Hippokratés z Kóu (GRC)

Hippokratés z Kóu (460 př. n. l., Kós – ca 370 př. n. l., Larisa v Thessálii) řecky ῾Ιπποκράτης, byl nejslavnější lékař starověku, považovaný za zakladatele lékařské vědy. Jeho jméno je spojováno s textem obsahujícím základní etické principy lékařského povolání (tzv. Hippokratova přísaha).

Jeho život je spojován s mnoha legendami a jen obtížně lze v nich označit historická fakta. Vychází se většinou z biografie napsané řeckým lékařem Soranem asi 500 let po Hippocratově smrti a také ze sbírky lékařských spisů, které jsou mu přisuzovány.

Hippokratés pocházel z jižních Sporad (Dodekanésu), z ostrovů při jihozápadním pobřeží Malé Asie, z lékařské rodiny, odvozující svůj původ od Asklépia. V Platónově dialogu (Protágoras 311b) je také nazván Asklépiovcem, tedy žákem a jakoby potomkem Asklépiovým. Jeho otcem a učitelem byl lékař Herakleidas.

Hippokratés v mládí cestoval za vzděláním po Řecku, Malé Asii a snad i po Egyptě. Vrchol jeho činnosti spadá do období peloponéské války v letech 431–404 př. n. l. V roce 430 př. n. l. potlačil v Athénách mor a bylo mu přiznáno čestné občanství města.

Kolem roku 400 př. n. l. založil na Kóu lékařskou školu a lékařství se věnovali i jeho dva synové a další příslušníci rodiny v několika generacích. Vyučoval také filosofii a jejím spojením s medicínou utvářel nový způsob myšlení a názory na postavení člověka jako součásti přírody. Zastával názor, že na celkový stav člověka, jeho nemoci, má rozhodující vliv okolní prostředí a životospráva. Nemoc není boží trest, ale má přirozené příčiny. Podstatou léčby pak bylo využití léčivých sil přírody, bylin a samotného pacientova těla. Podle průběhu nemoci pak volil různou intenzitu lékařských zákroků.

Při léčbě zastával teorii rovnováhy čtyř základních tělesných šťáv: černé žluče (melos), žluté žluče (chole), krve (sanguis) a slizu (flegma). Příčinu nemocí viděl v jejich nerovnováze. Tuto teorii později převzal a rozvinul Galénos a stala se na dlouhá staletí klasickou. Hippokratovo rozdělení temperamentů do kategorií sangvinik (krev), melancholik (černá žluč), cholerik (žluč) a flegmatik (hlen) se používá stále. 

Hippokratovská medicína byla důsledně celostním oborem. Snažil se o vymezení duševních poruch, lidský mozek považoval za interpreta vědomí. Jako první se také začal zajímat o rodinnou anamnézu a životní prostředí pacienta. V medicíně rozeznával tři základní úkony: diagnóza, prognóza a terapie.

Hippokratés popsal plicní a kostní tuberkulózu, záškrt a jiná onemocnění. Je považován za zakladatele praxe klinického vyšetřování, zavedl metodu poslechu, vyslovil zásadu zaměnitelnosti nemocí. Zkoušel operace močového měchýře, ledvin, břicha, očí, amputace končetin.

Je mu přisuzována nejstarší vrstva sbírky lékařských textů Corpus Hippocraticum, které položily základy moderní medicíny. Ve svých spisech shrnul nebo vylepšil všechny dříve používané praktiky a znalosti medicíny.

Zabýval se také etickou stránkou lékařství a bývá mu přisuzováno autorství Hippokratovy přísahy – souboru etických pravidel pro jednání lékaře.