| 
Životopis autora
| 
Blog
E-knihy
Filmy
Foto
Hudba
Knihy
Vtipy
Statistika 
Jan Patočka (CZE)* 01.07.1907† 13.03.1977 (69 let) WWW stránky autora Prof. Dr. Jan Patočka, DrSc., Dr. h. c., (1. června 1907 Turnov – 13. března 1977 Praha) byl jedním z nejvýznamnějších českých filosofů 20. století. Zabýval se fenomenologií, filosofií dějin, filosofickým dílem J. A. Komenského, T. G. Masaryka a E. Husserla, českou literaturou, uměním a kulturou. Patočkovo dílo a jeho osobnost výrazně ovlivnily soudobé české myšlení, zejména v kruzích nezávislé inteligence a disentu 60. až 80. let. K jeho početným žákům patří mj. V. Bělohradský, L. Hejdánek, P. Kouba, Ladislav Menzel, J. Michálek, J. Němec, Z. Neubauer, R. Palouš, M. Petříček, Z. Pinc, Petr Rezek a J. Sokol. V letech 1925-31 studoval Patočka slovanskou filologii, romanistiku a filosofii na FF UK. V roce 1928 při studijním pobytu v Paříži se poprvé setkal s Edmundem Husserlem. U něho a u Martina Heideggera pak v roce 1933 ve Freiburgu studoval fenomenologii a navázal celoživotní přátelství s Husserlovým asistentem Eugenem Finkem. Podílel se na založení Cercle philosophique de Prague, stal se jeho českým sekretářem a v roce 1936 se habilitoval prací Přirozený svět jako filosofický problém, která ovlivnila české filosofické prostředí na mnoho let. Od roku 1937 byl redaktorem časopisu Česká mysl, spoluorganizoval Husserlovy přednášky v Praze a po jeho smrti (1938) se přičinil o záchranu jeho pozůstalosti. Po uzavření českých vysokých škol 1939 učil na gymnáziu a vydal několik knížek jako přípravu pro budoucí studenty university; koncem války byl nasazen na stavbě. V roce 1945 se vrátil na UK, od roku 1950 pracoval v Ústavu T. G. Masaryka, pak ve Výzkumném ústavu pedagogickém, kde připravoval první vydání Komenského Všenápravy. Od roku 1964 byl editorem ve Filosofickém ústavu AV, absolvoval přednáškové pobyty ve Francii a v Německu, roku 1968 se podruhé vrátil na UK, byl jmenován profesorem, ale roku 1972 byl penzionován. Jeho přednášky v bytových seminářích byly významnými událostmi jinak vcelku šedého kulturního života 70. let. Signatář Charty 77 (1.1.1977) a jeden z prvních tří mluvčích (s V. Havlem a J. Hájkem). Svými posledními texty k CH 77 jí vtiskl výrazný občanský a mravní charakter (v duchu své vlastní filosofie). Po setkání s holandským ministrem zahraničí Van der Stoelem byl opakovaně vyslýchán StB, po jednom náročném výslechu byl hospitalizován a zemřel na mozkovou mrtvici. Jeho pohřeb se stal významnou událostí protikomunistického odporu. Nekrolog četl Ladislav Menzel. Hlavní část Patočkova rozsáhlého, i když často torzovitého díla je věnována fenomenologii, kde navázal na Husserlův objev přirozeného světa (Lebenswelt) naší bezprostřední, naivní zkušenosti (v protikladu k racionálnímu světu vědy), snažil se spojit odkaz Husserlův a Heideggerův a zkoumal pojem pohybu. Lidský život chápe Patočka jako trojí pohyb: pohyb zakotvení či přijetí, pohyb práce a boje, a konečně pohyb průlomu či pravdy. Rozvinul také Platónovu myšlenku péče o duši, která je podle něho vlastním jádrem evropské identity a jedinečnosti. Pokoušel se vytvořit novou filosofii dějin a Kacířské eseje o filosofii dějin (1975) se staly jeho nejznámějším a nejčastěji překládaným dílem. Řada dalších prací se týká filosofického významu J. A. Komenského a filosofie výchovy, ale také českých dějin, literatury, divadla a umění vůbec. Patočka byl také vynikající překladatel a do češtiny přeložil např. Hegelovu Fenomenologii ducha a Estetiku, díla Herderova, Schellingova nebo Mikuláše z Kusy, naopak z češtiny do němčiny převedl Boží Duhu J. Durycha. Přirozený svět jako filosofický problém Habilitační práce (1936), v níž Patočka navazuje na myšlenky pozdního Husserla. Snaží se odkrýt původní přirozenou zkušenost člověka se světem. Absence této přirozené zkušenosti vede k vnímání světa pouze pod zorným úhlem vědy, která však rezignovala na pochopení světa v jeho celku, místo toho jej tříští do mnoha nepřehledných dílčích oborů. Tento stav vnímání světa nakonec vede k rezignaci na otázku po smyslu lidské existence ve světě a k pasivní odevzdanosti osudu bez sebemenších známek odpovědnosti. Kniha je rozdělená do dvou částí. První část tvoří text z roku 1936 (Patočka ve své analýze přirozeného světa vychází zejména z Husserlovy transcendentální fenomenologie). Druhá část byla napsána o 33 let později jako obsáhlý dodatek ke druhému vydání této knihy (autor vychází v mnohých případech z Heideggera, přičemž kritizuje Husserlovu absolutní reflexi pro její mimosvětskost). Právě v této druhé části je objasněn problém tří existencionálních pohybů lidské existence (které jsou de facto rozpracováním filosofie M. Heideggera v jeho Bytí a čase). Negativní platonismus V tomto útlém spisku, který, ač byl napsán počátkem 50. let, vyšel (mimo samizdat) teprve v roce 1990, se Patočka snaží nabourat tradiční představu chápání metafyziky jako představu o strnulých, nečasových a věčně jsoucích entitách (idejích). Místo toho se snaží předložit jakousi "negativní metafyziku", která tvrdí, že ideje jsou veskrze transcendentní, neuchopitelné a především odpředmětňující, nemají v sobě kladný obsah, spíše jsou věčným "záporným plus", které překračuje každý daný obsah. Na základě těchto myšlenek kritizuje Patočka každý pozitivní nárok na pravdu jakožto uchopení toho ideji vlastního a následné ovládnutí světa, přisvojení si pravdy a vytvoření ideologie. Tvrdí totiž, že člověk je bytostí svobodnou, důstojnou, ovládající (ve smyslu vědy, ve smyslu chápání se předmětů, jejich popisování a ovládání), ale také pokornou a sloužící jakémusi vyššímu principu, který se nikdy neukáže ve své celkovosti. Ukazuje tak člověka jako bytost neustále hledající, bytost otázky a filosofie. Kacířské eseje o filosofii dějin Práce z roku 1975 pohlíží na filosofii dějin z hlediska tří pohybů lidské existence. Na úsvit dějin se dívá jako na prožívání mýtické, samozřejmé skutečnosti, jež později ovládl logos, rozum, racionalita. Ta původně znamenala snahu pochopit člověka a svět, od 16. století však na pochopení a vnitřní formování člověka rezignuje a soustředí se na vnější svět, který se navíc snaží spíš ovládnout než pochopit. Tento vývoj vedl k jednostrannému rozvoji techniky a nakonec vyústil ve století válek a velkých otřesů. Člověk by měl proto sám sebe a svůj život nahlédnout jako bytí v celku, v celkové souvislosti jeho smyslu a jeho bytostné vztaženosti ke smrti. Jedině tak budeme moci bojovat proti pravdám, které se nám vnucují zvenčí, a jedině tak dosáhneme života ve spravedlivé polis a budeme umět žít „život v pravdě“. Jen malá část Patočkova díla mohla vyjít za jeho života doma. Pětisvazkový výbor vyšel v 80. letech v Německu. Deset knih bylo přeloženo do francouzštiny, další do angličtiny, italštiny, španělštiny atd. Od roku 1996 vychází česky v nakladatelství OIKOYMENH edice Sebrané spisy Jana Patočky (do roku 2009 vyšlo 12 svazků) Dílo: Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1936, 1970, 1992 Česká vzdělanost v Evropě, Praha 1940 Symbol země u K. H. Máchy, Praha 1944 Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové, Praha 1964 Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha 1975 (samizdat), 1990, 2007 Negativní platonismus, Praha 1990 Sókratés, Praha 1991 Co jsou Češi?, Praha 1992 Evropa a doba poevropská, Praha 1992 Platón, Praha 1992 Tělo, společenství, jazyk, svět, Praha 1995 Umění a čas I, II, Praha 2004 Úvod do fenomenologické filosofie, Praha 1993, 2003 Věčnost a dějinnost, Praha 2007 Komeniologické studie I, II, III, Praha 1997 (I), 1998 (II), 2003 (III) Péče o duši I, II, III, Praha 1996 (I), 1999 (II), 2002 III) Češi I, II, Praha 2006 (I), 2007 (II) Fenomenologické spisy I, Praha 2008 Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Patočka
| ||||||||||||||||||||
KNIHKUPECTVÍ
|
|
|