Jaroslav Vrchlický (CZE)

Jaroslav Vrchlický (vlastním jménem Emil Frída), (17. února 1853 Louny – 9. září 1912 Domažlice) byl český spisovatel, básník, dramatik a překladatel.

Narodil se v Lounech jako syn Jakuba Frídy a jeho manželky Marie, rozené Kolářové. Asi po roce se rodiče odstěhovali do Slaného a Emil Frída žil do deseti let u strýce faráře Antonína Koláře v Ovčárech u Kolína. Gymnázium studoval ve Slaném (od roku 1862), Praze a v roce 1872 maturoval Klatovech.

Na přání rodičů začal studovat bohosloveckou fakultu. V roce 1873 ale přestoupil na filozofickou fakultu v Praze, kde studoval dějepis, filozofii a francouzskou literaturu, kterou později také překládal.

Používal slova pábit, když si odcházel zakouřit. Toto slovo později posunul dále Bohumil Hrabal, jenž je používal ve svých dílech (Pábitelé).

Na studiích se seznámil s Zikmundem Winterem, Josefem Václavem Sládkem a Aloisem Jiráskem a spolu založili skupinu lumírovců (Jirásek záhy přešel k ruchovcům).

Od roku 1875 působil jako tajemník a vychovatel synů hraběcí rodiny Montecuccoli Laderchi v italském Meranu. Po svém návratu působil jako učitel a roku 1877 byl jmenován tajemníkem na české technice, později se stal profesorem moderních věd a získal čestný doktorát.

V roce 1901 jej, spolu s Antonínem Dvořákem, rakouský císař František Josef I. povýšil do šlechtického stavu a jmenoval jej členem Panské sněmovny říšské rady ve Vídni. Vrchlický zde vystupoval a obhajoval požadavek všeobecného hlasovacího práva. Jako člověk byl nesmírně činný, mj. byl členem Královské akademie v Padově, členem tovaryšstva polského v Paříži a samozřejmě čestným občanem mnoha českých měst. Od roku 1893 byl jmenován profesorem evropské literatury na Univerzitě Karlově. Byl také členem České akademie věd a umění (jmenován císařem 20. dubna 1890).

Vrchlický byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu, cena však mu nebyla udělena.

Pseudonym Jaroslav Vrchlický si zvolil na návrh spolužáka z klatovského gymnázia Josefa Thomayera. Jako studenti na jaře navštívili rozkvetlé údolí řeky Vrchlice u Kutné Hory a on byl unesen nádhernou jarní scenérií. Tento pseudonym dříve používal kutnohorský básník Josef Jelínek Vrchlický (1842-1869). V údolí Vrchlice v roce 1919 vytesal kutnohorský sochař Josef Chvojan do pískovcové skály Vrchlického reliéf na ploše přes 12 m².

Jeho dílo obsahuje přes 200 svazků, mj. přes 80 básnických sbírek a 50 divadelních her.

Jeho básnické sbírky a dramata jsou vrcholnou ukázkou formální dokonalosti, avšak zároveň poměrně čtivé. Vrchlický se snažil dokázat, že čeština může vyjádřit všechno, což skutečně lze.

Pozdějšími generacemi, a to již počínaje generací 90. let 19. století, byla Vrchlického tvorba často kritizována až odsuzována. Proti jeho dílu vystoupili například také i o tři roky starší Tomáš Garrigue Masaryk, jenž Vrchlického uznával jen jako dobrého překladatele, a F. X. Šalda. Až další generace básníků jako Viktor Dyk, Lev Blatný a Jaroslav Seifert, si uvědomila kvalitu jeho básnického díla, a nyní je považován za jednoho z nejvýznamnějších českých básníků.

Vrchlický svým dílem připravil půdu pro symbolismus. Cílem jeho díla bylo vytvořit poezii, která by se zcela vyrovnala vrcholnému evropskému básnictví a ztělesňovala harmonický ideál člověka. Zabýval se historickými náměty, především vývojem lidstva. Vycházel mj. z Legendy věků od Victora Huga. Při tomto mapování historie nacházel největší inspiraci v antické lyrice.

Básnické sbírky:

Lyrika
Z hlubin – především milostná lyrika; básně tvoří v podstatě příběh – z pocitů nenávratné pomíjivosti lásky a všeho opět probleskuje naděje, spočívající ve šťastných vzpomínkách, zklamání a konečného uklidnění v resignaci a tvorbě; k popisů svých pocitů využívá básník přírodní symboliku, k nejčastějším motivům patří např. jezero, les, propast
Dědictví Tantalovo
Brevíř moderního člověka
Eklogy a písně – anticky stylisovaná, především přírodní a milostná lyrika, skladby jsou velmi melodické a bohatě využívají eufonie, mnohé jsou psány ve formě dialogu
Poutí k Eldorádu – milostná a přírodní lyrika
Dojmy a rozmary – láska k ženě, přírodě a lidem
Hudba v duši
Moje sonáta
Zlatý prach
Okna v bouři – psáno v krizi (jednak v tuto dobu – 90. léta – probíhal spor s ruchovci, především však procházel hlubokou manželskou krizí), zklamání, hořkost, rezignace, samota, formalistní – zkouší různé formy, experimentuje, zapomíná na obsah; báseň Za trochu lásky
Písně poutníka – psáno ve stejné době jako Okna v bouři
Pavučiny – psáno ve stejné době jako Okna v bouři
Korálové ostrovy
Strom života (Co tkví v kořenech) – vlastenecká lyrika
Co tkví v haluzích (Co zní v koruně)
Má vlast – vlastenecká lyrika
Mýty – zpracovává legendu o svatém Prokopovi
Sonety samotáře – přírodní lyrika
Démon láska
Dni a noci – většinou příležitostná a reflexivní lyrika psaná jednoduchou a melodickou písňovou formou, tematicky velmi různorodá, uvažující o základní životní filosofii; často využívá přírodní metaforiku.
Skvrny na slunci
Píseň klasů – báseň, v níž klasy vyprávějí o životě chudých venkovských lidí; popisuje zde jejich práci na poli
Modlitba na Řípu – v této básni se sedláci modlí k dědu Čechovi, aby dal otcům sílu a dětem dobrý život a aby svatý Jiří ochránil českou zemi
Meč Damoklův – poslední sbírka; hořká reflexivní lyrika, básník pochmurně uvažuje o blížící se smrti, častá je nicméně i sebeironisace; vyšlo až posmrtně a mnoho básní zůstalo ve fázi náčrtků

Epika
Zlomky epopeje – cyklus epických nebo lyricko epických básní – jedno téma – myšlenkový vývoj lidstva, básnická sbírka s historickými náměty, optimistický náhled, lidstvo se vyvíjí k humanitě, sbírky: Duch a svět, Selské balady, Bar kochba
Duch a svět – kolísání mezi optimismem a pesimismem. dává zde do souvislosti umění a rozum, starověké Řecko je symbolem optimismu; volá po harmonii s přírodou, věří v lidské poznání a sílu rozumu
Selské balady – jednoduché a melodické básně, vykazující návaznost na českou lidovou píseň, snaha o vytvoření selské epiky, většinou na základě nevolnické bídy v 17. a 18. století a příběhů lidových hrdinů této doby (Jan Sladký Kozina a jiní), časté jsou poměrně naturalistické popisy vrchnostenské krutosti
Nové zlomky epopeje
Kytka balad
Fresky a gobelíny
Epické básně – poetické momentky ze slavných příběhů historie a mytologie, někdy původní, zasazené do mnoha různých reálií (častí jsou mj. uherští Cikáni, severská historie, antická mytologie), součástí sbírky je mimo mnoha kratších romancí a balad také rozsáhlá básnická povídka Satanela, zasazená do středověkého Španělska
Perspektivy – tématem převážně epických či dialogických básní eklogického charakteru jsou významné události z dějin světových náboženství (buddhismus, zoroastrismus) i mytologií, využívá rituálně stylisovaný jazyk, některé básně mají charakter mýtu, jsou jazykově velmi složité

Sbírky reagující na politiku
Panteon
Hlasy v poušti

Próza
Jeho povídky jsou ironické a sentimentální.
Barevné střepy – román, obsahuje mnoho autobiografických prvků
Loutky – román, částečně autobiografický, zachycuje nenaplněné lásky
Povídky ironické a sentimentální
Divadelní hry[editovat]

Jeho divadelní hry byly psány pro Národní divadlo.
Trilogie Drahomíra, Bratři a Knížata
V sudu Diogenově
Soud lásky
Noc na Karlštejně – komedie z českého prostředí, autor zde použil jako svůj námět mylnou pověst, že císař Karel IV. zakázal na hradě Karlštejně přítomnost žen; dílo bylo zfilmováno v roce 1973 režisérem Zdeňkem Podskalským (viz článek Noc na Karlštejně)
Smrt Odyssea
Hippodamie – trilogie, zhudebnil ji Zdeněk Fibich
Námluvy Pelopovy (1890)
Smír Tantalův (1891)
Smrt Hippodamie (1891)
Svatá Ludmila – zhudebněna jako oratorium Antonínem Dvořákem

Literární kritika
Básnické profily francouzské
O poezii Jana Nerudy
Poezie francouzská nové doby

Dále se zachovala korespondence s jeho ženou Ludmilou Podlipskou z dob jeho pobytu v Itálii. Vede zde filosofické a literární úvahy. Uveřejněna byla až po jeho smrti, nyní je vydávána jako literární dílo.

Mimo to se zachovala celá řada článků v mnoha časopisech (Máj, Česká revue, Světozor, …).

Překlady
Patří k nejvýznamnějším českým překladatelům jak rozsahem a časovým rozpětím, tak koncepcí, kdy překlad považoval za osobité tvůrčí dílo, které se má prosadit vedle originálu. V některých případech však tento koncept setřel osobitost a nuance původního díla.[4]

Překládal z 18 národních literatur – nejvíce z francouzštiny (Victor Hugo, Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud, Guy de Maupassant), italštiny (Dante Alighieri, Francesco Petrarca, Torquato Tasso), španělštiny (Pedro Calderón de la Barca), angličtiny (William Shakespeare, George Gordon Byron, Percy Bysshe Shelley, Edgar Allan Poe, Walt Whitman) a němčiny (Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schiller), dále například z polštiny (Adam Mickiewicz), maďarštiny (Sándor Petőfi, János Arany, Imre Madách) nebo norštiny (Henrik Ibsen).

Překládal především poezii, a to jak klasickou, tak moderní. Lze o něm říci, že si k překladům vybíral náročná a kvalitní díla (Faust, Božská komedie, Květy zla, Tři mušketýři, Andersenovy pohádky).

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Vrchlický