| 
Životopis autora
| 
Blog
E-knihy
Filmy
Foto
Hudba
Knihy
Vtipy
Statistika 
Lúkiános (GRC)* 01.01.0127† 01.01.0180 (53 let) Lúkiános (okolo 120 - po 180) Lúkiános se narodil okolo roku 120 v rodině syrského řemeslníka v Samosatech na horním Eufratu, v době, kdy římská říše dosáhla svého největšího rozpětí a kdy prožívala období poměrného klidu a blahobytu. Bylo tomu už půl tisíciletí, kdy Alexandr Veliký svými výboji na Předním východě otevřel dveře dokořán k vpádu řecké kultury a civilizace do širých krajů dříve podrobených perské vládě, ale zároveň i vlivu orientálních představ a idejí na řecké myšlení: hovoří se proto o hellénistické kultuře, která řeckým jazykem šířila myšlenky vzniklé ze střetání rozmanitých a někdy roztodivných myšlenkových proudů. A před dvěma staletími Řím, jehož armády postupně zabíraly jednu východní krajinu za druhou, vytvořil novou politickou skutečnost, která měla vliv na celý antický svět - sjednotil země ležící kolem Středozemního moře až hluboko do evropského vnitrozemí v jediný celek. To umožnilo, že se stále více obohacovaná hellénistická kultura mohla šířit i daleko na západ. Lúkiános nebyl z majetné rodiny, a proto se měl původě vyučit kamenickému řemeslu - sochařině; ale výprask, který mu jeho strýc, k němuž byl dán do učení, uštědřil hned první den, jej od této sotva nastoupené životní dráhy odvrátil. Místo toho, jak nám prozrazuje ve svém spisu O snu, se oddal studiu rétoriky. Řečtina byla pro něj cizí řečí, které se musel učit teprve učit. K tomu přistupoval fakt, že jedním ze základních požadavků kladených v té době na přednašeče, který se chtěl dopracovat úspěchu u publika, byl po formální stránce příklon k tzv. atticismu. Adept této dráhy si musel úporným úsilím osvojit tu formu řeckého jazyka, kterou se hovořilo a psalo v 5, - 4. století př. n. l. v Attice, tj. v Athénách a jejich bezprostředním okolí (nesměl tedy upadnout do mluvené, tzv. koiné řečtiny, která se od čisté attičtiny dost lišila). Bylo v tom obsaženo sentimentální rozpomínání na časy, kdy řecké státy a zvláště Athény hrály světodějnou kulturní i politickou roli. Po úporném studiu se nakonec stal vysoce ceněným spisovatelem a rétorem, autorem veřejných deklamací, kterými dovedl upoutat a nadchnout publikum na svých cestách po Malé Asii, Řecku, Itálii a Gallii. Přednáškovou činností získal značný majetek, který mu umožnil, aby se ve středním věku usadil na nějaký čas v Athénách (okolo r. 160) a věnoval se ve větší míře filozofii, aniž by se kdy filozofem stal. Po několika letech pobytu v Athénách se Lúkiános, ať již z nedostatku peněz či z jiných důvodů, vydal opět na cesty. Ke sklonku života si získal zaopatření tím, že převzal placený úřad v římské správě v Egyptě. Nebylo to ovšem jen studium, které mu umožnilo stát se populárním nejen za svého života, nýbrž podržet i pověst jednoho z nejlepších vypravěčů všech dob - svědčí o tom takřka nepřehledné množství starých rukopisů jeho děl, jakož i překladů do národních jazyků. Tak vysoko se povznést mu umožnilo zajisté i jeho vrozené nadání. K rozvinutí jeho přirozených vloh přispělo v neposlední řadě také to, že se přednašečství a vypravěčství v jeho době stalo módou. To ovšem na druhé straně neslo s sebou nutnost přizpůsobit se vkusu naslouchajícího obecenstva a jen v menší míře možnost vést je směrem, který by odpovídal autorovu záměru. Řecká a latinská literatura na sebe zřejmě ve 2. století do jisté míry navzájem působily, ale v této době se každá z nich vyvíjela samostatně. Pro tehdejší řeckou literaturu je charakteristická snaha vrátit se ke starým attickým vzorům v oblasti řečnictví. Tento nový směr je nazýván druhá sofistika. K této škole patřil Dión Chrysostomos a Ailios Aristeides. Třetím představitelem druhé sofistiky, o kterém víme, byl Lúkiános - nejskvělejší zjev řecké literatury 2. století, spojující sofistickou vybroušenost formy s kritickou filozofickou skepsí. Z 80 satir, řečí, dialogů a populárních pojednání tradovaných pod Lúkiánovým jménem odmítá moderní kritika jeho autorství asi u patnácti. Požadavku attické formy vyhověl autor na sto procent. Ruku v ruce s formální stránkou šla stránka obsahová. Formou přece jen již archaickou nebylo možno vyjadřovat bouřlivácké a podvratné myšlenky, které by svou cizostí narazily u městského obyvatelstva, na jehož přízeň byl autor odkázán, na nepochopení. Tím se vysvětluje, proč autor syrského původu, píšící řecky, byl obhájcem řeckého pantheonu, do něhož se v průběhu hellénizačního procesu vloudily i cizí, neřecké postavy. Ani v traktátu O syrské bohyni nejde o propagování orientálních kultů, ač by právě v něm bylo k tomu dost příležitostí - autor se tu, už po vzoru Hérodotově, snaží sblížit orientální božstva s řeckými tím, že jim dává řecká jména podle toho, jakými rysy se navzájem podobají. Ještě zřetelněji naznačuje autorův postoj k pojednávané látce ten ryze lúkiánovský nádech ironie, s nímž k svému dílu přistupuje. Jeho božské postavy jsou většinou bytosti, které není třeba brát vážně a samozřejmě hůře jsou na tom cizorodí bohové, ať už egyptští ve svých zvířecích nebo polozvířecích podobách nebo perský Mithra, který nezná kulturní řeč Předního východu, tj. řečtinu. O mnoho lépe na tom nejsou v leckterých případech ani praví řečtí bohové: ti si leckdy musí nechat líbit nepříliš důstojnou úlohu, kterou jim Lúkiános zadává, zvláště když se mají podrobit skeptické kritice využívající slabin, které s sebou nesou rozporuplné představy obsažené v řecké mytologii. Tak je několikrát přiveden do úzkých sám nejvyšší bůh Zeus - autor ústy svých postav jej přivádí do úzkých, neboť jej žádají, aby jim tyto rozpory vysvětlil. V takových případech lze hovořit o satirickém záměru, ale byl by omyl se domnívat, že Lúkiános práská jen bičem satiry - božské postavy vystupující v jeho Hovorech jsou mnohdy líčeny s obveselujícím úsměvem, takže se dá mluvit o humoreskách. A někdy jde jen o pouhý přepis mytologického vyprávění do formy dialogu. Lúkiános zesměšňoval kdejakou starověkou náboženskou, či filozofickou nauku, ironizoval tradiční náboženství a vysmíval se módním východním kultům, včetně křesťanství. Jeden z jeho spisů (O smrti Peregrinově) je karikaturou křesťanského proroka. Daleko břitčeji než na bozích si Lúkiános brousí vtip na lidech, ať zaujímají vysoké postavení, nebo jde o drobnokresbu figurek ztělesňujících některé lidské vady. Zde našel vzor v díle téměř o půl tisíce let staršího řeckého satirika. Když se usadil v Athénách, dostaly se mu do rukou tzv. menippské satiry. Tyto literární výtvory, označené podle prvního autora, který jimi vyjadřoval své myšlenky, Menippa z Gadar, se vyznačovaly tím, že nedodržovaly ryze prozaickou formu, ale na vhodných místech vkládaly verše, většinou z Homéra, ale i z jiných řeckých básníků. A co víc, jejich autoři v nich hýřili vtipem, slovními hříčkami a jinými prostředky, které měly vzbudit u posluchače i čtenáře smích, nejinak tomu bylo ve staré řecké (attické) komedii. Menippská satira se osvědčila především, ba takřka výhradně, jako nástroj kynických filozofů, jímž vedli boj proti rozmanitým lidským chybám a neřestem, ať už to byla lakota či zhýralost, touha po moci, krutost, honba za dědictvím, pokrytectví, falešná vzdělanost, záliba v mysticismu a pověrách a jiné slabosti. Lúkiános s touto formou satiry přijal i její látky a jeho spisy jsou plné kynické kritiky lidských slabostí a povahových vad. Nejvíc literárních políčků schytávají bohatci, jejichž myšlenkový obzor končí hmotnými statky a mocí a šarlatánští filozofové, v kterých vidí ješitné a svárlivé nadutce, parazity, tlučhuby, licoměrníky, prolhance, degenerované epigony velkých filozofů a mamonáře. Naopak uznání se dostává kynickým filozofům, v příbězích často vystupuje právě Menippos. Hrdinové příběhů podstupují krkolomná dobrodružství - jsou ochotni sestoupit do podsvětí nebo vystoupit na nebe nebo dokonce navršit na sebe celá horstva, aby získali dostatečně vysokou postavenou pozorovatelnu, z níž by shlíželi na směšné lidské mravenčení. Ve smrti jsou si všichni rovni a v konečném zúčtování více váží skutky než měšce a proto se hodně Lúkiánových menippských satir odehrává přímo v podsvětí, kam podle řeckých mytologických představ přijde každý smrtelník, aby se zodpovídal za svého konání zaživa. V menippských satirách se Lúkiános jeví jako přesvědčený stoupenec kynické filozofie, zavrhující jakékoli lidské potřeby. Menippská satira mu však byla pouze prostředkem k tomu, aby získal pozornost konzumentů své literatury. Podle všeho měl nejblíže k epikureismu, o čemž svědčí několik pasáží z jeho spisů, v nichž vyjadřoval úctu Epikurovi a jeho filozofickým předchůdcům. Svým založením byl předurčen k sympatii se skepticismem akademiků a s kritickými pohledy kynismu. Zůstal však vždy jen v mělkých vodách populární filozofie. Lúkiános nebyl filozof, zato se však velmi lehce vypořádal s úkoly, které před něj stavěly jednotlivé literární druhy, jak se s nimi setkával ve své přednašečské praxi. Stačí, povšimneme-li si úvodních proslovů, jimiž začínal své vystoupení, v kterých bylo třeba upoutat posluchače nějakou důvtipnou, co nejméně otřelou, pokud možná originální myšlenkou, dávající tušit, že to, co bude v přednašečově vystoupení následovat, bude skýtat podobný, ne-li větší požitek. Smích, pochybnost, bystrý postřeh, břitký vtip a rozmarná elegance slohu jsou vlastní doménou tohoto filozofujícího rétora a hlavní předností jeho díla. Dalším dokladem jeho bravurnosti je vedle brilantní znalosti řecké mytologie a celé řecké literatury tzv. dissologie - ta předpokládala u řečníka schopnost nacházet stejně přesvědčivé důvody pro i proti jedné a téže věci, schopnost osvětlovat jednu a touž věc z různých stran: příkladem mohou být skladbičky k Saturnáliím, kde autor dokazuje dovednost vystupovat jako zastánce sociálně slabých a právě tak jako mluvčí boháčů. Nebo dva Falaridové, kde nejde o stanoviska naprosto protichůdná, naopak oba mluvčí vystupují pro kladné řešení sporné otázky, má-li být Falaridův býk, původním posláním mučící nástroj, v Delfách přijat jako obětina Apollónovi nebo ne. Oba však vystupují z rozdílného stanoviska: jeden chce představit akragantského samovládce v co nejpříznivějším světle, druhý vyslovuje názor, že není třeba zkoumat morální profil dárců, aby nebyli odrazeni další dárcové, kteří by z obavy, že nebudou seznáni jako způsobilí, raději žádné dary do Delf neposílali. Nemůže být zřetelněji charakterizován a odsouzen oportunismus a mravní laxnost těch, kterým se náboženství proměnilo v zdroj příjmů. Lúkiános náležel k nejsvobodomyslnějším osobnostem své doby a bezvýhradně upřednostňoval zdravý rozum před různými pověrami. Nebyl ale jednoznačná postava, která by neobsahovala rozpory. Naopak, chtěl-li získat úspěch u posluchačů, nevyhnul se kompromisům a přece neváhal, kde jen to bylo možné, zatít spár satiry, i když tak leckdy musel činit jen náznakem. Lúkiánovy spisy byly pro svou kratochvilnost a jiskřivou duchaplnost oblíbeny ve všech dobách. Lúkiános, křísitel nejlepších tradic hellénské kultury, byl živým pramenem pro humanistickou i osvícenskou satiru; osvícenci si jeho satir cenili pro výsměch, jímž častoval postavy božského světa. Jeho dílem se inspirovalo množství novodobých autorů od Rabelaise přes Shakespeara, Voltaira, až po H. G. Wellse a našeho K. Čapka. Moderní doba jej právem nazývá Voltairem starověku. Autor: Radek Tůma Zdroj: http://rim.me.cz/osobnosti/literatura/lukianos.php
| ||||||||||||||||||||
KNIHKUPECTVÍ
|
|
|