KAREL PLÍHAL - Kluziště

Celkové hodnocení alba: 86% Rok vydání: 2000 Žánr: folk Celkový čas: 50:37 Skladby

Recenze:

"Psát tlustopisy, rozvádět na pěti stech stránkách myšlenku, kterou lze dokonale ústně vyjádřit v několika minutách, je namáhavá a vysilující pošetilost."

(J. L. Borges - Předmluva ke sbírce povídek Fikce)


Co spojuje zdánlivě neslučitelné - argentinského spisovatele a českého písničkáře? Možná nic. Možná schopnost vytvářet miniatury. Vytvořit příběh na malé ploše a vdechnout mu život. Zda je to příběh hudební či textový nehraje podstatnou roli. Důležitější je umění neříci více, než je třeba a nezačít tak nudit. Pro Plíhalovu tvorbu jsou totiž už od jejích začátků charakteristické krátké písňové formy. Ani na jeho nové desce, na kterou si příznivci osobitého písničkáře museli počkat plných pět let, tomu není jinak. Po lehce melancholickém albu "Králíci, ptáci a hvězdy" z roku 1996 se k nám s koncem tisíciletí dostává jeho další album nazvané "Kluziště". Na albu najdeme plných 24 (!) písní o celkové délce 50 minut, přičemž nejkratší z nich (rozverná písnička "Intelektuálky") je dlouhá pouhopouhých 25 vteřin!

Název je určitým způsobem paradoxní. Jeho paradoxnost tkví ve skutečnosti, že na albu, které je spíše pohledem do minulosti (obsahuje totiž převážně staré písničky, dosud nevydané), než že by vystihovalo současnou Plíhalovu hudební polohu, píseň "Kluziště" chybí. Ale tento název může být vysvětlen autorovou snahou o transparentnost. Usuzuji, že chtěl dát najevo, že se jedná o jakýsi návrat ke kořenům jeho tvorby. To je ještě zdůrazněno hráčskou sestavou, ve které byla deska natočena. Plíhal si totiž kromě jiných hostů do studia pozval i členy své bývalé skupiny Plíharmonyje, se kterými natočil v roce 1985 svou debutovou desku. "Kluziště" je tedy mnohem více duchovně spřízněné se začátky Plíhalova skládání. Ale podle všeho se nejedná o trend, kterého by se chtěl Plíhal dále držet, ale jen jakýsi krok stranou možná podložený snahou zaznamenat své rané období.

Ale dosti chození okolo desky. Jaká tedy je? Oproti středověce znějící melodice "Králíků" s dominantní kytarou, kde jako by si Plíhal vystačil s několika melodiemi, drobně je obměňujíce, je "Kluziště" hudebně pestřejším albem. Plíhalovy kytary i zde hrají důležitou roli, ale zdatně jim sekundují i ostatní nástroje. Na této desce se poprvé objevují dechové nástroje, na které hraje Miroslav Švihálek a které přispívají k lehce jazzové náladě alba. Album je spíše kavárensky poklidné s texty s nezaměnitelnou Plíhalovskou poetikou. Autor v nich tradičně neřeší žádné hluboké filozofické otázky. Hraje si se slovy, vrší na sebe asociace a čeština se v jeho "rukou" stává koktejlem nejrůznějších chutí. Jeho písně jsou skici všedního života viděné nevšedním okem, které obohacuje jeho svět o řadu neobvyklých postav, často třeba lidsky se chovajících zvířat. Stejně jako je nezaměnitelná textová stránka, je nezaměnitelný i Plíhalův zpěv. Jeho lehce udýchaný, občas mírně zdeformovaný hlas je s atmosférou jeho hudby neoddělitelně spjat. Oproti jeho předchozí desce s několika převzatými texty je pak "Kluziště" čistě autorské, jedinou výjimku tvoří píseň "Levitační", kde je jako spoluautor uveden Marek Eben. Možná i proto (a ve spojitosti s tím, že jde převážně o starší skladby bližší zejména prvnímu albu) vyznívá celkově veseleji, optimističtěji. Je to prostě album na "príma den", o kterém Plíhal zpívá ve stejnojmenné písničce. Na den, kdy nevstanete, zůstanete v posteli a třeba k šálku kakaa si pustíte tuto desku.

Autor: Lukáš Beldik

Zdroj: http://musicserver.cz/clanek/1829/Karel-Plihal-Kluziste/