Music

   In Mourning je jedním z mých nejpříjemnějších překvapení posledního roku. Narazil jsem na ně náhodou a oblíbil si je. Jde o zkušené, vyzrálé hudebníky se solidní skladatelskou invencí. Patří určitě mezi vůdčí skupiny progresivního death metalu.

   Od Draconian Times Paradise Lost živoří. Jejich hudba je jakási bezpohlavní. A nezměnilo to ani nejnovnější album, které se evidentně snaží na Draconian Times navázat.

   

Moonspell nikdy nebyli mou úplně nejsrdečnější záležitostí, jejich počiny ve mně nevyvolávaly extra silnou odezvu (snad s výjimkou Night Eternal a Irreligious). Poslední dvojalbum je ovšem jedno z těch lepších.

   Zdá se, že Anathema se opravdu našla a definitivně zakotvila ve vodách snivě psychedelickém rocku. Toto album nestrhne svoji silou, jako atmosféru vytvářející pozadí při jakékoli kontemplativní činnosti však ideální.

   

Kapela Opeth je mým největším překvapením posledních let. Naprosto ojedinělá, mnohovrstevnatá hudba, ve které se i po x-tém poslechu dají objevit nové a nové odstíny a hlubiny. Jeji poslední album Heritage se sice možná nevyrovná nedostižným Blackwater Park či Damnation, i tak se jedná o výbornou záležitost, která se navíc časem líbí víc a víc.