Fotografie z roku 2007
EN | CZ

Recenze hudebního alba

Přihlášení
Jméno
Heslo
Statistika webu | Email

 VLASTA REDL & HRADIŠŤAN - Vlasta Redl & Hradišťan


Celkové hodnocení alba: 98%
Rok vydání: 1994
Žánr: folk-rock
Celkový čas: 46:59
Skladby


Recenze:

Na společném albu Hradišťanu s AG Flekem nehraje první housle ani cimbálovka, ani elektrifikovaní folkrockeři. Hlavní roli tu má, jakkoli to může znít pateticky, písnička s lidovými kořeny. Tradiční i novodobá kapela se vlastně sešly, aby ukázaly, že každá po svém vyjadřují jedny a tytéž emoce. Pokus prolnout dvojí výraz vyšel: vznikl tak jeden z nemnoha podařených projektů, které lze nazvat čímsi jako lokální českou, v tomto případě plně moravskou, world music.

S folklorem u nás zacházeli rigidně nejen komunisté. Když po primáši Jaroslavu Staňkovi nastoupil do čela Hradišťanu mladý a otevřený Jiří Pavlica, strhl se v části folklorních kruhů poplach. Pavlica ale věděl, že hudební tradici bylo vždycky třeba občerstvovat: koneckonců, zdánlivě odvěký "velký" cimbál se na Moravě zabydlel až poté, co Gershwin napsal Rapsodii v modrém a Voskovec se seznámil s Werichem. Už první deska s Pavlicou byla konceptuální album: působivý a vrstevnatý snímek Byla vojna u Slavkova (1982) se ohlížel za hudbou, jež u nás zbyla po napoleonských válkách.

Dnes už se ví, že "postmoderní primáš" (jak ho nazval titulek v Mladém světě) psal na zapřenou některé z písní, jež jsou na albech uvedeny jako lidové. V týchž letech se u táboráků i na bytových mejdanech dávno zabydlelo Sbohem, galánečko - píseň, jejíž popularita ji autoru, Vlastovi Redlovi, až zhnusila. Ale cit pro tradiční a přitom víc než jen "ohlasovou" píseň, to je jeden z předpokladů, které oba autory šťastně spojily.

Dva styly od jedné Bečvy

Trumfem alba jsou zvukové barvy. Skládají smyčce, klarinety a cimbál Hradišťanu spolu s elektrickými kytarami AG Fleku. Je to nepovědomý zvuk, působí silně jako modrofialový abstraktní obal desky, a snadno se s ním pojí sbory i hlas Alice Holubové, zpěvačky Hradišťanu. Redlovy Husličky opisují skutečnou historku primáše Pavlici, jehož housle se po divoké pitce našly bůhvíproč na místním hřbitově. Ve vyrovnaně dobrém repertoáru vedle sebe stojí lidové, pseudolidové i text Josefa Kainara. Vlasta Redl, který nemínil zmutovat v jednorozměrného šohaje, přispěl Bečvou, jejíž volný verš patří už do suverénního současného písničkářství. "Teče voda teče dolů korytem odnikud nikam / My stojíme na břehu a dáváme té vodě nejrůznější jména," zpívá se tu - nejen o vodě, ale i o podobách hudby v různém místě a čase.

Kdykoli, když Redl nepodrýval svůj talent pitím, působil jako člověk, který s jiskrou zahraje na cokoli. Příležitost s Hradišťanem plně využil: jednou zní osaměle, podruhé podpoří rozjařenou atmosféru "u muziky". Aneb: "Svůj kousek Bečvy si najdu v každé vodě / a svůj kousek špíny si najdu v každé špíně". Hradišťan a Pavlica po "bigbítové" desce vedli dialogy s mnoha kolegy odjinud - Japonska, Afriky apod. Lidská vřelost se dostavila vždy, ale hudebně, intenzitou oslovení, byl výsledek často jen zajímavý. Setkání s rockery nebylo tak exotické: dvě moravské komunity se tu domlouvaly "jen" přes hranici stylu. Snad právě stejná domovská krajina hudby, pocitů a zážitků způsobila, že se oba prameny přirozeně slily.

Někdy lze až zalitovat, že world music se těší tak oficiální podpoře a že bývá setrvačně využívána jako paralelní kulturní diplomacie. Kdyby byl Hradišťan víc v postavení nezávislých umělců, které nejistota přibližuje undergroundu, kdoví, zda by v jeho díle neubylo zdvořilé korektnosti ve prospěch čehosi zemitějšího. Ale možná vůbec ne: Pavlica je člověkem žijícím ve víře, a do hudby ji zas a znova promítá jako velkou harmonii. I hudba s AG Flekem je taková: jenže díky nevyzpytatelnému Redlovi navíc voní, řečeno s jednou písní, "jak marijánek od slivovice".

Autor: Pavel Klusák (redaktor Respektu)
Zdroj: http://kultura.ihned.cz/c1-24631070-jak-redl-nasel-pavlicovy-housle