Aristotelés (GRC)

Aristotelés ze Stageiry byl filosof vrcholného období řecké filosofie, nejvýznamnější žák Platonův a vychovatel Alexandra Makedonského. Jeho rozsáhlé encyklopedické dílo položilo základy mnoha věd. Narodil se 384 př. n. l. v osadě Stageira na poloostrově Chalkidiki v dnešní řecké Makedonii, asi 80 km východně od Soluně - Thessaloniki (proto se někdy nazývá Stagirita), zemřel v roce 322 př. n. l. v Chalkidě, asi 60 km SV od Athén.

Spisy:

Ač se řada Aristotelových spisů ztratila, je i zachované dílo nesmírně rozsáhlé. Jeho spisy i poznámky se výborně hodily pro filosofické školy a když ty zanikly, na čas zmizely. Objevili je řecky mluvící křesťané z dnešního Libanonu a Sýrie, přeložili do arabštiny a poskytli je tak arabským islámským vzdělancům, kteří je nejen četli a komentovali, ale také zprostředkovali západní středověké kultuře. Aristotelés se tak (v latinských překladech) stal učitelem celé scholastiky a podle jeho vzoru se učilo na evropských vysokých školách až do 18. století. Proto se v odborné literatuře názvy Aristotelových spisů nejčastěji uvádějí latinsky.

Soubor aristotelských spisů je tradičně uspořádán, patrně už od antiky, do několika tematických oddílů. Rozhodující kritické vydání v řečtině uspořádal v polovině 19. století německý filolog August Immanuel Bekker a vydala Berlínská akademie. Od té doby se Aristotelovy spisy citují podle stránek a sloupců (a nebo b) případně i řádek tohoto souborného vydání, tak zvaného „Bekkerova číslování“. Výhoda je zřejmá: ve stovkách různých vydání a překladů se vždycky na okraji uvádějí právě tato čísla a citát se tedy snadno najde. Například Etika Nikomachova začíná v tomto vydání v prvním řádku a sloupci na straně 1094, údaj tedy bude 1094a1.

Tradiční uspořádání, které pochází od Andronika Rhodského z 1. stol. př. n. l., člení korpus Aristotelových spisů na
logické (Organon), tj. Kategorie, O vyjadřování (nebo O interpretaci), První a Druhé analytiky, Topiky a O sofistických důkazech;
přírodovědecké: Fysika, O nebi, O vzniku a zániku, Meteorologie, O duši a 17 menších spisů, přičemž u poloviny z nich se o jeho autorství pochybuje, Metafysiku,
etické a politické: Etika Nikomachova a Eudemova, Politika a další 3 spisy,
rétoriku a poetiku.

Mimo tradiční korpus je Athénská ústava, nalezená až v 19. století.

Spisy v češtině a slovenštině:
Kategorie. Organon I. Praha 1958, 2009
O vyjadřování. Organon II. Praha 1959, 2010
První analytiky. Organon III. Praha 1961
Druhé analytiky. Organon IV. Praha 1962
Topiky. Organon V. Praha 1975
O sofistických důkazech. Organon VI. Praha 1978
Fyzika. Praha 1996, 2010
O nebi. O vzniku a zániku. Bratislava 1985
O duši. Praha 1996
Metafyzika. Praha 2003, 2008
Etika Nikomachova. Praha 1937, 1996, 2009
Politika. Praha 1998, 2009
Politika. Bratislava 1988
Poetika. Praha 1996
Poetika ; Rétorika ; Politika. Bratislava 1980
Rétorika. Poetika. Praha 1999
Athénská ústava. Praha 2004

Výbory:
Člověk a příroda. Praha 1984
Epagogé a epistémé. Praha 2004
Logos apofantikos. Praha 2000
Spravedlnost jako zdatnost. Praha 1996

Připisováno Aristotelovi:
Liber de causis. Praha 1999
Magna moralia. Praha 2005

Většinu Aristotelových spisů přeložili do češtiny Antonín Kříž a Milan Mráz.

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Aristotelés