17.02.2008, 12:39

Stručný přehled vývoje od vzniku písma po knihtisk 17. století

1. Vznik knihtisku
        1.1 Verbální komunikace a vznik písma
        1.2 Nejstarší způsoby záznamu písma
        1.3 Jan Gutenberg
        1.4 Princip knihtisku
        1.5 Význam knihtisku
2. Rozvoj knihtisku
        2.1 Období inkunábulí
        2.2 Knihtisk v 16. století
        2.3 Knihtisk v 17. století
3. Knihtisk v českých zemích
        3.1 Prvotisky
        3.2 Rozvoj knihtisku v 16. a 17. století


 

1. Vznik knihtisku

1.1 Verbální komunikace a vznik písma

Vynález knihtisku je jedním z nejvýznamnějších momentů v průběhu kulturní evoluce člověka. Počátek kulturní evoluce lze spojit se vznikem řeči, která, jako projev myšlení, umožnila oddělení živočišného druhu homo sapiens od okolní přírody. Člověk díky ní přestal vnímat okolní svět jako nekonečnou masu skutečnosti, začal věci pojmenovávat a tím je ze skutečnosti vydělovat. S její pomocí se člověk vymanil ze stavu kolektivního nevědomí (jak předřečovou fázi vývoje člověka nazývá francouzský filozof Henri Bergson) a začal svět kolem sebe uchopovat, poznávat a přizpůsobovat si.

Kdy přesně řeč vznikla, nevíme a období jejího vzniku nám patrně navždy zůstane zahaleno tajemstvím. Určit moment, kdy už komunikace mezi členy lidského společenství druhu přerostla od skřeků k řeči, není prakticky možné.

Obecně vzato, řeč je výhradně lidská schopnost dorozumět se pomocí jazyka. Jazyk je potom, v užším smyslu, systém znaků a pravidel, kterým se mluvčí řídí při sdělování informací. Jazyk neslouží pouze k dorozumívání, slouží taktéž jako prostředek k ukládání celospolečenských a vůbec lidských zkušeností a k jejich předávání dalším generacím. Tyto zkušenosti se v prvním období vývoje lidské komunikace, ve fázi řečové komunikace, předávali a uchovávali pouze formou ústní. Není proto divu, že za největší lidský vynález je považováno písmo, neboť teprve ono umožnilo sdělovat informace a předávat znalosti a zkušenosti osobám vzdáleným prostorem i časem.

Kdy přesně písmo vzniklo opět nevíme, ale předpokládáme, že vzniklo zhruba před 5 000 lety. Pokud uvažujeme vývoj homo sapiens na 100 000 i více let, je vznik písma poměrně nedávným jevem.

V celém vývoji písma rozeznáváme čtyři základní druhy, které na sebe postupně navazovaly. Jako první systém znaků vzniklo tzv. piktografické (obrázkové) písmo. Nebylo to písmo ještě v pravém slova smyslu, byly to jakési stylizované obrázky předmětů, které ovšem byly tak výmluvné, že je mohly v podstatě „číst“ všichni bez ohledu na jazyk, kterým hovořili.

Dalším vývojovým stadiem písma bylo ideografické (slovní) písmo, jehož nejcharakterističtějším představitelem bylo písmo hieroglyfické a sumerské klínové. Změnou oproti obrázkovému písmu byla skutečnost, že se obrázek pro označení určitého předmětu přestal vztahovat k předmětu a začal se spojovat se slovem. Ideografické písmo vzniklo přinejmenším na čtyřech místech: ve starověkém Egyptě, v Číně, v Mezopotámii a v říši Mayů ve střední Americe.

Třetím druhem písma bylo písmo slabičné. Znaky se u něj už přestaly spojovat s jednotlivými morfémy a začali se vázat pouze na slabiky. Ke vzniku tohoto písma došlo v pozdější době v Egyptě, Babylónu, Číně a Japonsku.

Poslední etapou vývoje písma byl vznik písma hláskového. Jeho vznik se spojuje s národem Féničanů, kteří ve 13. stol. př. n. l. vytvořili (s použitím několika egyptských hieroglyfů) hláskovou abecedu, která obsahovala 22 písmen. Jednotlivé znaky už přestaly označovat slabiky a vázaly se na samotné hlásky. Pro fénické písmo je příznačné, že bylo tvořenou výhradně ze souhlásek. Samohlásky se nijak neoznačovaly a čtenář je vyvozoval pouze z kontextu. Tento způsob záznamu písma převzaly některé další národy, které dodnes samohlásky neoznačují (např. Arabové).

Označování samohlásek pak zavedli až Řekové, kteří doplnili fénickou abecedu o znaky pro samohlásky. Jejich abeceda již měla 24 znaků a později se rozdělila na dvě větve, z jejíž západní části pochází písmo latinské a z východní písmo azbuka.

 

1.2 Nejstarší způsoby záznamu písma

Nejstarší písmo – obrázkové – se zaznamenávalo převážně na trvanlivé materiály, jako byly kameny, skály, kosti zvířat, apod.

Prvním sériově vyráběným médiem pro záznam písma byly psací tabulky (kovové, dřevěné, voskové, aj.), mezi nimiž se jednoznačně nerozšířenější staly tabulky z hlíny, které se po zápisu vypalovaly nebo sušily na slunci. Hliněné tabulky měly zprvu velikost 4 x 2,5 cm, postupně se však zvětšovali až na rozměr 32 x 21 cm. Zapisovalo se na ně z obou stran a překlápěly se podél příčné osy. Techniku výroby tabulek a záznam písma si jako první osvojili Sumerové, kteří do nich zaznamenávali zejména údaje administrativního charakteru. Nechybí však ani umělecká díla, mezi nimiž vyniká vůbec nejstarší dochované epické dílo lidské civilizace – Epos o Gilgamešovi.

Vedle sumerské je nejstarší civilizací civilizace egyptská, která se rozvíjela přibližně ve stejném období. U Egypťanů se písmo dlouho rylo především do kamene, jak o tom svědčí nespočet písemných památek na chrámech, pyramidách a jiných dochovaných stavbách. Vůbec nejstarší egyptské písemné památky pocházejí ze 4. tis. př. n. l. a jedná se ještě o texty na hliněných deskách a keramických předmětech. Zlomovým momentem bylo objevení papyru a jeho úpravy do svitků, které výrazně usnadnilo používání písma. Došlo k němu v období egyptské střední říše, někde mezi 21. a 18 stol. př. n. l. Papyrusové svitky se vkládaly do dřevěných skříněk nebo hliněných nádob, na nichž byly občas napsány i názvy knih.
Papyrus nalezl své uplatnění v celém antickém světě. Vyráběl se ze stébel bahenní rostliny šáchoru. Zapisovalo se na něj násadkami z rákosu inkoustem, který se vyráběl ze směsi arabské gumy, vody a sazí. V druhé polovině 7. stol. př. n. l. se začal papyrus hromadně dovážet do Řecka a umožnil tak vznik řecké literatury, jež díky němu zprostředkovala myšlenky, které jsou jedním z pilířů moderní společnosti. Řekové převzali od Egypťanů i tvar knihy, tedy svitek, kterou si antická (řecká a římská) literatura zachovala po dobu téměř jednoho tisíce let. Až ve 4. století převážila kodexová podoba knihy, jež se zachovala až do dnešních dnů. Nejstarší literární památky kodexů pak pocházejí z 2. století př. n. l.

Společně s papyrem se několik století používal i pergamen. Ten se začal vyrábět někdy v druhé polovině 2. stol. př. n. l. Svůj název dostal podle města Pergamon, kde se s jeho výrobou údajně začalo. Pergamen byla v podstatě chlupů zbavená a vyčištěná kůže, vyluhovaná ve vápenném roztoku. Na pergamen se zapisovalo psacím brkem, nejčastěji husím. Velikou nevýhodou pergamenu byla po celou dobu jeho používání vysoká cena.

Z hlediska rozvoje grafických technik je důležitý ovšem až vynález papíru, který se poprvé objevil v Číně zhruba ve 3. století př. n. l. Do Evropy se papír dostal prostřednictvím Arabů a postupně začal vytlačovat pergamen. Papír byl méně trvanlivý než pergamen, jeho největší předností však byla nepoměrně nižší cena. Pergamen potom zůstal už jen jako záznamové médium pro tisk mimořádně cenných děl.

Nejstarším způsobem, jak mechanicky množit texty, byl tzv. deskotisk. Principem deskotisku bylo vytvoření formy - negativu požadovaného textu - do dřevěné nebo kovové formy. Základy tohoto druhu tisku byly položeny v Číně na konci 6. století. Do Evropy deskotisk dorazil na přelomu 13. a 14. století a zpočátku se používal pro zdobení textilií. Později se deskotisk uplatnil při tisku náboženských obrázků či hracích karet.

Metoda pohyblivých tiskových písmen, další vývojové stadium tisku, je připisována čínskému kováři Pi-Shengovi, který žil na počátku 11. století. Ten začal vyráběl jednotlivá písmena (resp. slova, jelikož čínské písmo je založeno na principu: jeden znak = jedno slovo) z pálené hlíny a lepil je k sobě voskovým tmelem na kovové desky. V Koreji později začali používat trvanlivější písmena z mosazi.

 

1.3 Jan Gutenberg

Jan Gutenberg je považován za vynálezce knihtisku, kterážto událost je, vedle dobytí Cařihradu Turky a objevení Ameriky, považována za přelomový moment a počátek novověku. Spisovatel Victor Hugo dokonce označil knihtisk jako největší událost v dějinách – matku všech revolucí.

Gutenberg se narodil v Mohuči na konci 14. století rodičům, kteří patřili k místnímu patriciátu. Vyučil se zlatníkem a ve třicátých letech 15. století odchází do Štrasburku, kde je jako vyučený zlatník přijat do cechu zlatnického. Od roku 1438 se zde zabývá pokusy s knihtiskem a nejpozději v roce 1444 vydává knihu Sibylina proroctví o posledním soudu. Tento nevelký tisk (necelých třicet stran) se ještě nevyvaroval řadě nepřesností a nedokonalostí.

Na svém vynálezu Gutenberg pracoval řadu let a od počátku jej důsledně tajil. Nepotvrdili se spekulace, že jej inspiroval či ovlivnil vývoj tisku v Číně a Koreji. O tamních vynálezech Gutenberg nevěděl. Zhruba v polovině 15. století se Gutenberg vrací do Mohuče a dále pracuje na zdokonalování svého tiskařského stroje a připravuje vydání svého nejznámějšího díla: tzv. Gutenbergovy bible.

Vzhledem k tomu, že mu chyběl kapitál pro zřízení dílny a pořízení tiskových médií, spojil se s bohatým mohučským měšťanem Johannesem Fustem, který mu pro tyto účely poskytl dvě půjčky ve výši 800 zlatých (pro srovnání: běžný měšťanský dům stál v té době 80 – 100 zlatých). První půjčka směřovala na vybavení dílny, druhá pak na realizaci tisku připravované bible, tj. zakoupení papíru, pergamenu a mzdu pomocníků. Bible, nejvýznamnější Gutenbergovo dílo, vychází v roce 1454. Je psaná latinsky, má 42 řádků, je bohatě ilustrovaná a její rozsah je 1282 fóliových stran. Kvalitu tisku oproti ručnímu přepisu dokumentuje výrok budoucího papeže Pia II., který údajně prohlásil, že „… ještě neviděl tak čisté, velké a snadno čitelné litery“. Celkem se jí vytisklo na 185 exemplářů (150 exemplářů na papír, 35 na pergamen). Dodnes zachovalo 47 exemplářů této bible, z nichž 12 na pergamenu.

Není bez zajímavosti, že po dokončení bible Fust požaduje po Gutenbergovi vrácení dlužné částky, která včetně úroků činila astronomických 2026 zlatých. Gutenberg dluh pochopitelně splatit nemohl, a tak ztrácí nejen veškeré výtisky bible, ale i celou svou dílnu.

Existenčních starostí byl Gutenberg zbaven až v roce 1465, kdy ho mohučský kurfiřt přijal za svého dvořana. Tři roky nato v Mohuči umírá.

 

1.4 Princip knihtisku

Knihtisk je výslednicí několika objevů, které umožnily tento druh tisku realizovat.

Prvním objevem je písmolijectví, tj. sériové výroby pohyblivých písmen. Dodnes někteří badatelé považují vznik písmolijectví za jediný osobní přínos J. Gutenberga ke vzniku knihtisku. K ulití jednotlivých písmen bylo potřeba negativně vyřezat a vypilovat raznici, tzv. patrici, která silovým působením na měkký kovový hranolek obtiskla pozitivně obrácený obraz, tzv. matrici. Matrice se poté vložila do licího strojku a v něm litera ulila. Litery se poté skládaly do kovové mřížky, která představovala jednu tiskovou stranu. Hmota na výrobu liter, tzv. liteřina, představovala slitinu olova, cínu, antimonu a malého množství vizmutu.

Druhým předpokladem knihtisku byl tiskařský lis, který musel dokázat vyvinout dostatečný tlak, aby byla mřížka s literami čitelně přetisknuta na papír či pergamen. Princip tiskařského lisu vychází pravděpodobně z lisu vinařského. Někteří autoři hovoří o lisu papírenském.

Dalším nezbytnou součástí knihtisku byla vhodná tiskařská barva. Gutenberg používal barvu, jejíž základní složkou byly saze a fermež.

Tiskařský stroj pak doplňovaly některé menší součásti jako sázítko, tenat, divizor na držení rukopisu, tampóny na nanášení barvy apod.

Knihy se tiskly ve formě kodexu, jehož základem se stal arch přeložený v půli do dvoulistu. Postupné zvětšování tiskové plochy lisu umožnilo vyřazovat stále větší počet stránek. Rozšířený počet stránek již vyžadoval podstatně složitější skládání než u jednoho lomu v případě dvoulistu. Podle četnosti lomů se rozeznává folio (jeden lom), kvart (2 lomy), osmerka (3 lomy) a šestnácterka (4 lomy).

 

1.5 Význam knihtisku

Význam knihtisku pro rozvoj lidské společnosti je ohromný. Poprvé v lidských dějinách dostaly záznamy lidských vědomostí, znalostí, zkušeností a prožitků sériový charakter. V porovnání s tehdejším způsobem rozmnožování textu, opisováním, umožnil knihtisk rychlejší výrobu nepoměrně větších sérií za výrazně nižší cenu. Knihtisk nepřinesl sice okamžitý zánik písařských a liturgických dílen, tzv. skriptorií, ale způsobil jejich pozvolný útlum. Zpočátku se totiž snažil imitovat rukopisnou podobu děl, včetně bohatých ilustrací a ozdob.

Vzdělanost, která byla do doby vzniku knihtisku výhradně doménou vyšších společenských vrstev – šlechty a církve, se postupně rozšiřovala mezi širokou veřejnost. Díky knihtisku se do dnešních dní dochovala část starověkých a zejména antických literárních památek a standardizovaly se církevní texty.

 

2. Rozvoj knihtisku

2.1 Období inkunábulí

První léta po vydání Gutenbergovy bible do 31. prosince 1500 se nazývá obdobím prvotisků neboli inkunábulí (z latinského in cunabulis = v plenkách). Jde o uměle vytvořený mezník, se kterým přišel v roce 1643 německý pastor Johann Saubert st. Charakteristické pro toto období jsou kočovní tiskaři a fakt, že v osobě tiskaře se snoubila činnost písmolijce, nakladatele, lektora a knihkupce.

Knihtisk se v období prvotisků šířil svižně po celé Evropě. Do roku 1500 máme záznam o 252 místech, kde se tisklo. Počet titulů vytištěných v období inkunábulí se odhaduje na 30 000, v asi 30 milionech exemplářích. Nejvýznamnějších tiskařských center bylo celkem dvanáct a počet v nich vytištěných titulů tvoří přes jednu třicetinu celkového počtu titulů vydaných v období inkunábulí. Mezi tato centra patřila Mohuč, Benátky, Augšpurk, Milán, Basilej, Štrasburk, Norimberk, Lyon, Florencie, Kolín nad Rýnem, Paříž a Řím. V Čechách se prvním tiskařským městem stala Plzeň (1469). Následoval Vimperk (1484), Brno (1486), Praha (1487), Kutná Hora (1489) a Olomouc (1499).

Písmo prvotisků lze zjednodušit na dva hlavní typy. Na jedné straně se tisklo gotickým písmem, tzv. frakturou a švabachem, na straně druhé latinským písmem tvořeným antikvou a kurzívou. Podíl ostatních písem je marginální.

Fraktury se používalo hlavně na území Svaté říše římské národa německého pro tisk textů v německém jazyce. Na její podobu měla vliv zejména práce augšpurského tiskaře Johanna Schönspergera, jehož předlohu dotáhl do konce norimberský písař Johann Neudörffer a rytec Hiereonymus Andreä (mezi roky 1520-22). Švabach se utvářel hlavně v Norimberku a Mohuči.

Latinku, která je dnes světově nejrozšířenější písmo, vytvořili tiskaři Nicolas Jenson (antikva) a Francesco Griffo (kurzíva). Jenson pracoval jako rytec mincovních razidel u dvora francouzského krále. Ten ho poslal do Mohuče, aby se seznámil s uměním knihtisku. V roce 1470 se Jenson usadil v Benátkách, kde poprvé použil své písmo, antikvu, když jí vytiskl Ciceronovu knihu – Epistolae ad Brutum (Dopisy Brutovi). Jeho antikva se pro svou dokonalost stala do jisté míry měřítkem dalších antikvových písem, která do dnešní doby neustále vznikají. Antikva se stala dominantním písmem pro tisk textů v latinském jazyce. Tvůrce kurzívy, Boloňan Francesco Griffo, pracoval pro tiskaře Alda Manutia v Benátkách. Vedle kurzívy vytvořil i několik antikvových písem, u nichž ho inspirovali zejména latinské nápisy z dob císařského Říma.

Jednou ze zaznamenáníhodných událostí prvního období rozvoje knihtisku je bezpochyby vydání německé bible, o které se roku 1466 zasloužil štrasburský tiskař Johann Mentelin. Byl to vůbec první tisk bible psané v živém jazyce.

 

2.2 Knihtisk v 16. století

Vývoj knihtisku v Evropě v 16. století významně ovlivnily dvě události. První bylo Lutherovo vystoupení s 95 tezemi a s nimi spojené zrození reformace, druhou pak renesance, v literatuře projevované jako humanismus. Počátky renesance sice sahají již do 15. století, významný rozvoj tohoto kulturního směru však nastal až ve století šestnáctém. Renesance se vrací zpět do antického světa, čerpá z něj ideály a znovu důkladně studuje jeho duchovní odkaz.

Význam knihtisku se nejlépe ukazuje v osobě nejvýznamnějšího německého humanisty Erasma Rotterdamského (1467-1536), který psal satirické pamflety proti tehdejšímu rigidnímu scholastickému učení. Šíření jeho děl, a tudíž i vlivu, bylo umožněno jen díky basilejskému tiskaři Johannu Frobeniovi (1460-1527). Basilej je vůbec v první polovině 16. století považována, díky tamním tiskařům, za baštu renesance.

Centrem reformace se na počátku 16. století stává střední a východní Německo, kde ústřední roli hrálo město Vitemberk s nově založenou univerzitou. Lutherovy spisy se odtud šířily do celé Evropy. Knihtisk tak významně přispěl k vítězství reformace.

Vůbec celé 16. století je ve znamení převahy produkce děl renesančních a reformačních (potažmo protestantských). Vedle nich jsou vydávána taktéž díla umělecká, vědecká a začínají vycházet i díla lidová, jejichž typickým představitelem byly dobrodružné romány a kalendáře. Rozvíjí se i publicistická literatura, která má podobu jednolistů a brožur vydávaných u příležitosti konkrétních událostí, jako byly např. přírodní katastrofy, popravy apod.

Nejprodávanější díla té doby patřila autorům jako byl Erasmus Rotterdamský, Martin Luther i katolík Tomáš Kempelský, jehož dílo Imitatio Christi (Následování Krista) vyšlo poprvé už za doby prvotisků. Vedle jejich titulů se velmi dobře prodávali i různé učebnice latiny, gramatiky a jazykové slovníky.

V druhé polovině 16. století se centrem knižního tisku a obchodu v Německu stává Frankfurt nad Mohanem, který si svoje postavení udržuje v podstatě až do dnešních dní. Působil zde například významný tiskař Sigmund Feyerabend, pro kterého pracoval i vynikající grafik té doby Jost Amman.

Odhadovaná celková evropská tiskařská produkce tohoto období, tzn. od roku 1501 do roku 1600, se pohybuje v řádu 210 000 knižních titulů, což představuje něco kolem 315 milionů exemplářů.
 

2.3 Knihtisk v 17. století

Oproti šestnáctému století je století sedmnácté stoletím rozvoje barokního slohu. V knihtisku se barokní sloh projevuje zejména v úpravách titulních listů, ilustrací, vinět a různých ozdob. Renesanční rozmach knihtisku v Německu uvadá, vznikají významná tiskařská centra ve Francii a Nizozemí. Nikoli nevýznamný vliv měla na tento proces třicetiletá válka, která zuřila převážně ve střední Evropě. Přinesla zpustošení a vylidnění rozsáhlých území, bídu a hlad. Zhoršila se tu kvalita papíru i barev, zpřísnila se cenzura a knihy byly ve velkém páleny.

Odhad produkce knihtisku v 17. století hovoří o 300 000 bibliografických jednotkách.

 

3. Knihtisk v českých zemích

3.1 Prvotisky

Prvotisky, které vznikly v Čechách a na Moravě nelze co do počtu srovnávat s prvotisky německými, italskými anglickými či francouzskými. V každém případě jde ale o významné kulturní dědictví a důležitý pramen pro studium vývoje českého jazyka.

Tisk prvotisků se v Čechách dost odlišoval od prvotisků moravských. V Čechách se tisklo převážně česky, na Moravě naopak latinsky. Do dnešní doby víme o 44 prvotiscích, které vznikly do roku 1500 v Čechách. 39 z nich je tištěno v češtině, pouhých 5 v latině. Moravských prvotisků se dochovalo 23; z nichž dva jsou vytištěny německy, zbytek pak latinsky.

České prvotisky můžeme rozdělit do pěti skupin. Nejstarší český prvotisk vznikl v Plzni, kde bylo poté vytištěno dalších šest. Další skupina vznikla ve Vimperk, kde byly německým tiskařem Johannem Alakrawem vytištěny tři inkunábule. Třetí skupinou je soubor 24 českých tisků, které byly vytištěny ve třech pražských tiskárnách. Čtvrtou skupinu pak představuje kutnohorský prvotisk, jež je dílem tiskaře Martina z Tišnova. Poslední skupinou je soubor osmi prvotisků z konce období inkunábulí, pocházející z plzeňské dílny Mikuláše Bakaláře.

Co se týče konkrétních děl, za nejstarší české prvotisky se pokládají čtyři knihy vytištěné česky (Kronika trojánská, dvě vydání Nového zákona a Pasionál) a tři knihy latinské (Statuta synodalia Arnesti, Agenda Pragensis a Missale ecclesia Pragensis).
Moravská prvotisková tvorba byla soustředěna do dvou center: Brna a Olomouce. Přitom jde ovšem o tvorbu jedné dílny knihtiskařů Konrada Stahela a Matthiase Preinleina, které na Moravu pozval pravděpodobně představitel olomouckého biskupství Jan Filipec. V Olomouci na konci období prvotisků ještě krátce působil kočovný tiskař Konrad Baumgarten.

 

3.2 Rozvoj knihtisku v 16. a 17. století

Jako všude jinde, i v českých zemích zasahovaly do vývoje knihtisku politické události, a to nikoli výjimečně perzekucemi a cenzurou. V 16. a 17. století u nás nastaly dvě významné události toho druhu. První z nich předcházelo vystoupení českých stavů v roce 1547, které požadovaly omezení královy moci a svoji větší autonomii. Ještě téhož roku pak před habsburským králem Ferdinandem stavové kapitulovali. Čtyři vedoucí osobnosti byly popraveny. Ferdinand pak vydal zákaz veškerého knihtisku (s jednou jedinou výjimkou pro tiskaře Netolického). Druhou takovou událostí bylo české protihabsburské povstání, jeho porážka na Bílé hoře a následná poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v roce 1621.
V obou případech přineslo vítězství Habsburků řadu cenzurních opatření a zákazů, které přivodily stagnaci či zánik řady tehdejších tiskařských dílen. Výmluvnou skutečností zůstává, že zatímco do poloviny 16. století působil v Čechách přibližně stejný počet tiskařských dílen ve městech i na venkově, od šedesátých let se jediným centrem publikační činnosti stává Praha. Na venkově se tiskne pouze výjimečně; a to v lokalitách Litomyšle, Chebu, Dobrovic a Hradce Králové.

Mezi lety 1501-1621 působilo v samotných Čechách více než 80 a na Moravě zhruba 30 tiskařů. Představuje to, jak uvádí Slovník knihtiskařů Karla Chyby, zhruba 126 osob, kteří v tomto období působí v oblasti knihtiskařství v Čechách a asi 40 osob na Moravě. Jsou zde ovšem zahrnuti i tiskaři, jejichž produkce není doložená, stejně jako tiskaři, kteří se objevili, vytiskli drobné tisky a pak opět zmizeli. Nejsou zde ovšem zahrnuty anonymní tisky, jichž bylo jen v češtině do roku 1621 vydáno přes 700. Vedeni tu nejsou ani tiskaři židovští.

Prim v počtu knihtiskařů hraje Praha a na Moravě Olomouc. V období od konce prvotisků do Bílé hory v Praze působilo něco mezi 44 až 60 knihtiskařských dílen, v rámci kterých pracovalo 98 osob. V Olomouci to bylo na 11 samostatných dílen s 18 osobami.

Jak vůbec vypadala kniha 16. století? Pro moderní badatele je výzkum takové knihy poněkud problematický. Titulní listy, které v moderních dobách obsahují veškeré důležité informace o knihách, tehdy neexistovaly. Tyto základní informace se v případě knih 16. století musí hledat v celé knize; v textu, v předmluvách, v úvodech adresovaných mecenášům nebo panovníkům, v doslovech, dodatcích apod. Časové údaje nebyly normalizovány, často se uvádějí data podle církevních svátků, nejsou výjimkou ani data z cenzurních důvodů záměrně fingovaná nebo data vágní typu „V posledním nejhorším věku“ apod. Ani počet stránek nebylo vždy snadné určit. Knihy totiž zpočátku vůbec neměly paginaci, později se číslovaly pouze listy a leckdy se neoznačovaly vstupní a závěrečné listy knihy. V jakém nákladu kniha vyšla, je možné se dozvědět pouze výjimečně, a to nikoli z knihy samotné, ale z ekonomických a právních dokumentů, s knihou přímo nesouvisejících.

Kvalita papíru byla ovšem u knih 16. století vynikající. Tehdejší papír je dokonce lepší a trvanlivější než papír současný. První papírny vznikly v Čechách a na Moravě na přelomu 15. a 16. století. Tisklo se ovšem pochopitelně i na papír dovážený.

Koncem se 16. století se typografie rozdělila na tzv. „nižší“ a „vyšší“. Nejpodstatnější rozdíl je v ilustracích. Nákladnější „vyšší“ tisky byly vybaveny individuálně pořizovanou obrazovou složkou, která měla zpočátku pouze estetický účel, později dochází k propojování ilustrací s obsahem textu. Převládajícím způsobem ilustrací po celé toto století byl dřevořez. „Nižší“ typografie se zaměřovala pouze na samotné písmo.

Mezi nejvýznamnější tiskařské dílny 16. století patřila pražská dílna kramáře Severina, plzeňská dílna Mikuláše Bakaláře, olomoucká dílna Konráda Baumgartena a Liboria Fürstenhaina, pražská dílna humanisty Mikuláše Konáče z Hodiškova, dílny Joannese Moravuse a Jana Šmerhovského a dílna Pavla Severina z Kapí Hory, který vydával edice překladů Lutherových děl. Koncem 16. století byla významným centrem pražského kulturního života tiskařská dílna Jiříka Černého neboli Nigrina. Ten za 36 let své činnosti vytiskl na 600 tisků pro více než 230 autorů. Významný tiskařem byl i „dvorní“ prohabsburský tiskař Bartoloměj Netolický.

Nejvýraznějším představitelem knihtisku v českých zemích byl ovšem Jiřík Rožďalovský, řečený Melantrich. Vystudoval pražské vysoké učení, kde dosáhl hodnosti bakaláře. Po studiích pravděpodobně cestoval po Evropě a sbíral zkušenosti pro své budoucí knihtiskařské povolání. Není vyloučen ani pobyt v Basileji, tehdejším centru renesance. V roce 1547 se pokusil začít tisknout v Praze na Starém městě, ale politické události toho roku mu samostatnou činnost znemožnily. Vstoupil proto do tiskárny tehdy jediného povoleného tiskaře Netolického a společně vydali v roce 1549 první vydání velké ilustrované bible. Později Melantrich Netolického tiskárnu koupil. Během své třicetileté činnosti vydal přes 220 publikací, převážně v českém jazyce. Svou činnost zaměřil na vydávání sněmovních artikulů, tiskl učebnice pro městské školy, astrologické spisy, herbáře a často i české knihy reprezentačního charakteru.

Český knihtisk 17. století je poznamenán důsledky porážky vojska českých stavů na Bílé hoře. V roce 1627 pro Čechy a v roce 1628 pro Moravu bylo Ferdinandem II. vydáno tzv. Obnovené zřízení zemské, které, vedle prohlášení dědičného práva Habsburků na český trůn, zrovnoprávnění němčiny s češtinou aj. stanovilo, že propříště je jedinou povolenou konfesí římskokatolické vyznání. V důsledku toho se v nejbližších letech vystěhovala pětina šlechtického stavu a téměř čtvrtina měšťanského. Dominantním zdrojem pobělohorského tisku byl pak jezuitský řád. Ten financoval a tiskl mnohé české katolické knihy, které jím pak byly distribuovány i do nejzapadlejších lokalit v českých zemích. Nechvalně proslulým představitelem jezuitského řádu a jeho činnosti se stal Antonín Koniáš, mimochodem syn tiskaře. Jeho jméno je ale než s tiskem knih, spojeno s jejich ničením. Koniáš sestavil index zakázaných knih pro české země. Vycházel přitom z římského Indexu zakázaných knih, který byl vypracován komisí tridentského církevního koncilu a vydán v roce 1564. Zakázané knihy byly určeny ke zničení či očištění a přechovávatele čekal trest.

Mezi exilovými tiskaři naopak dominuje Jednota bratrská, která v centru svého vyhnanství, v polském Leště, zřídila tiskárnu, v níž působil tiskař Theodor Krokočinský a po něm Daniel Vetter. V této dílně bylo v letech 1631-1656 vydáno přes 160 tisků v českém, latinském, polském a německém jazyce. Především jde o Komenského spisy, zpěvníky, kázání, usnesení církevních synodů, školské texty apod. Činnost dílny ukončil zničující požár Lešna.


Literatura:
- CEJPEK, Jiří aj. Dějiny knihoven a knihovnictví. 2., doplněné vy. Praha : Karolinum, 2002. 247 s. ISBN 80-246-0323-3.
- BOHATCOVÁ, Mirjam. Česká kniha v proměnách staletí. 1. vyd. Praha : Panorama, 1990, 622. S. ISBN 80-7038-131-0.
- VOIT, Petr. Nauka o starých tiscích. Verze 1.0 [online]. Praha : Ústav informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze, říjen 2007. 63 s. Dostupný z WWW
- KNEIDL, Pravoslav. Z historie evropské knihy : po stopách knih, knihtisku a knihoven. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1989. ISBN 80-205-0093-6
- ĆERNÝ, Jiří. Dějiny Lingvistiky. 1. souborné vyd. Olomouc : Votobia, 1996. 517 s. ISBN 80-85885-96-4