| 
Životopis autora
| 
Blog
E-knihy
Filmy
Foto
Hudba
Knihy
Vtipy
Statistika 
Josef Pekař (CZE)* 12.04.1870† 23.01.1937 (66 let) WWW stránky autora Prof. Ph.Dr. Josef Pekař (12. dubna 1870 Malý Rohozec – 23. ledna 1937 Praha) byl přední český historik přelomu 19. a 20. století, žák Jaroslava Golla, profesor a rektor Univerzity Karlovy. Po maturitě na gymnáziu v Mladé Boleslavi, které dnes nese jeho jméno, studoval historii v Praze a už roku 1890 článkem v Masarykově Atheneu dokázal, že název „Hrubá Skála“ se vyskytuje až v 17. století a Rukopis královédvorský je tudíž padělek. 1893 promoval prací Kandidatury krále Přemysla Otakara II. na německý trůn, kde ukázal, že se Přemysl Otakar II. o císařský trůn ucházel sám, a to až v letech 1272–1273. Dva semestry strávil v Erlangen a v Berlíně pak učil na gymnáziu v Mladé Boleslavi a v Praze. Brzy po roce 1895 se stal autorem Českého časopisu historického (ČČH), který později po 30 let redigoval. Habilitoval se roku 1897 prací Dějiny Valdštejnského spiknutí (1630–1634), kde Valdštejna ukázal jako váhavého, nicméně zrádce. Téhož roku ostře odmítl protičeský článek německého historika T. Mommsena a doložil význam české kultury pro Evropu; jeho odpověď pak ještě několikrát vyšla a byla přeložena do řady jazyků. K jubileu F. Palackého 1898 napsal přehled české historiografie ve druhé polovině 19. století a řadu článků do Ottova slovníku naučného (mimo jiné právě heslo František Palacký, které později v mírně upravené versi vydal jako samostatnou knihu). Roku 1901 byl jmenován profesorem a ve dvou článcích kritizoval představy o slovanské „zádruze“. V práci Nejstarší kronika česká (1903) dokázal, že legenda tzv. Kristiána, kterou Josef Dobrovský pokládal za padělek, pochází skutečně z 10. století. V letech 1909 a 1911 vydal Knihu o Kosti, důkladný popis šlechtického života za třicetileté války a poměrů poddaných v 17. a 18. století. Důraz na detaily běžného života a hospodářské poměry byl tehdy nový a předešel svou dobu. 1915 následovala práce České katastry 1654 až 1789, kde ukázal postup centralizace v Rakousku. 1912 vydal brožuru Masarykova česká filosofie, kde se bránil proti Herbenovým útokům na Gollovu školu, kritizoval Masarykovu historickou metodu a odmítl myšlenku, že by smyslem českých dějin byla náboženská myšlenka humanity; tím zahájil dlouhý spor o smysl českých dějin. Vznik Československa Pekař sice neočekával, nicméně oslavil přednáškou Říjen 1918 a věnoval se pak otázce po zavinění války (Světová válka, 1921). Téhož roku vydal přepracovanou učebnici Dějiny československé, dlouho užívanou na našich středních školách. V reakci na poválečnou protikatolickou vlnu začal polemik Pekař obhajovat až idealizovat české baroko i šlechtu (Tři kapitoly o sv. Janu Nepomuckém, 1921; Bílá Hora, 1921; Omyly a nebezpečí pozemkové reformy, 1923) a od té doby se stává konzervativním národovcem (Objevy Bretholzovy čili od které doby sedí Němci v naší vlasti, 1922). Ve svém nejrozsáhlejším čtyřsvazkovém díle Žižka a jeho doba (1928–1934) hodnotí Žižku – podobně jako Palacký – spíše jako válečníka a náboženského fanatika, na rozdíl od Palackého však upírá husitství nadnárodní význam a představuje je jako hnutí ryze středověké, pro současnost těžko pochopitelné a v důsledcích spíše škodlivé. Kniha vyvolala ostré reakce, zejména Jana Slavíka a Kamila Krofty, na něž Pekař odpověděl články, později vydanými pod názvem Smysl českých dějin. K (domnělému) výročí smrti svatého Václava vydal knihu Svatý Václav (1929) a k výročí Valdštejnovu přepracované vydání knihy Valdštejn (1934). V letech 1931–1932 byl zvolen rektorem Karlovy univerzity, v nástupní přednášce znovu zdůraznil své národně-konzervativní stanovisko a názor, že periodizace českých dějin má vycházet z životních slohů, podobně jako v dějinách umění. Ve slavnostním projevu k 85. narozeninám T. G. Masaryka se však upřímně poklonil Masarykově dějinné velikosti, jeho dílu osvoboditelskému a státnickému. Dějinné události se Pekař snažil vykládat důsledně v dobovém kontextu a jako svědomitý historik zdůrazňoval nesourodost představ různých epoch. V poválečných polemikách se klonil ke konzervativnějšímu stanovisku, zůstal však přesvědčeným vlastencem a všechny velké události hodnotil z hlediska svého národa. Proto se také snažil zbavit české vlastenectví náboženských sporů, jež národu v minulosti podle jeho názoru tolik uškodily. Dílo: Nejstarší kronika česká (Praha 1903) České katastry 1654–1789 (Praha 1915, Praha 1932) Dějiny československé (Praha 1921, Praha 1991) Bílá Hora (Praha 1921) Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého (Praha 1921) Svatý Václav. In Svatováclavský sborník. Praha : Národní výbor pro oslavu svatováclavského tisíciletí, 1934. Dostupné online. s. 9-101. Kniha o Kosti I.–II. (Praha 1909–1911, Praha 1935, Praha 1942, Praha 1970, Praha 1998 včetně 3. dílu) O smysl českých dějin (Praha 1929) Žižka a jeho doba I.–IV. (Praha 1927–1933; Praha 1992) Valdštejn I.–II. (Praha 1934, Praha 2008) Zprávy pramenů o boji na hoře Vítkově 14. července 1420. Praha : Historický seminář university Karlovy, 1926. Zdroj: http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/pekar.html
| ||||||||||||||||||||
KNIHKUPECTVÍ
|
|
|