Fjodor Michajlovič Dostojevskij (RUS)

Fjodor Michajlovič Dostojevskij (rusky Фёдор Михайлович Достоевский; 11. listopadu 1821 Moskva – 9. února 1881 Petrohrad) byl ruský spisovatel a filozof, jeden z největších světových spisovatelů, vrcholný představitel ruského realismu a současně předchůdce moderní psychologické prózy.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij se narodil roce 1821 v Moskvě, v rodině lékaře jako druhé ze sedmi dětí. Vystudoval vojenské technické učiliště (obor konstrukce mostů), ale poté se rozhodl pro literaturu. Patřil do skupiny utopického socialisty Michila Vasiljeviče Petrašovského (tzv. "Petrašovci"), která vystupovala proti carovi. V roce 1849 byl Dostojevskij se všemi členy této organizace odsouzen vojenským soudem k trestu smrti.

Těsně před popravou jim byl trest změněn nejprve na 4 roky v káznici a později na nucené práce na Sibiři. Zde strávil Dostojevskij deset let; první čtyři roky na nucených pracích a poté jako voják. Byl psychicky a fyzicky na dně a začal trpět epilepsií. Stráž však považovala jeho záchvaty za předstírání. Jelikož si sám prošel peklem, dokázal se vcítit do lidí s narušenou osobností.

Po návratu ze Sibiře absolvoval Dostojevskij dva delší pobyty v západní Evropě. Zde pochopil, že morální úroveň zdejší společnosti je špatná. Vyhovovalo mu ale, že se zde mohl věnovat své přehnané hráčské vášni. Neuznával racionalismus, bezohledné jednání podnikatelů, jejich sobectví a příliš velké sebevědomí. Bojoval za proměnu Ruska. Zásadní potřebu změny viděl ve vnitřní proměně jedince, v návratu k pokoře, v respektování ruských tradic. Těmito názory si získal carovu přízeň a úctu. Stále ho však pronásledovala carská policie.

K sebevraždám a k despotismu docházelo podle Dostojevského zejména vinou ztráty náboženské opory a přehnaného individualismu. Přál si změnit společnost podle křesťanských ideálů, radikálního převratu se ale bál. Dostojevskij a jeho bratr Michail vydávali v letech 1861–1863 časopis Čas (Vremja) a rok poté časopis Epocha. Michail zemřel a Dostojevskij splácel jeho dluhy. Tím se dostal do existenčních problémů.

Ve svých dílech psychologicky rozebíral zločince, revolucionáře, prostitutky a lidi s duševními poruchami. Viděl kolem sebe víc hrůzy než lásky, víc anarchie než řádu. Fjodor Michajlovič Dostojevskij byl rozporuplnou osobností, lidé ho obviňovali a litovali zároveň. Odmítal se sžít se soudobým Ruskem. Usiloval za každou cenu o nápravu společnosti, ale tím se bezmyšlenkovitě zříkal i vymožeností vyspělé Evropy. Lidé ho považovali za psychologa, což on odmítal. Přesto se stal zakladatelem psychologické prózy a ovlivnil filozofii dvacátého století.

Dostojevskij zemřel v roce 1881 na plicní krvácení spojené s rozedmou plic a epileptickým záchvatem.

Překládal Balzaca, jeho překlady však nejsou považovány za příliš kvalitní.

Dílo:
Chudí lidé (1846) - román v dopisech. Touto prvotinou navázal na tradici gogolovského realismu, ale svůj zájem už zde soustřeďoval především do nitra postav. Snažil se vyložit jejich vnitřní svět, a také proces deformace, jemuž lidé podléhají v střetu s krutým okolím.
Bílé noci (1848) - lyrická povídka, vymyká se jeho další tvorbě. O dívce, která každý večer čeká na svého milého u břehu řeky. Nesmělý mladík jí začne dělat společnost a po čase se do ní zamiluje, ale dívka chce, aby zůstali přáteli. Přesto jí vyzná lásku, dívka se rozhoduje, zda přijmout jeho lásku, ale právě tehdy se vrátí její milý a ona jde bez váhání za ním.
Dvojník (1849) - novela, první z hlubinných analýz rozdvojené psychiky člověka.
Nětočka Nězvanovová / Strýčkův sen (1849) - Dostojevskij poprvé v ruské literatuře vylíčil osud bezprávného "mladého" člověka jako sociální tragedii a objevil v něm hlubokou lidskost. Na tragiku vlastního života reagoval Dostojevskij i svým černým humorem. Z nejlepších jeho prací tohoto gogolovského období jsou satirické novely: Nětočka Nězvanovová / Strýčkův sen a Ves Štěpančikovo - charakterová studie ruského Tartuffa.
Uražení a ponížení (1861) - román se sentimentální tematikou. Zde Dostojevskij opět zdůrazňuje nutnost zastat se chudých a bezmocných proti krutosti mocných.
Zápisky z mrtvého domu (1861) - autobiografický román, svědectví o pobytu v omské káznici a o lidech, jež tam poznal. Zabýval se otázkou, proč se člověk stane zločincem a zda má vůbec následovat trest. Podle motivů tohoto románu později složil operu Z Mrtvého domu Leoš Janáček.
Zápisky z podzemí (1864) - publicistická novela, v níž autor vyslovil svou koncepci člověka, s nímž nelze proti jeho vůli manipulovat, i kdyby to mělo být k jeho prospěchu a ve jménu pokroku.
Zločin a trest (1866) - hlavním hrdinou je chudý petrohradský student Rodion Romanovič Raskolnikov, který se cítí být výjimečný. Má svou vlastní teorii o tom, že život některých lidí je bezcenný a že tudíž není hříchem jim ho vzít. Jde k lichvářce a zabije ji, jenže za lichvářkou přijde její sestra, která vše viděla, a tak musí zabít i ji (sekerou). Po činu uteče, po čase se dostane do rodiny alkoholika Marmeladova. Zde pracuje (jako prostitutka) jeho dcera Soňa. Raskolnikov se do Soni zamiluje a svěří se jí se svým činem. Soňa ho přesvědčí, aby se šel přiznat, za svůj čin je odsouzen na 8 let na Sibiř, kde je mu Soňa oporou. Dílo bylo mnohokrát zfilmováno.
Hráč (1867) - román, ve kterém použil autor své zkušenosti s hráčskou vášní.
Idiot (1868) - hlavní hrdina kníže Lev Nikolajevič Myškin, nedoléčený epileptik, se po dlouhé době léčení vrací do Petrohradu, do ruské společnosti, v níž je zprvu kvůli své nemoci označován za „idiota“, ale svým chováním velmi rychle dovede předsudky ostatních změnit, a většinou dokonce zcela vyvrátit. Svou lidskostí, nesobeckou ušlechtilostí a zdánlivě až naivní dobrotivostí dokonce nad ostatní ruskou společností výrazně vyniká. Dílo bylo mnohokrát zfilmováno.
Běsi (též Běsové, 1871-72) - hlavní myšlenka tohoto díla je vyjevena v soudobém Rusku, které hlavnímu hrdinovi Štěpánu Trofimovičovi přijde nemocné, plné neduhů a morových ran, plné běsů a běsíců, co se v jeho milém Rusku nashromáždilo. Roku 1988 zfilmováno (Režie: Andrzej Wajda hrají: Isabelle Huppert, Philippine Leroy-Beaulieu)
Deník spisovatele (1873) - rozsáhlý komentář doby a jejích problémů.
Výrostek (1875) - román, vykresluje morální rozpor chlapce, který poznává, že základem společenské skutečnosti jsou peníze a kariéra, touží vlastnit milion, aby si ho nikdo netroufl urážet.
Bratři Karamazovi (1879) - poprvé vydáno 1879–1880, Dostojevského vrcholné dílo, psychologický a filosofický román s kriminální zápletkou. Otec Fjodor Pavlovič Karamazov je zhýralec a myslí si, že může nad svými syny (Dmitrij, Ivan, Aljoša, nemanželský Smerďakov) vládnout, jak se mu zachce. Starší syn Dmitrij je vášnivý stejně jako otec, Ivan je nadaný, racionálně uvažující ateista, nejmladší Aljoša žije zasvěceným životem v klášteře. Nemanželský syn Smerďakov, kterého starý Karamazov nepřijal za svého, zabije otce tak, aby byl z vraždy obviněn Dmitrij. Smerďakov pak spáchá sebevraždu a Dmitrij je odsouzen. Román má mnoho dalších důležitých dějových linií, např. lásky Dmitrije, který se rozhoduje mezi Kateřinou a Agrafenou, na niž má zálusk i jeho otec Fjodor. Zfilmováno, v roce 1958 (Režie: Richard Brooks, hrají: Yul Brynner, Maria Schell), 1969 (Režie: Kirill Lavrov, Ivan Pyrjev, hrají: Kirill Lavrov, Andrej Abrikosov) a česká adaptace z roku 2008 (režie: Petr Zelenka, hrají: Ivan Trojan a Radek Holub)
Věčný manžel - krátký román.

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Fjodor_Michajlovič_Dostojevskij