GRAVE - Dominion VIII

Celkové hodnocení alba: 67% Rok vydání: 2008 Žánr: death metal Celkový čas: 44:08 Skladby

Recenze:

Veteráni Grave vylezli po osmé z hrobu a servírují čerstvě naloženou mršinku pod stručným názvem "Dominion VIII". Kultovní status těchto švédských smrťáků je naprosto zasloužený, protože kdo nezná Grave, nerozumí švédské větvi death metalu. Jejich dávný vznik v roce 1988 je spojen s bratry ve zbrani, namátkou Unleashed nebo Dismember, a to znamená jen jedno, prapůvod a základy všeho death metalu ve Švédsku a místo za společným kormidlem. Na Grave je proto pohlíženo s respektem a věřím tomu, že to není pouze za zásluhy, ale že kapela má stále na to vydávat desky, které kopou do koulí. Nikdo nemůže čekat novinky, Grave to je klasika a podle tohoto pravidla se jede od hrobu ke hrobu.

Téměř všichni si mysleli, že kapela je už dávno pochovaná v jednom ze svých otvorů do země na pronajatém hřbitově, ale comebackové album "Back From The Grave" těmto dohadům utlo ťipec. Od tohoto zmrtvýchvstání je novinka již čtvrtým dlouhohrajícím počinem a vypadá to, že zdaleka ne posledním, ale nerad bych cokoliv zakřiknul. Sám neřadím Grave do svého top listu death metalových maniaků, ale rozhodně je nezatracuji, sem tam si vzpomenu a pokud jim zrovna vyšla čerstvá mrtvolka, není nic snadnějšího než se do ní zakousnout.

Tak jako dřív a tak jako úplně nejdřív, je vše kolem doprovázeno typicky zlým a špinavým zvukem a chorobným obalem. Obálky alb v případě Grave považuji za jedny z vůbec nejvydařenějších v ranku extrémního metalu. Album "Dominion VIII" tvoří devět zhoubných nádorů na ploše pětačtyřiceti minut, což je první dobré zjištění, protože delší by to být nemělo a není. Se stylem jakým se Grave prezentují, tradičním střídavým středním i rychlým drhnutím a monotónním vokálem je to až až. Jedinou větší změnou je vystřídání vydavatele, neboť po letech spolupráce s Century Media přišel čas to zkusit s agilními Regain Records.

Hned úvodní jízda "A World In Darkness" přináší to, co asi každý očekával, typický sound, rychlé ataky střídá zpomalení a zatěžkané riffy. Střídání těchto temp, to byla vždycky v případě Grave s citem odvedená práce, kostra písní jim nikdy nedělala problém. U "Fallen (Angel Son)" je to celé naopak, zpočátku se drží zpátky a pak teprve vyvrhne své brutální pustošení. No a to by mohlo co do výčtu skladeb stačit :D ... Jakkoliv jsem chválil Grave za jejich klasický a opravdový přístup ke skládání, na druhé straně je jasné, že jejich skladby neoplývají zrovna velkým počtem inovativních prvků a postupů, protože jsou samozřejmě veškeré žádné. Až na poslední titulní song, který začíná a končí vybrnkáváním a potom se stejně vrátí do víru "chvilku rychle a pak brzda", je to vše až moc průhledné a je to holt daň za to, že Grave je "pouhá" dřevní sebranka. Netřeba v tom ale hledat mínus.

Mně osobně to pranic nevadí, rád si dám old schoolovou porci i dnes, na tom nic není. Pokud to tak kapela cítí a nevydává vyloženě slabá CD´s (což u Grave nehrozí), tak se vlastně nic neděje. Ty nejlepší okamžiky má kapela stejně za sebou a tedˇ spíš jen dává na vědomí, že by bylo dobré s nimi nadále počítat, protože to, kam se za tu dobu dostali, nebylo dílem náhody a momentální formy v devadesátých letech. Grave prostě patří mezi staré kapely, které nezklamou své věrné a pokud se k nim přichomítne mladý posluchač lačný po smrtící injekci, čeká ho docela dobrá lekce, jak se tato dávka správně ordinuje.

Autor: Victimer
Zdroj: http://www.innocence-music.com/clanky.php?akce=RecenzeUkaz&Recenze=255



Zdá se to téměř neuvěřitelné, ale od okamžiku, kdy se v malém městečku Visby na ostrově Gotland zrodila legenda jménem GRAVE, uplynulo rovných dvacet let. Pravda, stará sestava Ola Lindgren / Jörgen Sandström / Jensa Paulsson působila „na scéně“ již od roku 1986 (toho času ale ještě pod vlajkou CORPSE) a dokonce po sobě zanechala i jeden historicky cenný záznam v podobě demo pásky „Black Dawn“. Ovšem ty nejlepší kapitoly se začaly psát až pod novým názvem a na novém místě, kapela totiž dává vale ostrovu sevřenému uprostřed vln baltského moře a přesouvá se přímo do centra dění, do Stockholmu. V tehdejším srdci švédské metropole, chcete-li jinak studiu Sunlight, pak pod dozorem Tomase Skogsberga začala plodit jeden základní stavební kamen severské death metalové kultury za druhým.

Ale to je všechno historie, ještě k tomu dobře známá a nesčetněkrát opakovaná, pojďme proto raději přímo k jádru věci, přesněji pak k osmému řadovému albu GRAVE, symbolicky pojmenovanému „Dominion VIII“. Přiznám se, že post-comebacková filosofie Seveřanů ve jménu postupného přitvrzování má mé velké sympatie, proto mě mírně znepokojila zvěst o odchodu bubeníka Pelleho Ekegrena, neboť to bylo právě jeho umění, které se na radikalizaci projevu GRAVE tak výrazně podepsalo. Jeho místo zaujal Ronnie Bergerstahl (známe ze sestav CENTINEX, JULIE LAUGHS NOMORE nebo AMARAN), o němž dnes už znovu bývalý kytarista Jonas Torndal prohlásil, že jeho styl má rozhodně blíže k tomu Paulssonovu. Ale Bergerstahl se nakonec bez problémů aklimatizoval, přizpůsobil se aktuální tváři kapely a více méně navázal na Ekegrenovu práci. I „Dominion VIII“ se tedy nese v drsnějším a rychlejším duchu, majíce daleko ke groovy a jako med se táhnoucím záznamům z dávných devadesátek. Hotovým balzámem na uši je znamenitý Lindgrenův growl, kostnatý předák se znovu presentuje srozumitelným (v rámci žánru, pochopitelně) a přitom ohromně přesvědčivým vokálem s důrazem na protahování koncovek. Skutečně výtečná práce, pro mě osobně je Ola Lindgren jedním z nejlepších extrémních zpěváků, a to nejen v rámci skandinávské death metalové školy. Oproti předešlému album „As Rapture Comes“ disponuje novinka poměrně archaickou produkcí, leč domnívám se, že tenhle odkaz na staré stockholmské poměry není žádným přehmatem, ale zřetelným úmyslem (jen tak pro pořádek dodávám, že vokály byly nahrány v Sandkvie Studios ve Visby)

Oslava dvacátých narozenin se vydařila, a to i přesto, že „Dominion VIII“ není vrcholným eposem kariéry severské legendy, ale „pouze“ standardním albem GRAVE. Zlatým hřebem post-comebackové tvůrčí kapitoly tedy i nadále zůstává „As Rapture Comes“, novinka přeci jen mírně pokulhává, z části díky méně přesvědčivému zvuku, z části kvůli absenci druhé kytary Jonase Torndala. Přesto zaručená švédská kvalita.

Autor: Reaper
Zdroj: http://www.metalopolis.net/art_reviews.asp?id=4129