranných spisech židovští autoři, mezi nimi na prvním místě Josef.
V 1. st. po Kr. došlo dvakrát ke krvavým protižidovským nepokojům v Alexandrii. V r. 38 Alexandrijští žádali, aby Židé umístili císařovy obrazy ve svých synagogách, což jim ovšem zakazovaly jejich náboženské příkazy. Tehdy vedl židovský filosof Filón židovské poselství do Říma k císaři Gaiovi a Apión poselství Alexandrijských. V r. 66 se snažil nové nepokoje uklidnit císař Claudius. V dopise Alexandrijským žádá, aby byli vstřícní vůči Židům, kteří odedávna s nimi sdílejí společné město, a aby jim nebránili v provozování jejich tradičního
kultu. Židy naopak žádá, aby neusilovali o více privilegií, než mají doposud, a aby do Alexandrie nepovolávali další Židy ze Sýrie nebo Egypta. V době Josefově žilo v Alexandrii několik set tisíc Židli, židovští občané měli od ptolemajských králů a pak i od římských císařů různá privilegia, podobně jako řečtí a makedonští přistěhovalci, která domácí obyvatelstvo egyptského původu nesdílelo.
I v odborné literatuře se někdy mluví o starověkém „antisemitismu”. Pro starověké názory a projevy není tento termín výstižný, přesněji bychom měli hovořit o „antijudaismu”. Židům byla vytýkána naprostá odlišnost jejich náboženství a kultu, převládal názor, že k podstatě židovství patří nenávist k cizincům. Tacitus ve svých Dějinách (V 5) zdůrazňuje, že Židé jedí jen vlastní pokrmy, odmítají pohlavní styk s příslušníky jiných národů, obřezávají mužský pohlavní úd, aby se tím odlišili od svého okolí. „Ti, kdo přestoupí k jejich mravu, jednají stejně tak. Nic jiného jim není naočkováno dřív, než aby opovrhovali bohy, nevážili si vlasti, pohrdali rodiči, dětmi a bratry”. Židé se ostatně nesnažili získávat proselyty, podle židovského učení nepřinášel přestup pohana k židovství žádnou výhodu ve věci spásy, jako tomu bylo v případě přestupu ke křesťanství, protože „spravedliví z národu světa” mají právě tak podíl na budoucím světě jako Izraelci sami. Stanovisko k této otázce nacházíme i v Josefově Životě. „V této době přišli ke mně z poddaných králových z trachónské země dva šlechtici... když je Židé nutili, aby se dali obřezat, chtějí-li být u nich, nedovolil jsem, aby byli k tomu násilím donuceni; řekl jsem, že každý člověk má vzdávat Bohu úctu podle svého vlastního přesvědčení, ale nikoli násilně. Ti, kdo se k nám utekli pro svou bezpečnost, nemusí změnit své smýšlení”.
Židovští spisovatelé se bránili proti nařčením dvojím způsobem. Vyvraceli nesprávná tvrzení svých nepřátel odkazy na spolehlivější podání a prameny. Na obranu proti neporozumění či úmyslnému překrucování skutečnosti a údajů o židovství psali židovští znalci a autoři dobře zdůvodněná díla o různých stránkách dějin, kultury a náboženství Židů. Ne vždy spolehlivé jsou ovšem vložky, kterými se někteří židovští pisatelé pokoušeli doplnit či vylepšit údaje o Židech v dílech některých řeckých autorů.
Josef ve svém spise O starobylosti Židů uplatnil účinně oba základní přístupy: vyvracel chyby a úmyslné nepravdy svých řeckých pramenů a podával správný obraz důležitých rysů judaismu, založený na starém biblickém podání. Svůj spis uspořádal velmi přehledně. V první knize nejprve ukázal, že Řekové na rozdíl od židovských kněží nevedli přesné záznamy. Všiml si také, že řečtí historikové věnovali větší péči umělecké a stylistické stránce historického díla než přesným chronologickým údajům. Tak to ovšem vyžadovala pravidla řecké rétoriky, podle nichž historické dílo mělo nejen poučovat, ale i bavit, kdežto v Orientu vedli kněží jen faktografické analistické záznamy. Josef rovněž upozorňoval, že staré zprávy o Judejcích je třeba hledat v pramenech východních národů, Egypťanů, Foiničanů a „Chaldejců”, protože Židé s Řeky v dřívější době nesousedili a nemohli s nimi tudíž přijít do styku. Teprve potom Josef uvádí zprávy řeckých autorů, týkající se Židů a vyvrací egyptské výklady nepřátelské jeho předkům.
V druhé knize vyvrací nepravdivé a nepřátelské názory, které šířil Apión, a konečně podává kladný a zdůvodněný obraz náboženství, jež se řídí přesně Zákonem, který přinesl zákonodárce Mojžíš. Srovnání s jinými tehdejšími pohanskými náboženstvími mluví ve pro-spěch judaismu. Josef správně ukazuje, jak péče o záznamy rodopisné a o záznamy zákonů umožnila uchovat zásady židovského náboženství. Snaží se dokázat, že toto náboženství sahá svým původem do doby velmi dávné, že je starší než jiná náboženství.
V době, kdy Josef psal své dílo, byly mnohé nápisné záznamy Egypťanů, Foiničanů a „Chaldejců” zasuty a zapomenuty. Je třeba též poznamenat, že Řekové, soustředění jen na svou kulturu a svůj jazyk, by tyto prameny ani nedovedli využít. Už Hérodotos, který se zajímal o cizí kultury, byl odkázán na informace, které mu podávali egyptští kněží. Teprve počínaje 18. st. byly některé tyto starověké prameny znovu objevovány a vykládány. Nyní tedy můžeme poukazovat na starší prameny než jsou ty, které pečlivě tradoval Starý zákon. Tím se ovšem nijak nezmenšuje význam díla, které Josef psal na sklonku prvního století, kdy neměl přistup k těmto nejstarším pramenům, zapomenutým i národy, které byly pokračovateli starých orientálních kultur.
Příchod Izraele z Egypta, do „země zaslíbené”, lze nyní klást do 13. st. př. Kr. Nejstarší části Starého zákona vznikly asi o jedno či dvě století později. Ve srovnání s tímto stářím se jevily básně Homérovy a Hésiodovy, jejichž vznik se klade do 8. (Ilias) a 7. st. (Odysseia) př. Kr., jako mladé výtvory. Teprve kolem r. 1900 byly na Krétě nalezeny nápisy v tzv. minojském lineárním písmu B a teprve r. 1952 bylo toto slabičné písmo rozluštěno. Dnes tedy známe zápisy v řeckém jazyce už ze 14.-13. st. př. Kr., jedná se v nich však jen o účetní a hospodářské záznamy, nedozvídáme se z nich nic o náboženství, kultuře a literatuře této společnosti.
Pro egyptskou minulost sloužilo Josefovi i Apiónovi jako hlavní pramen již zmíněné dílo Manethósovo. Z jeho rozsáhlého díla se zachovaly jen citáty, nejdelší právě ve spise Josefově. Egyptské písmo bylo v nové době rozluštěno počátkem 19. st. Nyní rozumíme nápisům i papyrům, které se v suchém egyptském podnebí zachovaly ve velkém množství. Nejstarší z těchto dokladů lze klást až do 15. st. př. Kr., jsou tedy o dvě století starší než doba Mojžíšova. Některé pozdější texty se zabývají přímo styky Egypta se zemí Izraele a Júdy. Egyptská poezie moudrostí a lásky byla v nejednom ohledu vzorem pro hebrejské básně v Bibli.
Josef uvádí dále staré záznamy z foinického města Týnu, jehož král Chíram, jak víme z Bible, podstatně pomáhal izraelskému králi Šalomounovi při stavbě jeruzalémského chrámu. Foinické abecední písmo bylo rozluštěno v první polovici 18. st. Foinický jazyk byl velmi podobný biblické hebrejštině. Foinické nápisy z východního Středomoří a ze severní Afriky osvětlují dnes některé společné kananejské rysy foinické a izraelsko-júdské kultury. Starší kananejské texty z 14.-13. st. př. Kr., psané klínovým písmem na hliněných tabulkách, byly od r. 1929 objevovány v troskách města Ugarítu v severní Sýrii u Středozemního moře. I ony nám dnes pomáhají lépe porozumět staré hebrejské poezii.
Výraz „Chaldejci” se používal ve starověku pro různé národy. Název je odvozen z jména oblasti při ústí Eufratu a Tigridu do Perského zálivu. Tato oblast byla obývána jedním z aramejských kmenů. Aramejci byli příbuzní hebrejsky mluvícím Izraelcům, též oba jazyky si byly blízké. Josef užívá výraz „Chaldejci” pro Babylóňany, jejichž jazykem v době jejich slávy byla východosemitská akkadština. Údaje o babylónských dějinách čerpal Josef z díla, které napsal ve 3. st. př. Kr. řeckým jazykem kněz Béróssos. Jméno se vykládá jako „(bůh) Bél je jeho pastýř”. Z Béróssových dějin Babylónie uvádí Josef zmínku o potopě a o dobývání Júdska. Mesopotamské klínové slabičné písmo bylo postupně rozluštěno v druhé polovici 19. st., bylo používáno pro jazyk sumerský a pro semitskou akkadštinu v nářečích babylónském a asyrském. Mnohé z velkého množství hliněných tabulek osvětlují dnes lépe dějiny, kulturu i náboženství starého Izraele a Júdy.
Ani Mojžíš nebyl nejstarším zákonodárcem světových dějin. Již kolem r. 1700 př. Kr., tedy asi 400 let před předpokládanou dobou Mojžíšovou, vydal rozsáhlý zákoník babylónský král Chammurapi. Zákoník byl vytesán do kamenné stély, kterou kolem r. 1200 př. Kr. unesli elámští útočníci jako kořist do svého hlavního města Sús (dnes v jižním Iránu). Teprve r. 1901 ji objevili francouzští archeologové (český překlad tohoto zákoníku z pera Josefa Klímy vyšel r. 1954). Ještě starší než akkadský zákoník Chammurapiho je sbírka zákonů v sumer-ském jazyce, kterou dal připravit kolem roku 2100 př. Kr. Ur-Nammu, král města Uni v dolní Mesopotamii. Některé zásady a postupy mesopotamských i jiných starých právních textů byly převzaty do izraelského a júdského zákonodárství.
To vše ovšem víme až dnes, po více než jednom století archeologických výzkumů. Tajemství Hyksósů, národa, jehož etnický původ je dodnes nejasný, začínají odhalovat až současné rakouské archeologické výzkumy v Egyptě. Josef se pokoušel podat svůj výklad co nejpřesněji podle tehdejších možností. Podobně jako jiní antičtí historici se nevyhnul některým chronologickým neshodám, které vznikly použitím různých pramenů. Ani moderní historikové, kteří mají dnes přístup k daleko většímu množství starověkých pramenů, se vždy neshodují při datování historických postav a událostí.
Vedle shromáždění historických zpráv o židovském národě považoval Josef za svou povinnost čelit i výmyslům a nepravdám. Dvě z nich byly pravděpodobně podníceny tajemností a nepřístupností vnitřku jeruzalémského chrámu. Vyprávění o zajatém Řekovi,
jenž měl být obětován a jehož zachránil syrský král Antiochos Epifanés, mělo snad zdůvodnit znesvěcení chrámu, jehož se král svým vstupem dopustil. Zprávy o rituálních lidských obětech spojují antické prameny s Féničany, Kartagiňany, Židy a křesťany i s gnostiky. Snad i stará podání o lidských obětech (např. Soudců 11, 30-31 a 3440; 2 Královská 3, 26-27) byla použita k vytvoření kruté protižidovské pomluvy, která se udržela až do nové doby, podle níž prý byli lidé, zvláště děti, zabíjeni k rituálním účelům. V pozadí lživého podání o zlaté oslí hlavě v jeruzalémském chrámu je snad zlaté tele, spíše býček, značící životní sílu, jež mělo představovat boha za Mojžíšovy nepřítomnosti (2. Mojžíšova 32, 1-8 a 19-24).
Známa je ostatně i protikřesťanská karikatura z římského sgrafitta, představující uctívání ukřižované postavy s oslí hlavou.
Josef znal dobře hebrejskou Bibli, Starý zákon, i židovské zákonodárství, které z ní bylo odvozeno. Théodore Reinach odkazuje ve své edici (Paříž 1930) k pozdějším židovským souborům, k Mišně z konce 2. st. po Kr. a k pozdějšim T'almúdům, babylónskému a jeruza-lémskému. Můžeme uvádět i biblická místa, z nichž byla pozdější zákonná pravidla vyvozována. Též v Novém zákoně, jehož knihy byly většinou sepsány právě v době Josefova života, jsou výroky podobné těm, které Josef asi uvádí z ústního podání.
Josef zcela oprávněně věnoval ve své polemice náležitou pozornost svému staršímu současníku Apiónovi, který zemřel roku 48 po Kr. Uvedli jsem již, že Apión r. 38 vedl protižidovské poselství Alexandrijských do Říma k císaři Gaiovi a vůbec se svými spisy i politickou činností zasazoval o omezení židovského vlivu v Alexandrii. Apiónovy spisy znal i císař Tiberius, který jejich autora nazval „cymbalum mundi”, hlučný bicí nástroj, který šíří svůj hlas po celém světě.
Přestože Josef svými dvěma posledními spisy prokazoval oddanost svému rodu, nezapomněli jeho krajané, že v těžkých dobách židovské války stál nakonec na straně nepřátel, na straně Římanů. Když Židé v Palestině i jinde trpěli následky porážky, zkázou chrámu i státu, Josephus Flavius se slunil v Řimě v přízni vítězných císařů. Proto Židé projevovali nezájem o Josefovy knihy a neudržovali je pečlivým opisováním. Avšak zhodno-cení biblické zvěsti v druhé knize Josefova spisu O starobylosti Židů bylo užitečné i pro novou náboženskou společnost, která se vyvinula z židovského základu, pro křesťanství. Z myšlenek židovské apologie proti pohanům začala už brzy vycházet i apologie křesťanská, např. Aristidova apologie věnovaná v pol. 2. st. císaři Amoniu Piovi. Křesťanská apologie mohla čerpat i ze spisů Filóna z Alexandrie (20 př. Kr. - 30 po Kr.), např. z jeho spisu O kontemplativním způsobu života (Peri biú theorétikú), který je polemikou proti pohanským kultům a chválou židovského způsobu života. Proto o Josefův spis O starobylosti Židů pečovali křesťané, citovali jej ve svých knihách, opisovali řecký originál a překládali jej do latiny. Řecký rukopis z 11. st., který se zachoval ve Florencii a označuje se podle názvu florentské knihovny jako Laurentianus, není úplný, ztratily se stránky obsahující odstavce 51-114 druhé knihy. Tuto část díla je třeba doplňovat podle latinského překladu, který pořídil někdy kolem r. 540 ministr ostrogótského krále Theodoricha Cassiodorus. K opravě chyb v řeckém rukopisu slouží i četné citáty z Josefova spisu v dílech řeckého církevního otce Eusebia z Kaisareje (264-340).
První vydání řeckého originálu vyšlo roku 1544 v Basileji, latinský překlad vyšel už roku 1480 ve Veroně péčí Petra Maufera. Velikou péči věnoval další edici, která byla vydána roku 1535 v Paříži, Zikmund Hrubý z Jelení. Český překlad pořídil z latinského vydání Pavel Aquilinus Vorličný roku 1553.
Nyní mají čeští čtenáři v rukou nové překlady spisů Josefových, Války židovské z let 1905 a 1990, 1992, Života z roku 1973 a teď i spisu O starobylosti Židů. Lze očekávat i český překlad nejrozsáhlejšího Josefova díla, Židovských starožitností, jejichž dvacet knih je dosud plně nevyčerpanou pokladnicí zpráv o pohnutých dějinách starého Izraele i prvních století židovské pospolitosti a jež zachovávají i zprávy z historických spisů dnes ztracených?

KNIHKUPECTVÍ

Academia internetové knihkupectví nakladatelství Academia
Bookfayre britské knihkupectví, nabízející anglicky psané knihy českým zákazníkům. Knihy jsou odesílány pomocí české pošty na dobírku. Nabídka je prakticky totožná s nabídkou na britském trhu.
Dobré knihy dobré knihy pro každého
Karolinum internetové knihkupectví
Kosmas knihkupectví Kosmas
Levné učebnice původní nabídka učebnic pro vysoké školy se před 2 roky výrazně rozšířila o další odbornou literaturu ze všech oblastí a dále také o beletrie.
Luxor největší knihkupectví v ČR
Megaknihy knihy za jedny z nejvýhodnějších cen
Oikoymenh internetové knihkupectví filosofické a theologické literatury
Studentcentrum knihkupectví zaměřené zejména na humanitní literaturu