Hans Christian Andersen (DEN)

Hans Christian Andersen (výsl Hens Krestjen Ánasn) (2. dubna 1805 Odense – 4. srpna 1875) byl dánský spisovatel, který proslul především jako jeden z největších světových pohádkářů. Mnohé z jeho 156 pohádek se staly již klasikou (Princezna na hrášku, Ošklivé káčátko, Císařův slavík, Císařovy nové šaty, Statečný cínový vojáček, Křesadlo a Malá mořská víla). Psal ovšem i verše a romány, z nichž je dosud čtena autobiografiePohádka mého života. Kromě světoznámých pohádek napsal také několik úspěšných románů, několik poměrně málo úspěšných básnických sbírek a divadelních her.

Narodil se v Odense na ostrově Fynu v Dánsku 2. dubna 1805. Byl synem chorého 22letého ševce a jeho o několik let starší ženy. Pocházel z velmi chudých poměrů. Celá rodina žila a spala v jedné malé místnosti.

Jeho matka byla pradlena, která ke sklonku života propadla alkoholu. Jeho nevlastní sestra byla prostitutka, dědeček z otcovy strany pomatenec a známá odenseská figurka, kmotr byl vrátný v městském chudobinci.

Byl přecitlivělý, ctižádostivý a marnivý. Jeho původ pro něj znamenal neustálé traumatizující ohrožení – ten zároveň vysvětluje jeho až výstřední potřebu společenského a uměleckého uznání, přecitlivělost na kritiku i nezdolnou vytrvalost v cestě za úspěchem.

Již brzo prokazoval představivost, která byla podporována shovívavostí jeho rodičů a pověrčivostí jeho matky. Roku 1816 zemřel jeho otec a on byl nucen přestat chodit do školy a začít pracovat v místní továrně. Postavil si malé loutkové divadlo a vyrobil pro své loutky oblečky. Přečetl všechny možné hry, které si mohl vypůjčit, mezi nimi také díla Ludviga Holberga a Williama Shakespeara.

Andersen celé své dětství vášnivě miloval literaturu. Byl známý tím, že znal nazpaměť celé Shakespearovy hry a přednášel je, přičemž používal své dřevěné panenky jako postavy. Poměrně brzy utekl do Kodaně, kde se neúspěšně pokoušel uchytit nejprve jako loutkoherec a později jako zpěvák.

V Kodani se setkal s ředitelem divadla Jonasem Collinem, který jej poslal studovat a zajistil mu stipendium krále Frederika VI. na gymnáziu ve Slagelse, později přešel na školu v Helsingøru, kde zůstal až do roku 1827. Andersenovi studium příliš nešlo a lze říci, že zde získal pouze základy, které již nikdy nerozšířil, dobu strávenou ve škole později nazýval nejčernějšími a nejtrpčími roky ve svém životě.

Ještě před tím, než na školu nastoupil, Andersen vydal první knížku Duch v Palnatokově hrobě (1822).

Ani po škole se nezbavil závislosti na svých mecenáších, jeho díla nebyla zpočátku úspěšná natolik, aby si mohl finančně vystačit pouze se svojí literární tvorbou. To se změnilo až kolem roku 1845, kdy se mu začalo dařit lépe.

V roce 1833 podnikl cestu po Evropě, navštívil mj. Paříž, Řím, Vídeň a Neapol.

Podle některých literárních historiků jeho práce vyjadřuje utrpení z jeho odlišnosti. V tomto ohledu je jedním z nejvíce vypovídajících příběhů Malá mořská víla, která si vezme život, neboť nemůže být milována krásným princem. Hans Christian Andersen se zřejmě jen těžko vyrovnával se svou homosexualitou a právě Malá mořská víla se považuje za zpodobnění jeho lásky k mladému Edvardu Collinovi, kterému napsal: „Chřadnu kvůli Tobě jako kvůli krásné Kalábrijské nevěstce… mé city k Tobě jsou ženské. Ženskost mé povahy a naše přátelství musí zůstat tajemstvím.“ Collin, kterého muži eroticky nepřitahovali, napsal ve svých pamětech „Zjistil jsem, že nejsem schopný opětovat tuto lásku.“

To mu způsobilo mnoho trápení, na platonické úrovni zůstala i jeho láska k dánskému tanečníkovi Harlodu Scharfovi a mladému knížeti Výmarskému. Zdá se ovšem, že Andersena přitahovali jak muži, tak ženy. Jsou důkazy o obojím. Známá je jeho slabost pro operní zpěvačku Jenny Lindovou, přezdívanou švédský slavík, která ovšem Andersena brala spíše jako bratra. Pohádka Slavík je zřejmě inspirovaná právě touhou po Lindové.

Ve svých soukromých zápiscích odmítal jakýkoli sexuální vztah, ať se ženou, nebo mužem. Z dnešních hledisek by mohl být považován za asexuála. Otázkou ovšem je, do jaké míry byla tato jeho asexualita dobrovolná a zda mu nebyla vnucena jen jeho přehnanou ostýchavostí a společenskými konvencemi té doby.

Roku 1860 se v Ženevě setkal se spisovatelem Karlem Mariou Kertbenym, který o 9 let později jako první použil slovo homosexuell. Je známo, že toto setkání způsobilo u Andersena obrovskou beznaděj a zoufalství, ale zůstává tajemstvím, co se při něm událo. Henning Bech spekuluje, že v tom mohla hrát roli Andersenova sexuální orientace a strach z jejího pojmenování.

Sexuální psycholog Petr Weiss jej občas uvádí mezi typickými příklady společensky úspěšných pedofilů. Bývá také jmenován mezi nejvýznamnějšími autisty, příznaky měly být například podivné záchvaty vzteku v dětství, ale i neschopnost navázat blízký citový vztah a touha po nedosažitelných mužích a ženách či hluboký vnitřní zmatek, který se odráží v jeho příbězích, a podivné a neuchopitelné nešťastné postavy v jeho dílech.

Na jaře roku 1872 spadl z postele a vážně se zranil. Již nikdy se zcela neuzdravil. Zemřel 4. srpna 1875 v domě zvaném Rolighed nedaleko Kodaně. Je pochován na Assistenském hřbitově v Kodani. Jeho pohřeb, kterého se zúčastnil i král Kristián IX., byl vyhlášen dnem národním smutku.

Dílo: 

Divadelní hry

Z počátku psal divadelní hry, ty však nebyly úspěšné, některé nebyly ani vydány:

konec Mikulášské věži, 1829
Anežka a vodník, 1833
Ahasver, 1837

Básně

Jeho básnické sbírky se nesetkaly prakticky s žádným ohlasem.

Básně
Básníkův bazar
Být či nebýt

Pohádky

Jeho pohádky vycházely v různých sbírkách, proto je velmi složité uvádět jednotlivé knihy, zde jsou uvedeny jeho nejznámější pohádky. Andersen při psaní pohádek vycházel ze světové literatury a vlastních myšlenek. Pohádky nepovažoval za plnohodnotnou tvorbu, nevážil si jich a nepovažoval se za pohádkáře – cítil se být zneuznaným básníkem a dramatikem. Úspěch jeho pohádek začal v zahraničí, teprve poté byly přijaty i v Dánsku. Na jeho pohádkách je zajímavé, že zpravidla nekončí dobře, lze říci, že jde o příběhy s pohádkovými motivy, určené starším dětem a dospělým.

Cínový vojáček
Císařovy nové šaty
Čarovná truhlice
Křesadlo
Křišťálové vidiny
Kubík a Kuba
Malá mořská víla
Děvčátko se sirkami
O princezně na hrášku
Ošklivé kačátko
Pasáček vepřů
Sněhová královna
Sněženka
Stín
Velký mořský had
O Malence
Stará svítilna
Létající jehla
Kapka vody

Kníže zla

O dívce, která šlápla na chléb
Nezpůsobný chlapec
Střízlička
Sedmikráska
Divoké labutě
Létající kufr
Růže z hrobu Homérova
Čápi
Uspávač
Růžový skřítek
Slavík
Snoubenci
Červené střevíčky
Kdo skočí nejvýš
Holger Dánský
Z okna ve Vartou
Len
Malý ťuk
Starý dům
Příběh o celém roku
Je to zcela jisté
Poklad
Přezůvky štěstěny
Hloupý Honza
Běžci
Hrdlo od láhve
Špejlová polévka
Poslední sen starého dubu
Pták fénix
Vítr vypravuje o Valdemaru Daaeovi a jeho dcerách
Dětské řeči
Loutkář
Dvanáct z dostavníku
Chrobák
Co táta dělá, je vždy dobré
Sněhulák
V kachním dvorku
Zvon
Vítr štíty přenáší
Čajová konvice
Sněženka
Lístek z nebe
Pero a kalamář
Němá kniha
Povídka z písečných dun
Matka

České pohádkové výbory

Pohádky a povídky, 1953 a 1955, 2 díly
Flétnové hodiny
Čarovná truhlice a jiné pohádky
Pohádky
Vílí hora a jiné pohádky
Pohádky, BRIO 2005
Křišťálové vidiny, F.KOSEK-PRAHA 1947

Další tvorba

Deníky 1825–1875, v ČSSR vyšlo 1977, 12 dílů

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hans_Christian_Andersen