Platón (GRC)

Platon (řecky Πλάτων, 427 př. n. l. – 347 př. n. l.) byl řecký filosof, pedagog a matematik. Jméno Platón je pouze obecně rozšířený pseudonym tohoto filozofa, jeho původní jméno bylo Aristokles, syn Aristona a Periktiony. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších myslitelů vůbec; britský filosof A. N. Whitehead napsal, že celá západní filosofie je jen komentář k Platónovi. Platón založil athénskou Akademii, jež pak byla vzorem evropským univerzitám a vědeckým institucím. Své spisy psal většinou formou rozprav mezi svým učitelem Sókratem a dalšími osobami, kterým Sókratés svými otázkami pomáhá vyvrátit jejich předsudečné a nezralé názory a dospět k lepšímu poznání.

Platón spolu se Sókratem obrátili pozornost filosofů od úvah o povaze a původu světa k otázkám člověka a lidské společnosti. Ústředními tématy pro ně jsou:
rozdíl mezi pravým poznáním a pouhým míněním;
ctnost a možnost výchovy ke ctnosti;
spravedlivé a přitom trvalé uspořádání obce;
dobro jako konečný cíl člověka i obce.

Je po něm pojmenován měsíční kráter Plato.

Dílo: 
Platónova díla mají vesměs formu dialogu (rozhovoru), kde většinou vystupuje Sókratés jako hlavní postava. Jedinou výjimku představuje dochovaný soubor Platónových Listů, kde zejména Sedmý list vrhá na Platónův život i jeho vlastní pojetí filosofie jiné světlo: filosofii nelze sepsat jako systém ani učit, nýbrž musí se dobývat vlastním myšlenkovým úsilím. O pravosti Sedmého listu mnozí badatelé pochybovali, v současném bádání se však stává naopak klíčem k pochopení Platónova díla.

Platónova díla se citují s uvedením stránky a sloupce či úseku ve vydání francouzského tiskaře H. Étienne (Stephanus); blíže viz Filosofie#Citování filosofické literatury. Dochované Platónovy dialogy se už od starověku řadí do čtveřic, tzv. tetralogií; dialogy, o jejichž autorství se vážně pochybuje, jsou označeny křížkem. Názvy dialogů užíváme podle překladu F. Novotného:

Tetralogie
I. Eutyfrón, Obrana Sókratova (také Apologie), Kritón, Faidón
II. Kratylos, Theaitétos, Sofistés, Politikos (také Státník)
III. Parmenidés, Filebos, Symposion (také Hostina), Faidros
IV. Alkibiadés I., +Alkibiadés II., +Hipparchos, +Milovníci
V. +Theagés, Charmidés, Lachés, Lysis
VI. Euthydémos, Prótagoras, Gorgias, Menón
VII. Hippias větší, Hippias menší, Ión, Menexenos
VIII. Kleitofón, Ústava (také Republika), Timaios, Kritias
IX. +Minós, Zákony, +Epinomis, Listy

Kromě toho se pod Platónovým jménem tradovala řada dalších apokryfních spisů, o jejichž autorství se pochybovalo už ve starověku, a proto nejsou v tetralogiích zahrnuty: +Axiochos, +Definice, +Démodokos, +Epigramy, +Eryxias, +Halkyón, +O spravedlnosti, +O ctnosti, +Sisyfos.

Chronologie dialogů
Časové pořadí vzniku jednotlivých dialogů neznáme a nevíme ani, zda byly dodatečně redigovány. První pokus o časové uspořádání udělal významný německý teolog a filosof Friedrich Schleiermacher, a to podle domnělého myšlenkového vývoje. Moderní bádání zde používá hlavně exaktních srovnávacích metod jazyka a slohu, z něhož plyne, že můžeme rozlišit zhruba tři skupiny textů, které k sobě mají blízko. O jednotlivostech se stále diskutuje, o zásadním rozlišení tří skupin je však do značné míry shoda.

Rané dialogy
Pokládají se za nejbližší historickému Sókratovi, který obvykle diskutuje o nějaké otázce (přátelství, zbožnost) s někým, kdo se pokládá za odborníka, a ukazuje, že věci nerozumí. Je ponecháno na čtenáři, aby spor rozsoudil. Patří sem i dialogy o Sókratově soudu a smrti.
Obrana
Kritón
Charmides
Lachés
Lysis
Eutyfrón
Menexenos
Hippias menší
Ión

Za přechod k následující skupině se pokládají:
Gorgias
Prótagoras
Menón

Střední dialogy
Už v raných dialozích dává někdy Sókratés odpovědi a představuje pozitivní, a tedy patrně Platónovy názory. Zde se také objevuje myšlenka, že poznání spočívá v chápání neměnných forem či idejí, myšlenka nesmrtelné duše a učení o spravedlnosti, pravdě a kráse. Jádrem středního období je Symposion a Ústava.
Eutydémos
Kratylos
Faidón
Faidros
Symposion či Hostina
Ústava či Republika
Theaitétos
Parmenidés

Pozdní dialogy
V dialogu Parmenidés se objevují kritiky myšlenky forem či idejí, což se často chápe jako známka, že ji Platón opouští. Sókratés v dialozích chybí nebo hraje jen menší roli. Pozdní dialogy jsou střízlivější a logičtější než předchozí, ale slibují i řešení otázek položených dříve. Zde se asi nejspíš dá hledat zralé Platónovo myšlení.
Sofistés
Politikos
Filébos
Timaios
Kritias
Zákony

Platónův vliv na celou západní filosofii je nedozírný. Ve starověku na něj navázal střední a nový platónismus, prostřednictvím Augustinovým ovlivnil křesťanské myšlení a znovu ve vrcholném středověku prostřednictvím Prokla a Areopagity. Renesanční myšlení se živí zejména Platónem, jehož pilně čtou i myslitelé novověku.

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Platón