Březen 1939

16.04.2009, 15:33

Kniha Miloslava Johna, Charlese K. Klimenta a Břetislava Nakládala – Březen 1939 - je velmi bolestivé čtení o období československého státu, které následovalo po promarnění snad největší vlny národního uvědomění od dob husitských válek.

Mobilizace československého vojska byla po potupné Mnichovské dohodě ze září 1938 odvolána, rozsáhlá území podstoupena Německu a morálka národa pomalu klesala k bodu mrazu. Prezident Beneš rezignoval, zčásti ze své vůle, zčásti na doporučení řady politiků, kteří argumentovali, že německá averze k němu není tím nejlepším výchozím bodem pro další jednání, jež měla za cíl poskytnutí německých záruk novým hranicím Československa, resp. tehdy již Česko-Slovenska. I přes jeho odchod z politické scény (nebo právě proto) a následnou emigraci se poslední předválečná demokracie ve střední Evropě dostávala rychle do područí Německa. Zbylí českoslovenští státní představitelé byli otřeseni, stále častěji ustupovali a pokorně plnili další a další požadavky, které Němci vznášeli jako podmínku uznání nových hranic Československa.

„21. ledna 1939 se čs. ministr zahraničních věci F. Chvalkovský znovu pokusil jednat s A. Hitlerem a von Ribbentropem o poskytnutí garancí zahrnutých v Mnichovské smlouvě a současně intervenovat ve prospěch neprávem zabraných českých vesnic, zejména na Chodsku. Němečtí představitelé shodně odmítli o podobných záležitostech jednat a jakékoli jednání vázali na striktní požadavek, aby se nejdříve radikálně změnila čs. politika. Hitler se pohoršeně vyjádřil, že v Praze stále vládnou Benešovi lidé, kteří nadále prosazují protiněmecká opatření. Spolu s von Ribbentropem především požadoval, aby ČSR ihned vystoupila ze Společnosti národů, snížila stavy čs. armády, vypověděla spojenecké smlouvy s Francií a se Sovětským svazem a přistoupila k Paktu proti Kominterně. Ve vnitřní politice Němci vyžadovali zpřísnění cenzury, zavedení protižidovské propagandy a vydání protižidovských zákonů, dále navázání úzké spolupráce s říšskoněmeckou policií, vyhovění požadavkům zbývající německé menšiny a poskytnutí jí plné organizační volnosti, vydání Německu odpovídající části zlaté rezervy ke krytí oběživa v odstoupeném pohraničí a plné otevření čs. trhu sudetoněmeckým výrobkům.“ Těžko si můžeme představit potupnější jednání jednoho státu vůči suverénnímu státu druhému.

Do zmrzačeného, zdeptaného státu, fatálně oslabeného jak materiálně, tak morálně, se bez skrupulí pustili i další sousední státy. Polsko, prakticky řízené ministrem zahraničí Beckem a Maďarsko vedené admirálem Horthym. Každý z nich si odkrojil další části z území předmnichovského Československa. Paradoxem je, že díky zásahu Německa to nakonec nebyly územní ústupky velkého rozsahu.

Československo celkově odstoupilo Německu „28 697 km2 s celkem 3 596 804 obyvateli, z nichž bylo 727 204 české národnosti (!!). Ústupky Maďarsku znamenaly ztrátu 10 927 km2 a menší území bylo odstoupeno Polsku. Za novými hranicemi zůstalo 4 922 440 původně čs. státních občanů, tj. 32,5% původního počtu obyvatelstva Československa. Asi 1 250 000 z nich bylo Čechů, Slováků a Rusínů“.

Další čísla zní ještě bezútěšněji. „Česko-Slovensko záborem pozbylo 43% původní čs. průmyslové kapacity včetně 70% hutí, 97% těžby hnědého a kamenného uhlí, 60% textilních továren, 66% kapacity sklářského průmyslu, 54% briketářského a koksárenského průmyslu, 54% kamenických a jiných těžebních závodů, 53% papíren, 39% potravinářských a 32% chemických podniků, 27% konfekčních a 26% obuvnických provozoven. V odstoupených územích Česko-Slovensko ztratilo 54,5% původního stavu dělníků, 19,3% podnikatelů a živnostníků.“

Jako by toho nebylo málo, na Slovensku se začala zvedat vlna nacionalismu, vedoucí stranou se stala nacionalistická HSĽS, jejíž ozbrojenou součástí byly tzv. Hlinkovy gardy, vzhlédnuvší se ve fašistických milicích a nacistických SA či SS. Po jejich vzoru šikanovaly a terorizovaly opoziční síly, odpůrce HSĽS a, pochopitelně, Židy. HSĽS se postupně na Slovensku stala stranou nejsilnější a později téměř totalitní.

Neveselé dny a týdny se promítly i např. do oblasti sportu: „Velký rozruch a vlnu bolestného zklamání v řadách demokraticky smýšlejících občanů vzbudil například 19. prosince obligátní ligový zápas v kopané mezi AC Sparta a ŠK Bratislava v Praze, kdy při nástupu slovenští fotbalisté pozdravili soupeře a hlediště po fašistickém způsobu zdviženou pravicí. Tento provokační akt vzbudil mezi diváky akustický efekt, jaký Praha doposud nezažila, a delší dobu nebylo jasné, zda zápas může být vůbec zahájen. Nelze sice potvrdit, že by nacionalistické gesto soupeře vybičovalo mužstvo AC Sparta k nebývalému výkonu, ale skutečností zůstalo, že Slováci utrpěli zcela nečekanou a ligovým utkáním neodpovídající porážku v poměru 6:0, která rozbouřené hlediště částečně uklidnila…“

Samostatnost Slovenska byla jednou z posledních částí mozaiky nacistické agresivní a mimořádně úspěšné diplomacie třicátých let. 13. března 1939 byli do Berlína pozváni dva významní slovenští politikové - Jozef Tiso a Ferdinand Ďurčanský, jež „byli přivítáni nejdříve německým ministrem zahraničí von Ribbentropem, který jim hned v úvodu sdělil, že říšský kancléř je pevně rozhodnut v nejbližších hodinách zlikvidovat Česko-Slovensko, ale je ochoten poskytnout Slovensku samostatnost. Podmínkou ovšem je, aby ji Slovensko vyhlásilo samo a Tiso v Bratislavě neprodleně zařídil celou proceduru odtržení od československého státu. Zároveň naznačil, že pokud by Slováci váhali tuto příležitost využít, ztratí Německo o Slovensko zájem a ponechá jeho osud dalšímu vývoji ve střední Evropě, ve kterém hrozí pohlcení Slovenska ze strany Maďarska. Tiso zpočátku otálel, váhal, ale nakonec nechal svolat Slovenský sněm, který 14. března ve 12:07 hodin odhlasoval nezávislost Slovenského státu.

Po vyhlášení samostatnosti se příznačně zachoval Vatikán: „Právní uznání ‚Slovenského štátu‘ cizími státy se prosazovalo dost obtížně. S uznáním de iure si vedle nacistického Německa nejvíce pospíšil Vatikán, který už 14. března odpoledne dal čs. velvyslanci Radimskému na vědomí, že vytvoření slovenského státu a předpokládaná okupace Čech a Moravy Německem poskytuje Svaté stolici důvod se domnívat, že čs. republika přestala existovat a Vatikán bude očekávat nástup slovenského vyslance.“ Nový, skrznaskrz katolický stát papežencům konvenoval, zvlášť v porovnání s nábožensky inertní Československou republikou. Bylo jedno, jakým způsobem takový stát vznikl, byť o těchto okolnostech vždy dobře informovaná papežská kurie nejspíše věděla. Papež Pius XII. Slovenskému štátu požehnal a později zvláštním dopisem J. Tisa ocenil za zásluhy o katolickou církev.

V den vyhlášení samostatného Slovenského štátu, avšak ještě o několik hodin dříve, přesněji 14. března v 5:00 hodin ráno překročila - s Německým souhlasem - hranice Podkarpatské Rusi maďarská vojska a během třídenních bojů s podstatně slabším čs. vojskem dislokovaným v této oblasti (údajně kolem 8 000 mužů oproti 50 000 Maďarů) celou Podkarpatskou Rus obsadila. Čs. vojska z Podkarpatské Rusi zčásti ustoupila na (již samostatné) Slovensko, zčásti do Polska a nemalá skupina vojáků i do Rumunska.

Samotné obsazení zbytku bývalého Československo, již naprosto odevzdaných historických českých zemí, bylo opět mistrným kouskem německé politiky a propagandy. Nejenže se jim podařilo vyvolat zdání rozpadu bývalého státu zevnitř, ale i ospravedlnit okupaci pokračujícím útiskem zbytku občanů německé národnosti na území republiky, kteří od Mnichova řízeně vyvolávali potyčky s českými bezpečnostními orgány. Tyto incidenty pak byly nacistickou propagandou zveličovány a překrucovány. Posledním bodem jejich dobře promyšlené strategie bylo zajistit, aby Češi o okupaci (resp. ochranu) formálně požádali sami.

V oněch kritických březnových dnech požádal prezident Hácha s ministrem zahraničí Chvalkovským o audienci u Hitlera, během které zamýšleli přesvědčit Hitlera o naprosté loajalitě českého vedení vůči Německu a pokusit se tak ještě zachránit českou samostatnost. Když byl Hácha společně s ministrem zahraničím Chvalkovským – v jednu hodinu ráno 15. března 1939 - konečně přizván k vůdci, začal Hácha s řečí, kterou se distancoval od politiky první republiky. Podle německého zápisu z jednání řekl údajně toto: „…dávno si již přál poznat muže, o jehož obdivuhodných myšlenkách často četl a sledoval je. On sám byl ještě nedávno neznámým člověk, který se nezabýval politikou… V roce 1918 byl povolán z Prahy a v roce 1935 jmenován předsedou správního soudu. V této činnosti neměl užší styky s politiky, lépe řečeno s ‚politikáři‘, jak by je raději nazval, a jen zřídka byl s nimi ve styku. S prezidentem Masarykem se setkal jen jednou do roka, u příležitosti každoroční večeře uspořádané pro soudce. S Benešem ještě méně: u jednoho setkání s ním došlo k různicím. Celkově řečeno celý režim mu byl cizí, a to natolik, že po převratu si ihned položil otázku, zda to bylo pro Československo skutečným štěstím stát se samostatným státem.“ Pokračoval dál v duchu toho, že přichází k Vůdci, jelikož si uvědomuje, že osud Československa je ve vůdcových rukou a že si myslí, že český národ má právo na svébytnost.

Hitler Háchovi a Chvalkovskému chladně sdělil, že 15. března v 06:00 vpadnou do Československa německá vojska a začlení republiku do Německé říše. Šokovanému Háchovi navíc sdělil, že má pouze dvě možnosti, buď zabrání tomu, aby se čs. armáda bránila, a potom Německo může nabídnout jistou formu autonomie, anebo se bránit bude a pak bude smetena brutálními prostředky. Na všechny Háchovy nesmělé připomínky Hitler reagoval odmítavě a nechal Háchu s Chvalkovským odvést do vedlejší místnosti, kde nátlak pokračoval v osobě Göringa a von Ribbentropa včetně hrozeb srovnání Prahy se zemí formou pečlivě připraveného bombardování, odvolání veškerých privilegií, které by měl český národ po obsazení mít atd. Hácha se zhroutil a poté, co ho za pomoci Hitlerova osobního lékaře vzkřísili, podepsal. Podepsal toto Prohlášení vlád Německa a Česko-Slovenska:
„Vůdce a říšský kancléř dnes přijal v přítomnosti říšského ministra zahraničních věcí von Ribbentropa na jejich žádost československého prezidenta dr. Háchu a československého ministra zahraničních věcí dr. Chvalkovského. Vážná situace, jež vznikla na dosavadním československém státním území v důsledku událostí posledních týdnů, byla zkoumána zcela otevřeně. Obě strany souhlasně vyjádřily své přesvědčení, že cílem všeho úsilí musí být zajištění klidu, pořádku a míru v této části střední Evropy. Československý prezident prohlásil, že v zájmu tohoto cíle a v zájmu uklidnění vkládá s plnou důvěrou osudy českého národa a české země do rukou Vůdce Německé říše. Vůdce toto prohlášení přijal a ohlásil své rozhodnutí, že přijme český národ do ochrany Německé říše a že mu zaručuje autonomní vývoj, úměrný jeho národní svéráznosti.“

O osudu Čech bylo na dalších několik let rozhodnuto.

Další vybrané odstavce knihy už jen vystihují některé zajímavé aspekty okupace:

„V ulicích Prahy, kterými s obtížemi projížděly či pochodovaly německé jednotky, se všude shromáždily početné davy, takže česká policie s námahou udržovala těsný průjezd. Situace se příliš nezlepšila ani po příjezdu německé dopravní policie, i když Němci začali proti občanům zatarasujícím průjezd uplatňovat tvrdé zásahy, například prorážení cesty obrněnými vozidly. Davy nepřetržitě skandovaly nenávistné výkřiky jako „Hanba!“, „Okupanti!“, „Táhněte zpátky do Reichu!“ a podobně.“

„Četnější konflikty s čs. armádou by značně zpochybnily nacisty šířenou legendu, že Češi se podrobují německé ochraně zcela dobrovolně. Nesmírně by to zkomplikovalo i mezinárodní situaci. Zřejmé známky československého, byť i dočasného odporu by jistě vzbudily takový ohlas, že pobouřená světová veřejnost a opozice ve vlastních řadách by donutila francouzskou i britskou vládu reagovat na flagrantní porušení Mnichovské smlouvy mnohem ostřeji než krátkým odvoláním velvyslanců a celkem planými protesty. Zjevná absence odporu čs. armády, donedávna tak oceňované, která během jediného dne zanikla a předala svoji prvotřídní výzbroj okupantům podle skladových karet, představoval pro většinu demokratické veřejnosti zcela nepochopitelný fakt, který zdánlivě plně podporoval tvrzení nacistické propagandy, že k rozpadu čs. státu došlo zcela samovolně, bez německého zásahu a že sama pražská vláda o obsazení země a její ochranu dobrovolně požádala.“

„Charakteristickým byl i vztah nacistické vlády k bývalým gážistům čs. armády. Donutila protektorátní vládu přiznat jim poměrně vysoké důchody a v případě jejich zájmu jim obstarat i vhodné zaměstnání ve vyšších službách. Německý požadavek… představoval pokus odvrátit je od emigrace a vstupu do nějaké zahraniční armády nebo od odbojové činnosti. Je nutno bohužel konstatovat, že tento záměr Němcům v řadě případů vyšel.“

„…i početnější ozbrojené konflikty čs. armády s nastupujícími okupanty nemohla mít za tehdejší situace nějaké nadějnější perspektivy. V prvých fázích okupace by ale přispěly k zachování vojenské cti a ukázaly světu čs. armádu v mnohem příznivějším světle, než v jakém se většině posuzovatelů jevila v kritického 14. a 15. března 1939. Naprosto klidný průběh okupace evokoval u zahraničních osobností značně pesimistické názory o opravdové vůli čs. občanů opět dosáhnout ztracené samostatnosti. Zprávy o zdánlivém klidu v protektorátu, o obrovské výkonnosti čs. zbrojního průmyslu pracujícího bez zábran pro německou brannou moc a o válečné vystoupení slovenské armády po boku Němců tento pesimizmus jen prohluboval. Jen díky nesmírnému úsilí našich exilových politiků a hrdinném boji čs. letců na začátku II. světové války se dařilo názory na tehdejší postavení Čechů a Slováků postupně vyvracet… Naprostý zlom pak představoval atentát na R. Heydricha. Vystupňoval sice pronikavě nacistické běsnění a teror proti českému národu, ale na druhou stranu přesvědčivě světu dokázal, že Češi s nacistickou okupací nesouhlasí.“

…převážnou část okupačních jednotek tvořili mladší nacistickou propagandou a velkoněmeckou propagandou ovlivnění vojáci, většina z nich považovala zásah v českých zemí za nutný krok k zajištění bezpečnosti Německa a k získání prostoru a zbrojního potenciálu pro očekávanou válku. U nich se většinou projevovala agresivita, arogance a přezíravost, sklony ihned a co nejtvrdším způsobem zasahovat proti každému náznaku českého odporu. V tomto směru se nechvalně projevovali sudetští Němci a příslušníci útvarů SS, Gestapa, bezpečnostní služby SD a část mladých policistů odchovaných již nacistickým režimem.

Reakce v zahraničí:
„Chamberlain se v britské sněmovně nejprve pokoušel obhájit názor, že osamostatněním Slovenska došlo k vnitřnímu zhroucení a rozpadu Československa, čímž britský závazek na garanci jeho hranic zaniká. Jeho řeč, typická pro jeho dosavadní politiku, byla od samého začátku přerušována bouřlivou reakcí opoziční poslanců, k jejichž protestům se připojila i značná část předáků konzervativní strany vedených W. Churchillem. Chamberlain svou řeč ani nedokončil… Sněmovna ho donutila, aby se britská vláda přidala k francouzskému protestu proti okupaci Československa…

…Překvapivě nejednoznačně reagovala i Itálie, které musel Hitler dlouze vysvětlovat důvody okupace. Jedním z jeho výroků byl i ten, že „národ, který měl ve zbrani tolik mužů a plné arzenály a nezmohl se přitom ani na gesto, byl zralý na osud, který jej potkal…

…zprávy o zániku Česko-Slovenska rozpoutaly euforii v polských vládních kruzích.“

Literatura:
JOHN, Miloslav; KLIMENT, Charles K. a NAKLÁDAL, Břetislav. Březen 1939 - 1. část. Praha : Ares, Naše vojsko, 2004. str. 277. ISBN 80-86158-38-1.