Umberto Eco (ITA)

Umberto Eco [éko] (* 5. ledna 1932 Alessandria) je italský sémiolog, estetik, filozof a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů postmoderny a avantgardy 60. let 20. století. Od roku 1971 profesor na katedře sémiotiky na univerzitě v Bologni. Prezident Univerzity San Marino, kde založil International Center for Semiotic and Cognitive Studies.

Po maturitě začal studovat práva v Turíně, studia práv ale brzy zanechal a začal studovat středověkou filozofii a literaturu. Doktorát v této oblasti získal roku 1954 na základě disertační práce o estetice Tomáše Akvinského.

Po ukončení studia se stal nakladatelským redaktorem. Od roku 1956 se podílel na organizování avantgardy, a tím i na vzniku volného uskupení avantgardních umělců, toto uskupení tvořilo základ pozdější skupiny 63. V roce 1959 začal psát pro Verri, kde vedl část věnovanou avantgardě a v tu dobu se rozvíjejícím lingvistickým experimentům.

V roce 1962 se oženil s profesorkou umění, Renatou Ramge.

Roku 1964 se stal lektorem na universitě v Miláně, ale již o rok později začal působit ve Florencii jako profesor vizuální komunikace. Byl také lektorem naučných knih v nakladatelství Bompiani v Miláně, lektorem estetiky, lektorem na fakultě architektury a profesorem sémiotiky na milánské Polytechnice. Roku 1971 se stal profesorem sémiotiky v Bologni. Dnes učí na své mateřské univerzitě v Bologni, je prezidentem Univerzity San Marino a přednáší často na univerzitách v Miláně, Paříži a New Yorku. Žije převážně u San Marina, kde obývá budovy zrušeného opatství. Z politického hlediska měl dlouho blízký vztah k levici a k italské komunistické straně, což se odráží i v jeho názorech na katolickou církev a papežství. Postupem času se jeho politické směřování blíží stále více k politickému středu.

Umberto Eco je držitelem řady prestižních ocenění a několika čestných doktorátů. V úterý 4. prosince 2007 získal čestný doktorát na Univerzitě v Ljubljaně.

Umberto Eco se zabývá studiem středověké estetiky a kultury, zabýval se také tzv. recepční estetikou, která se zabývá „vnímatelem“ uměleckého díla, nikoli uměleckým dílem samým. Ve schematu literární komunikace „autor -> text -> čtenář“ prosazuje centrální úlohu textu, čímž navazuje na dědictví literárněvědného strukturalismu.

Romány:
Jméno růže (Il nome della rosa) - 1980, česky 1985
Foucaultovo kyvadlo (Il pendolo di Foucault) - 1988, česky 1991
Ostrov včerejšího dne (L'isola del giorno prima) - 1994, česky 1995
Baudolino - 2000, česky 2001
Tajemný plamen královny Loany (La misteriosa fiamma della regina Loana) - 2004, česky 2005

Vědecká díla, eseje:
Otevřené dílo (Opera aperta) - 1962
Skeptikové a těšitelé (Apocalittici e integrati) - 1964, česky 2006 - eseje o „masové kultuře“
Případ Bond - 1965
Traktát o obecné semiologii - 1975
Teorie sémiotiky : A Theory of Semiotics - 1976, česky 2004
Semiotika a filozofie jazyka - Semiotics and the Philosophy of Language
Poznámky ke Jménu růže - 1983
Šest procházek literárními lesy (Sei passeggiate nei boschi narrativi), česky 1997
Umění a krása ve středověké estetice (Arte e bellezza nell' estetica medievale), česky 1998
Jak napsat diplomovou práci (Come si fa una tesi di laurea) - příručka pro studenty, česky 1997
Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře (La ricerca della lingua perfetta nella cultura europea), česky 2001
Meze interpretace (The limits of interpretation), česky 2004
O literatuře (Sulla letteratura), česky 2004
Dějiny krásy (Storia della Bellezza), česky 2005
Dějiny ošklivosti (Storia della Bruttezza), česky 2007