Egon Bondy (CZE)

Jeho otec byl generálem československé armády. V roce 1947 Zbyněk Fišer, budoucí Egon Bondy, přerušil studium na gymnáziu a vydal se na cestu bohémského života bez stálého pracovního poměru. Jak napsal ve vzpomínkové knize Prvních deset let (rukopis 1981, vydáno 2003), žil počátkem 50. let „zjevně jako individuum práce se štítící, kriminální živel a sanktusák – po několik dlouhých let. Byl jsem za tu dobu zase i párkrát v blázinci, ale nepomohlo to. Pro pivo jsem byl schopen všeho“ (s.61). Stálý pracovní poměr neměl, „živil“ se i žebrotou a drobnými krádežemi.

Koncem 40. let se ovšem znal s Karlem Teigem a Závišem Kalandrou a navázal přátelství s básníkem Ivo Vodseďálkem, nonkonformní literátkou Honzou Krejcarovou, později s výtvarníkem Vladimírem Boudníkem a spisovatelem Bohumilem Hrabalem. S Honzou Krejcarovou navázal též intimní vztah a v roce 1949 s ní připravil surrealistický sborník Židovská jména, který obsahoval 15 textů. Každý z přispívajících si zvolil židovský pseudonym, též na protest proti antisemitskému zabarvení vykonstruovaných procesů v Sovětském svazu i u nás. Od tohoto okamžiku Zbyněk Fišer užívá jména Egon Bondy. V následujících letech nadále píše básně, sní o světové revoluci i o snadném zbohatnutí a žije na hraně zákona.

Ve svém životě na okraji společnosti se dostává nakrátko dokonce do vězení a během svérázného výletu (či pokusu o emigraci) do Rakouska zažije kuriózní dobrodružství s francouzskou tajnou službou, které nabízí provedení atentátu na sovětské vedení. „Věc je jednoduchá jak slunce. Potřebujeme dvě krabičky od sirek s blechami – ty jsem byl dokonce ochoten dodat gratis – naočkovanými všemi prevítskými mory světa… a moji agenti z lásky vypustí ty blechy při manifestaci 7. listopadu pod tribunou na Rudém náměstí. Vznikne sice nějaký ten počet epidemií, ale blechy přeskáčou samozřejmě zaručeně i na tribunu a skočí i na maršála Stalina, na maršála Vorošilova, na soudruha Beriju i na soudruha Molotova a další.“ (tamtéž, s. 54). Z pokusu samozřejmě sešlo, ale Bondy alespoň vyinkasoval nějaké peníze.

Zájem o filozofii, především marxistickou, čínskou a indickou ho přiměl k návratu ke studiu. V roce 1957 odmaturoval, téhož roku se dostal na dálkové studium filozofie a psychologie na FF Univerzity Karlovy, přestože nepodal včas přihlášku. „Šel jsem rovnou za děkanem. Ten tam samozřejmě nebyl, ale byl tam jeho tajemník Salač. Byl to alkoholik. Jak jsme na sebe dýchli, tak jsme poznali bratry v triku. Salač mne okamžitě, jakožto dělnického kádra, vzal ke zkušební komisi, že naposled mají ještě přezkoušet mne. A tím to ovšem bylo hotovo…“ (tamtéž, s.88).

Studium absolvoval v roce 1961, v letech 1957–1962 navíc pracoval jako noční hlídač v Národním muzeu. 1962–1967 byl zaměstnán v bibliografickém oddělení Státní knihovny ČSSR. V té době začíná publikovat ve vědeckých časopisech (Dějiny a současnost, Filozofický časopis aj.). V roce 1967 mu vychází pod vlastním jménem první kniha – Otázky bytí a existence, v roce 1967 získal titul doktora – kandidáta věd. Od stejného roku je v invalidním důchodu.

V 70. letech se stává guru psychedelické skupiny Plastic People of the Universe, která zhudebnila řadu jeho textů. Navazuje rovněž přátelství s básníkem Ivanem Martinem Jirousem, v 80. letech ovlivňuje ranou tvorbu Jáchyma Topola nebo J. H. Krchovského.

Bondy se nikdy neztotožnil s reálným socialismem a stal se jeho vytrvalým kritikem, přestože koncem 50. let aktivně a v 70. letech spíše z donucení spolupracoval s StB. Neztotožnil se ale ani se situací po roce 1989. Angažuje se v levicovém hnutí (strana Levý blok, příspěvky do Haló novin aj.), píše politologické eseje. Hlásil se svého času k trockismu, později k maoismu, blízko měl i k anarchismu.

V roce 1989 se přestěhoval do Telče, odkud v devadesátých letech přesídlil do Bratislavy, kde vyučoval 1993–1995 na tamější univerzitě filozofii. Překvapivě působil v poslední době také jako zpěvák ve skupině Požoň sentimental, hrající hospodské folklórní písně.

Z manželství s Jaroslavou Krčmaříkovou má Bondy syna Zbyňka Fišera ml. (narozen 1959), příležitostného básníka (sbírka Lesbický sen (1993)). Životní družkou se mu ale stala až v roce 1963 Julie Nováková (1920–1994).

V roce 1981 napsal Bondy paměti Prvních deset let, zachycující jeho bouřlivé období přibližně v období 1947–1957. Původně měly vyjít padesát let po autorově smrti, nakonec vyšly již v roce 2003. Do obecnějšího povědomí veřejnosti vešel však nejvíce díky knihám Bohumil Hrabala Morytáty a legendy, Něžný barbar (zfilmováno v roce 1989) a některým dalším.

Zemřel v pondělí 9. dubna 2007 v Bratislavě ve věku 77 let na následky popálenin třetího stupně, které utrpěl po vzplanutí pyžama od vlastní cigarety[2].

Básnické dílo Egona Bondyho čítá na 40 sbírek. Poezii psal od dětství, nejstarší zachované práce pocházejí z přelomu 40. a 50. let. S Ivo Vodseďálkem spoluzaložil samizdatovou edici Půlnoc (asi 1950-1953/1955) , v níž pro pár přátel oba prezentovali své texty. (Celkem zde sice publikovalo 11 autorů, většina ovšem jen sporadicky). Název Bondyho raného díla – Totální realismus 1950, dal název celému jeho tvůrčímu stylu, který znamenal odklon od dosud vyznávaného surrealismu. Poezie reaguje na neradostnou současnost, kdy budovatelské fráze jsou v rozporu s prožívanou skutečností. Lidovým, někdy až záměrně neumělým jazykem a užíváním argotu mají výrazný ironický nádech. V některých básních je zřejmé ovlivnění Christanem Morgensternem.

Většina básnických sbírek není rozsahem velká, teprve později jsou koncipovány větší celky (Deník dívky, která hledá Egona Bondyho, 1971). Básně jsou často politicky angažované, nezřídka se i v pozdnější tvorbě objevují expresivní výrazy. Motiv odmítání reálného socialismu vystřídal po roce 1989 motiv odmítání konzumní společnosti.

„Výkon a spotřeba – to jediné se cení
Ve světě v němž sněj o uplatnění
a kdo nevěří na to omámení
moc brzo zjistí že už člověkem není
je jen nástrojem k upotřebení“

(z básně „Největší radost mám z projevů pana prezidenta“. Ze sbírky Dvě léta 1991)

Po smrti své družky Julie v roce 1994 poezii psát přestal. Nakladatelství Pražská imaginace vydalo v letech 1989–1993 soubor jeho básnického díla z let 1950–1987. Řadu básní zhudebnila skupina Plastic People of the Universe.

Po pokusech z počátku 50. let (např. román 2000 z r.1950) začíná Bondy s prózou až počátkem 70. let. Prvním dílem je Sklepní práce (samizdat 1973, knižně Toronto 1988, Olomouc 1997), v němž se prolíná rovina groteskní součanosti s linií filozofických úvah a nadpřirozena. Následuje celá řada dalších próz, v níž dává autor najevo znechucení reálným socialismem, ať už v podobě anti-utopie Invalidní sourozenci (psáno 1974), nebo epicky zpracovaná Cesta českem našich otců (1983). Oblibu si získaly historické jinotajné povídky Mníšek (1975) a Šaman (1976), originální téma představuje satirická sci-fi z daleké budoucnosti, Nepovídka (1983), kde jsou artificiální inteligentní bytosti konfrontované s primitivností lidstva, žijícího v rezervaci. Nepovídka je už zrcadlem nikoliv jen reálného socialismu, ale celého moderního lidstva. Podobné teze najdeme též v divadelní hře Ministryně výživy 1970.

V dílech nezřídka vystupují reálné postavy, nepřímo velmi často Bondy a jeho družka Julie, někdy ale celá řada dalších osobností – nejzřetelněji v hravé próze 677 1977, kde čtenář narazí na jména, občas mírně pozměněná, jako Petr Uhl, Václav Havel nebo Karel Kosík.

Po roce 1989 se jeho próza staví jednoznačně kriticky k současné situaci. Bondy píše cyberpunkový román Cybercomics, některé další texty mají meditativní charakter, jsou plné skepse (Hatto 1994, Severin 1996, Údolí 1998. Novelu Epizóda 96 1997 napsal slovensky. Celkem čítá Bondyho bibliografie asi dvacítku próz.

Kromě již zmiňované Ministryně výživy je Bondy autorem několika dalších her. Projevil se rovněž jako překladatel, nejznámější je asi překlad Šibeničních písní od Christiana Morgensterna. Dále Bondy přeložil některé texty filozofické, v rukopise dosud zůstavá do češtiny přebásněná poezie Mao Ce-tunga.

Bondy je jedním z nejoriginálnějších, ovšem také nejkontroverznějších českých filozofů. Vědecké články publikoval od 60. let, první knihy vyšly rovněž díky přičinění filozofa Milana Machovce, s nímž ho pojilo dlouholeté přátelství. Jeho syn Martin Machovec se stal později editorem Bondyho díla.

Nejvýznamnějším filozofickým dílem je Útěcha z ontologie (1968), kde se autor vyrovnává s různými modely bytí a dospívá k modelu ateistickému – nesubstančnímu. Předkládá zde mnoho nových názorů. Uveďme například, že se vznikem světa se vyrovnává tezí o samovzniku bytí v absenci bytí, přičemž samovzniku nemůže předcházet ani jeho možnost, neboť i posibilita je „něco“, která by vyžadovala vysvětlení svého vlastního vzniku. Bondy zavedl dále kategorii „ontologického pole“, které umožňuje plnohodnotnou existenci informací v realitě, v knize se setkáme s otázkami po smyslu lidské existence, Bondy dokazuje, že k uchopení ontologické reality není třeba boha, protože touto kategorií se vysvětlování univerza vůbec nezjednodušuje.

V 70. letech rozpracoval etickou analýzu smyslu lidské existence v souvislosti s možným vytvořením artificiálních a na biotické existenci nezávislých bytostí (Juliiny otázky, 1971; populárně pak próza Nepovídka, 1983).

V 70. a 80. letech významně přispívá k dialogu mezi marxismem a křesťanstvím. Původcem celého projektu byl Milan Machovec, mezi účastníky nalezneme např. Milana Balabána.

Zájem o orientální filozofii a vědomí dobových nedostatků ve zpracování tématu u nás ho přivedly k sepsání dějin filozofie. Na třinácti samizdatových svazcích pracoval v letech 1977–1989. Poznámky k dějinám filozofie vyšly později v šesti svazcích. Zůstaly ovšem torzem a zejména oddíl o antice zaznamenal z vědeckých kruhů nepříznivou kritiku. Více ceněny jsou oddíly o orientální filozofii indické, čínské, arabské a židovské. V roce 1993 připravil s Marií Čarnogurskou překlad Tao te ťingu.

Bondy nadále píše filozofické eseje, ve kterých rozpracovává myšlenky nesubstanční ontologie a provádí syntézu „západních“, buddhistických a taoistických přístupů k základní struktuře skutečnosti. Souhrn těchto dosud nevydaných poznámek a esejů nese provizorní název „Příběh o příběhu“.

V letech normalizace i po roce 1989 se věnoval také politologickým analýzám, v nichž vždy zůstával věrný svému nedogmaticky marxistickému světonázoru.

„…co je moudrostí Boha, nevím. Snad jen právě to, že je oporou všemu, aniž by to buzeroval nějakými pitomými radami. Ale co je moudrostí člověka, vím, neboť je to nad slunce jasnější a řve to na nás dnes už z každé vteřiny času a z každého smetí pod nohama: je to bouřit se, bouřit se a bouřit se, protože jedině tento postoj je za všech okolností oprávněný. Je sranda, že nám v Evropě to muselo trvat dva a půl tisíce let naší zázračné anticko-křesťansko-árijské kultury, než to nakousl aspoň André Breton po druhé světové válce, a že v Číně zmilitký předseda Mao to dokázal říct rovnou na plnou hubu.“ (Sklepní práce, s. 160)

Zdroj: Wikipedia