Jan Neruda (CZE)

Jan (Nepomuk) Neruda (9. července 1834 Praha – 22. srpna 1891 Praha) byl významný český básník a novinář, člen družiny májovců.

Pocházel z Malé Strany, z ulice Ostruhová (později byla přejmenována na Nerudovu), z domu U Dvou slunců, kde prožil celý život. Od roku 1845 studoval na malostranském gymnasiu a od r. 1850 na Akademickém gymnasiu. Po maturitě se neúspěšně pokoušel, na nátlak otce, studovat práva. Prošel několika úřednickými zaměstnáními, v nichž ale nebyl spokojen, proto zkusil, tentokrát z vlastní vůle, studovat filosofii (toto studium také nedokončil).

Jako novinář začínal v Národních listech – listu mladočechů, později působil v časopisech Obrazy domova a Čas. Přispíval i do časopisu Květy, spolu s V. Hálkem vydával časopis Lumír.

Roku 1871 byl prohlášen za zrádce národa. V této době podnikl několik cest do Německa, Francie, Maďarska, Itálie, Řecka a Egypta. O těchto cestách si vedl záznamy, které jsou zajímavým svědectvím o životě této doby, s velmi zajímavými postřehy, které ukazují Nerudu coby dobrého pozorovatele.

Jan Neruda se nikdy neoženil, ale své první lásce – Anně Holinové to pravděpodobně nabídl. Anna Holinová byla jeho celoživotní láska, věnoval jí řadu svých básní, ostatní ji nazývají věčnou Nerudovou nevěstou. Jeho druhou láskou byla Karolína Světlá, kterou považoval za ideální ženu. Jeho třetí milenkou byla Terezie Macháčková – zemřela. Jako starý se zamiloval do Boženy (příjmení je neznámé), která v tu dobu byla velmi mladá.

Jan Neruda se celý život cítil zneuznán a od toho se odvíjel jeho často až záporný vztah k lidem. Měl problémy s alkoholem. Většinu života prožil v nouzi. Byl pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze. Měl být jako první[zdroj?] pohřben na pražském Slavíně, ale na jeho vlastní přání je pohřben pod širým nebem.

Neruda je zakladatelem českého fejetonu. Jako novinář byl oblíben a zvláště jeho fejetony (často podepisované rovnostranným trojúhelníkem) patřily ve své době k nejčtenějším. První opravdové zaměstnání měl v německy psaném časopise Tagesbote aus Böhmen. V roce 1859 vstoupil do redakce vilímkovských Obrazů domova. Roku 1861 zase do redakce Krásova Času a odtud společně s Karlem Sladkovským a dalšími demokratickými novináři do časopisu Hlas.

Jeho prozaické dílo, ačkoli zdaleka nedosahuje kvalit jeho poezie, bylo oceňováno již za jeho života. Jeho dílo je spjato s Prahou. Patří k nejvýznamnějším autorům české literatury vůbec.

Jeho básnické dílo je plné skepse a pesimismu, který občas zachází až k hranicím nihilismu. Jazyk Nerudova díla je bohatý, používá archaismy, zastaralé gramatické tvary a obraty. Často převrací slovosled. Zdůraznění děje provádí opakováním výrazů. Příslovce dává na konec věty a zkracuje tvary přídavných jmen. Nerudovo básnické dílo bylo pro svůj pesimismus nepochopeno a kvality tohoto díla začaly být běžně uznávány až zhruba dvacet let po jeho smrti. Pravdou však zůstává, že literární kritika a ostatní básníci se k jeho dílu začali vracet o něco dříve.„ Často musím myslit na Jana Nerudu. Básník ´Prostých motivů´ a ´Zpěvů pátečních´ dovedl do svých veršů vložit tolik lásky a nadšení a tolik umění, že tento náboj, jak se dnes s oblibou říkává, přenesl tyto verše svěží téměř přes celé století.

Neruda měl jednu sběratelskou zálibu, sbíral staré pečetě a mince a proto také navštěvoval často pražské aukce. Později svou sbírku českých, římských a byzantských mincí věnoval Muzeu Matice opavské, jehož založení v roce 1883 podporoval.

Dílo:
Rukopis básně Srpen ze sbírky Prosté motivy
Hřbitovní kvítí (1857) – velmi pesimistická. Neruda zde vyjadřuje zklamání z tehdejšího života, kritizuje morálku. Objevuje se tu i sociální otázka, zabývá se chudobou. Nedůvěřuje lásce ani lidem. Cítí se velmi osamělý, roztrpčený. Tato sbírka je určitým protestem proti pokoře. Smutek je tu doplňován pocitem vzpoury proti pokoře.
Knihy veršů (1867) – obsahují verše z let 1857–1867 a výbor ze sbírky Hřbitovní kvítí. Neruda zde umírňuje svůj pesimismus, nachází smysl svého života – v práci a obětování se celému národu. Projevuje zde lásku k rodičům a lidem vůbec. Tato sbírka je podstatně čtivější než sbírky ostatní, básně jsou kvalitní. I zde však nalézáme jeho chmurné sociální balady. Dílo je rozděleno na tři části:
Kniha veršů výpravných (básně se sociální tematikou – Před fortnou milosrdných, Dědova mísa)
Kniha veršů lyrických a smíšených (intimní lyrické básně, věnováno Otci, Matičce – láska k rodičům – a Anně (Holinové) – láska milenecká)
Kniha veršů časových a příležitostných (politická a vlastenecká poezie – pesimismus z Bachova absolutismu)
Písně kosmické (1878) – v této básnické sbírce Neruda opět objevuje smysl svého života, snaží se být optimistou, reaguje na rozvoj vědy a techniky. Oslavuje kosmická tělesa a lidskou touhu po poznání. Objevuje se tu materialistické chápání světa, polidšťuje vesmír. Vlastenecké verše spojuje s vesmírnými tělesy. Toto dílo vyjadřuje pocity všech májovců.[zdroj?]
Balady a romance (1878–1883) – Neruda zde zaměňuje balady s romancemi tak, že mnohdy vyznívají opačně. V baladách často zpracovává národní tematikou náměty z Bible nebo starých legend, objevuje se téma vztahů mezi matkou a synem.
Romance štědrovečerní – historické příběhy
Balada pašijová – historické příběhy
Balada česká
Balada o Palečkovi
Romance o Karlu IV. – přirovnává českou povahu k vínu
Romance italská
Balada o duši K. H. Borovského – líčí pouť tří duší do ráje, první dvě jsou zbožné, jsou vpuštěny ihned dovnitř. Třetí je hříšná – do ráje je vpuštěna za modlitbu k Janu Nepomuckému.
Prosté motivy (1883) – jedná se o Nerudův intimní deník. Zde se u Nerudy objevuje přírodní tematika. Život člověka přirovnává ke koloběhu ročních období. Jaro = mládí, léto = dospělost, podzim = stáří, zima = smrt. Tato období i popisuje.
Zpěvy páteční (1896) – vrchol Nerudovy tvorby, tato básnická sbírka vyšla až po jeho smrti, k vydání ji připravil Jaroslav Vrchlický. Život národa je srovnáván s Velkým pátkem, projevuje víru, že přijde vzkříšení. Vyslovuje se zde k velké lásce k národu a přemýšlí nad naší historií – obrací se k husitství.
V zemi kalichu
Anděl strážný
Ecce homo (Ejhle, člověk) – vyzývá k boji proti rozdělení národů
Láska – vyjadřuje víru v budoucnost Čech.
[editovat]
Próza
Arabesky 1864, – jeho první prozaická kniha. Jedná se o povídky a obrázky z pražského života koncem 50. a počátkem 60. let 19. století, přičemž většina postav jsou lidé pohybující se na okraji společnosti.
Různí lidé – studie a obrázky povah a osudů lidí, jež potkal v cizině.
Trhani – román o dělnících na železnici.
Pražské obrázky – zachycují život chudých.
Pařížské obrázky (později přejmenované na Menší cesty)
Povídky malostranské (1878) – jsou považovány za Nerudovo vrcholné prozaické dílo. Vytvořil zde obraz pražské Malé Strany v době před rokem 1848 na základě svých vlastních vzpomínek. Zobrazuje zde typické postavy českého měšťanstva. S humorem líčí jejich vlastnosti, kritizuje místní život. Používá formu novelisticky uceleného příběhu, jindy se jeho vyprávění skládá z řady drobných záběrů všedního života. Hrdinové jsou přesně charakterizováni, každý z nich má jiný projev. Neruda uměl skvěle typizovat. Místo slova povídka používá slovo arabeska, nebo črta (tzn. něco mezi fejetonem a povídkou).

Divadelní hry:
Jeho divadelní pokusy nejsou příliš kvalitní a nebyly úspěšné.
Ženich z hladu
Prodaná láska
Francesca di Rimini - tragedie, námět od Danteho.

Fejetony:
Jeho fejetony byly sebrány do knížek
Žerty dravé a hravé
1. máj 1890
Kam s ním
Studie krátké a kratší
Menší cesty
Obrazy z ciziny

Novinařina:
Jako žurnalista napsal
Obrazy ze života
Rodinná kronika

Studie:
Pro strach židovský – antisemitské pojednání z roku 1869, v němž útočí především na „židovský“ vztah k penězům. Toto bylo dílo později využíváno antisemity k diskriminační propagandě.

Zhudebněné dílo:
Radůza na svém albu V salonu barokních dam (2007) zhudebnila Nerudovu Píseň kosmickou (zpěv XXX. Variace II.).

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Neruda