Fotografie z roku 2007
EN | CZ

Kognitivní funkce metafory v Nietzscheho Tak pravil Zarathustra

Přihlášení
Jméno
Heslo
Statistika webu | Email

28.12.2007, 13:22

Něco stručně o F. Nietzschem a jeho použití kognitivních metafor.


1. Teorie metafory
       1.1 Metafora a filozofie
       1.2 Metafora podle Aristotela
       1.3 Současné pojetí metafory
2. Friedrich Nietzsche
       2.1. Život a dílo
       2.2. Tak pravil Zarathustra

 

1. Teorie metafory

Výraz metafora pochází z řeckého slova „metafereiri“, což znamená „přenesení“. Metafora v extenzivním pojetí je stará jako sama lidská řeč. Vyskytla se i taková tvrzení (např. filozofa Richarda Rortyho a Paula Ricoeura), že v podstatě celý náš jazyk je složen z „mrtvých“ metafor. Za objevitele metafory v jejím v užším slova smyslu se považuje Homér, v jehož  Iliadě a Odysseji se všechny druhy metafory hojně vyskytují.

 

1.1 Metafora a filozofie

V poetickém základu (tzn. „mostu k přechodu od nižší pravdy viděného k vyšší pravdě neviděného“, jak tvrdí Ernest Fenollosy) metafory nachází své kořeny i filozofie. Filozofie se u Homéra učila a následovala jeho příkladu. Prvními a snad i nejslavnějšími příklady jsou Parmenidova cesta k branám Noci a Dne a Platonovo podobenství jeskyně. Hannah Arendtová v metafoře vidí most přes propast mezi vnitřními a neviditelnými duchovními aktivitami a světem jevů a tudíž největší dar, který byl myšlení dán. Metafora nám umožňuje popisovat myšlenkové pochody, které nenacházejí oporu ve smyslových zkušenostech, nýbrž jsou na metaforické vyjádření odkázány. Neexistuje totiž způsob, jakým jiným způsobem než prostřednictvím řeči s pomocí metafor popsat svoji (podle Kanta) „krajinu myšlení“, která se nikdy sama o sobě našim smyslům nemůže zjevit. V tom tkví její hlavní kognitivní funkce.

Český filozof Zdeněk Neubauer v metafoře vidí jeden ze způsobů tzv. „měkkého“ myšlení. Sám k tomu uvádí: „gramotnost, logičnost, inteligence jsou sice předpoklady schopnosti rozumět a chápat, samy však porozumění a pochopení nedávají. Je zde ještě ono příslovečné „navíc“, spojované s nadáním, intuicí, vnímavostí, instinktem, tedy vesměs s vlastnostmi „měkkými“, vztahujícími se k malebnosti. Projeví se jako umění zahlédnout podobu, jako schopnost vhledu, vyjádření, vyhmátnutí… Všechna tato slova míří k obsahu, tedy ke smyslu, k tomu, co překračuje hranice obrysů“[1]. Protikladem měkkému stylu je mu styl tvrdý, který se vyznačuje snahou o jednoznačnost a doslovnost. Je charakterizován jako jazyk přesný, jasný a zřetelný. Příkladem je bezpochyby jazyk vědecký nebo logika. Neubauer dodává, že tvrdý styl je informativní, dávající duši tvar, měkký je naproti tomu ten, který „budí emoce“ a způsobuje vnitřní pohnutí – uvedení duše do pohybu. Metafora prostě přivádí myšlení z navyklých kolejí tím, že inovuje reference v tradičních vztazích a nastoluje tak nový pohled na věc.

Není bez zajímavosti, že filozofie od svého osamostatnění uvažovala o myšlení metaforicky jako o „vidění“, tedy označení toho, že myšlení je nejzákladnější duchovní aktivitou jako pro tělo zrak. Tato nadvláda zraku nad ostatními smysly byla hluboce zakořeněna v řeckém myšlení na rozdíl od židovské tradice, kde stěžejní metaforou pro poznávání pravdy bylo „slyšení“.

První definici metafory uvedl Aristotelés. Jeho definice zůstala v zásadě nezměněna až do 20. století, kdy se metafora stala předmětem intenzivní diskuze a objevily se její první systematické teorie.

 

1.2 Metafora podle Aristotela

Metaforou se Aristotelés zabývá ve své Poetice a Rétorice. Tvrdí, že získávání vědění je od přirozenosti příjemné každému člověku. Slova jsou symboly předmětů a proto jsou nejpříjemnější ta, která rozmnožují naše vědění. Mezi ně řadí právě metaforu. Jako příklad uvádí básníkovu metaforu, v níž nazval stáří strniskem. Tím dal posluchači novou představu o poznání pomocí rodového pojmu, nadřazeného oběma výrazům; tedy označujícího něco, co odkvetlo.

 Jeho definice zní: „Metafora je přenesení jména jedné věci na druhou, buď z rodu na druh nebo z druhu na rod nebo z jednoho rodu na jiný nebo podle obdoby[2]. Jednotlivé způsoby přenesení ukazuje na jednotlivých příkladech. Přenesení z rodu na druh dokladuje větou „Zde stojí moje loď…“, kdy považuje zakotvení za jistý druhy stanutí. Přenesení z druhu na jiný druh větou „Vyčerpav mečem duši…“ a „…vyříznuv nezdolným kovem“. Přenesení obdobou pak Aristotelés rozumí, když druhý člen se má k prvnímu tak, jak čtvrtý ke třetímu a básník tak místo druhé poví čtvrtý nebo místo čtvrtého druhý, někdy se k předmětu označeném metaforicky přidává ještě ten, k němuž se vztahuje. Příkladem je tu Aristotelovy Dionýsova číše a Áreův štít. Číše má se k Dionýsovi jako štít k Áreovi; básník tedy nazve číši štítem Dionýsovým a štít číší Areovou. Nebo: stáří má se k životu jako večer ke dni; nazve tedy večer stářím dne a stáří večerem života. Některé obdobné věci však nemají vlastní jména, ale je nicméně možné vyjádřit se podobně. Tak např. pro rozhazování semene je výraz rozsévat, ale není výrazu pro vysílání žáru ze slunce; ale má se to k slunci podobně jako rozsévání k semeni; proto básník řekl: „Rozsévaje božstvem stvořený žár“. Tuto analogickou formu metafory považuje Aristotelés za nejlepší.

Aristotelés již rozlišuje mezi metaforou a pouhým přirovnáním. Přirovnání označuje jako „metaforický výraz“, který se odlišuje jenom připojením vlastního výrazu. Právě proto je ovšem méně vhodný, neboť je příliš rozvláčný, netvrdí v podstatě nic a lidský intelekt není přinucen odhalovat to, co se přirovnává. Rozdíl mezi těmito dvěma jazykovými výrazy tedy spočívá v tom, že přirovnání je pravdivé (x je jako y), kdežto metafora vychází z principu, že vše je podobné všemu (a tedy x = y).

 

Umění dobře tvořit metafory považuje Aristotelés v poezii za to nejdůležitější. Neboť „pouze to nelze převzít od jiného, je to známkou nadání; tvořit totiž dobré metafory znamená postřehovat podobnost mezi věcmi“[3]. Básnická mluva má být především jasná a nebýt nízká. Nejjasnější sice bývá ta, která používá obyčejných slova, ale ta je nízká. Vznešená je pak ta, jenž vedle nezvyklých a prodloužených slov používá metaforu.

Také pro sloh v prozaické řeči považuje metaforu za důležitou, vedle označení obyčejných a přiměřených. Zde zdůrazňuje přiměřenost používání metafor kvůli jasnosti projevu, což považuje za přední vlastnost řečnického slohu. Aristotelés nabádá, aby za metafory byla volena taková označení, jež jsou buď zvukomalebná nebo příjemná co do významu nebo dojmu, kterým působí na oko nebo na jiný smysl

Zvláštním použitím metafory jsou podle Aristotela hádanky. Podstata hádanky totiž tkví v tom, že se v ní spolu spojí věci nemožné, ačkoliv se mluví o věcech skutečných. Toho však nelze dosáhnout, pokud se spojí užívaná pouze ve vlastním smyslu, nýbrž spojením metafor. Jako příklad uvádí Aristotelés hádanku „Muže jsem viděl, jak muži měď na tělo připínal ohněm“. Dodává, že z hádanek obratně vyjádřených se dají převzít dobré metafory, protože metafory mluví záhadně vždycky, i je pak jasno, že metafora je správná.

 

1.3 Současné pojetí metafory

20. století znamenalo vzrůst zájmu o metaforu a její první systematické teorie. Metafora se dostala do oblasti zájmu mnohých vědních disciplín a byla tak zkoumána z různých referenčních rámců. Dosud nenastala shoda, jaká disciplína je pro metaforu „mateřskou“. Někdo její zkoumání přisuzuje sémiotice (např. Paul Ricoeur) někdo sémantice (jeden z nejvlivnějších teoretiků metafory Max Black), atd.

Současná literární věda považuje metaforu za jeden z tropů, neboli výrazů v jiném než doslovném významu. Úplný seznam všech druhů tropů je značně dialektický a zhruba by mohl vypadat takto: metafora, metonymie, synekdocha, ironie, sarkasmus, personifikace, alegorie, symbol (slovo „symbol“  pochází z řeckého symballein – spojovat, sdružovat), hyperbola, eufemizmus, parafráze. Toto rozdělení je pouze přibližné, protože různé tropy mohou v různých kontextech plnit stejnou funkci a některé mohou zcela splývat.

Klasická poetika rozlišuje tropy a figury. Tropy zde mění význam použitých slov oproti významu doslovnému nebo běžnému, figury naopak ponechávají význam nezměněn. Metafora je pak sama tropem, který mění význam svých slov podle podobnosti nebo analogie (v širším slova smyslu).

Jiří Černý a Jan Holeš ve svém spisu Sémiotika definují metaforu jako jakési zkratkovité přirovnání, kdy se označení předmětu použije pro jiný předmět díky jejich podobnosti. Její použití je tak široké, že si můžeme všimnout pouze některých nejmarkantnějších výrazů. Dodávají, že metafora se v různých jazykovědných pracích všelijak dělí, např. na personifikaci, tedy zosobnění, což je případ, kdy se vlastnost živé bytosti přenášejí na věci a katachrezi, což je metafora, která vešla do hovorného jazyka a ztratila svoji obraznost.

Metaforou pro její hodnotu pro poznání se zabývá i kognitivní psychologie, jež metaforu definuje jako způsob vyjádření myšlenek, kdy se juxstaponují dvě podstatná jména způsobem, jenž kladně zvýrazňuje jejich podobnost, aniž by popíraly, v čem jsou odlišná. Metafory obsahují čtyři klíčové prvky: dvě složky, které se srovnávají, tenor a vehikulum, a dva způsoby, jimiž se položky uvádějí do vzájemného vztahu. Tenor je námět metafory, vehikulum jsou pojmy, v nichž se tenor popisuje. Podobnost mezi tenorem a vehikulem nazývá kognitivní psychologie základem metafory, rozdíly mezi nimi pak jako napětí. Výkladem účinku metafor v tomto definičním rámci se pak zabývají mnohé teorie, které se zaměřují buď na to, jak jsou si tenor a vehikulum podobné, nebo naopak na to, v čem se odlišují. Tak např. teorie porovnávání vyzdvihuje důležitost jejich srovnání a podtrhuje podobnosti i analogické vztahy mezi tenorem a vehikulem. Teorie anomality klade důraz na to, jak se tenor a vehikulum podobají, teorie interakce domén pak dva předchozí pohledy slučuje. Dokládá, že metafora je víc než pouhé porovnávání nebo anomálie. Podle ní je metafora založena na nějaké druhu interakce mezi doménou (oblastí poznání) tenoru a doménou vehikula. I tato teorie má ovšem své varianty, v rámci níž se podoba této interakce odlišuje.

František Čermák metaforu charakterizuje jako přenesení významu slova nebo jeho kombinace z jednoho denotátu na druhý nebo jinak jako posun významu slova, respektive kombinace, vzniklý na kombinatorickém základě. Uvádí, že se někdy metafora používá nespecificky pro jakýkoli posun, častěji se ale druh posunu rozlišuje na metaforu (na principu podobnosti), metonymii (na principu soumeznosti) a synekdochu (na principu pars pro toto).

Jak Čermák uvádí, nejnovější vývoj lingvistiky je stále charakterizovaný přemírou nových směrů, většinou dočasné povahy. Věda je jaksi unavena z rigorózních přístupů transformačně-generativní gramatiky, ustupuje od metodologické přísnosti a hlavní oblasti zájmu se přesouvají do sémantiky, především do studia metafory (kognitivní metafora). Do sledovaných témat patří např. názor, že jazyk je rezultát rozvíjených schopností obecného poznání (kognice), a nikoliv výplod nějakého specifického jazykového modulu v mozku, že studium významu nelze zúžit na studium pravděpodobnostních podmínek, či že význam má encyklopedickou povahu zahrnující i osobní zkušenost mluvčího, kulturu, gramatiku aj.

 

2 Friedrich Nietzsche

2.1 Život a dílo

Friedrich Wilhelm Nietzsche se narodil 15.10.1844 v Röckenu. Silně ho ovlivnila brzká smrt otce, protestantského faráře, v době, kdy Nietzschemu byly pouhé čtyři roky. Po smrti otce se rodina přestěhovala do Naumburku, kde se mu dostalo prvního vzdělání. Již v té době píše. Dochovaly se především básně, kratší divadelní kusy a stručné poznámky. Poprvé se projevily jeho muzikální sklony. Ve svých čtrnácti letech odchází do zemské internátní školy Schulpforta nedaleko Naumburku, kde se mu dostalo vzdělání v oblasti řeckého a latinského jazyka a literatury. V roce 1865 odchází na univerzitu do Lipska, kde se dostává pod vliv profesora filologie Freidricha Ritschla. Zde napsal pojednání Prameny Diogena Laertského, které lipská fakulta odměnila cenou. Tato cena přispěla k tomu, že mu v jeho necelých 24 byla nabídnuta mimořádná profesura klasické filologie na basilejské univerzitě, kde má v roce 1869 první přednášku na téma Homér a klasická filologie. Velmi významný byl pro jeho život Richard Wagner, se kterým se v témže roce spřátelil, aby se s ním po necelých sedmi letech nepříliš přátelsky rozešel. Pro své stále nesnesitelnější záchvaty migrény, které ho provázely takřka celý život, v roce 1869 na vlastní žádost opouští basilejskou univerzitu. Do svého zhroucení v roce 1889 se pak už věnuje pouze vlastní tvorbě. Nietzsche umírá v roce 1900 ve Výmaru.

Filozofické dílo Friedricha Nietzscheho je velmi úzce spjato s jeho životem. Zejména v jeho pozdější tvorbě se vyznačuje silným metaforickým způsobem vyjadřování, jež souviselo s jeho stylizací do role kazatele, proroka, zvěstovatele, k nimž metaforické vyjadřování odnedávna patří. Nietzsche sám deklaroval, že k napsání jeho stěžejních děl (Radostná věda, Mimo dobro a zlo, Tak pravil Zarathustra apod.) mu stačilo neuvěřitelně krátké časové období. Mělo to vypadat jako vnuknutí, osvícení. Nietzschovo pronikavé analytické myšlení, umělecké sklony, neustále se opakující silné bolesti hlavy, životní tragédie, sublimovaný sexuální pud a psychické napětí mající svůj původ v jeho antagonismu s tehdejší morálkou vytvořilo specifickou živnou půdu, na které jeho dílo vyrostlo.

Jeho myšlení je nesystematické, vzhledem ke své metaforičnosti často nejasné a nabízející různé výklady. Je bohužel smutným faktem, že i díky tomu bylo zneužito německým nacismem, jemuž se simplifikovaná teorie nadčlověka stala vítaným pramenem vlastní ideologie. Platónova námitka proti psanému slovu má v tomto případě své plné opodstatnění. Tato námitka spočívá v tvrzení, že písmo nedokáže mluvit, odpovídat na otázky, nedovede vybrat, ke komu se obrací a často se dostává do nesprávných rukou a je zneužito. Způsob svého myšlení pak Nietzsche vyjádřil v Radostné vědě takto: „s hlubokými problémy zacházím stejně jako se studenou koupelí - rychle do ní, rychle z ní. Že tak nepronikneme do hloubky, dost hluboko dolů, je jen pověra neplavců, nepřátel studené vody, nemluví na základě zkušenosti. Zůstane však věc skutečně nepochopena a nepoznána jen proto, že ji uchopíme, zahlédneme, zblýskneme jen v letu? Je veskrze nutné na ni pevně usednout? sedět na ní jako kvočna? Existují přinejmenším obzvlášť plaché a choulostivé pravdy, kterých se nezmocníme jinak než náhle, které musíme překvapit, nebo se jich vzdát....[4].

I přes svoji nesystematičnost a časté názorové zvraty stojí Nietzschovo filozofické dílo na několika myšlenkových sloupech. Předně se jedná o objevení „vůle k moci“ jako hybného momentu všeho dění. Svět sám je pak arénou soupeření nekonečného množství takových vůlí z nichž každá může existovat pouze v této konfrontaci s ostatními vůlemi a udržuje se ovládáním a koncentrováním těch vůlí k moci, které obsahuje v sobě. Další tezí je „nadčlověk“, kterého považoval za jakési poslední vývojové stadium člověka. „Nadčlověk“ nesmí již nic zastírat, potírat, potlačovat, musí vše, duchovní i tělesné, pozitivní i negativní, racionální i emocionální, pravdu a lež v sobě uznat, uchopit a svázat v jedno. Nabízí se paralela s Darwinovou teorií o vývoji druhů. Posledním stěžejním „vhledem“ se Nietzschovi stala idea věčného návratu, která je jedním z ústředních témat spisu Tak pravil Zarathustra.

 

2.2 Tak pravil Zarathustra

Stvoření Zarathustry, jakéhosi Nietzschova alter ega, připisuje Nietzschův životopisec Joachim Köhler psychické reakci na to, že ho odmítla Lou Andreas-Salomé, do které byl zamilován, a současnou ztrátu svého tehdejšího nejbližšího přítele Paula Reé. Pocit trpkosti, že byl opuštěn,  v něm tak vyvolalo silnou potřebu skutečně věrného přítele,  jeho duchovního protějšku. Köhler dodává, že se tak stalo v únoru 1883 v Rapallu. Nietzsche tuto událost ztvárnil v básni Sils-Maria: „Zde seděl jsem a čekal – vlastně na nic; byl mimo zlo a dobro, neměl hranic; hned svit, hned stín jen: cele hrou a z vln; a cele polednem a času pln. Vtom, přítelkyně! z jednoho jsou dvě – a Zarathustra prošel kolem mě…[5]. Zarathustra se pro Nietzscheho stalo jakousi hlásnou troubou jeho učení, zvěstovatelem smrti boha, ideje nadčlověka a věčného návratu. Předobrazem byl staroperský prorok Zarathustra (Zarathuštra, Zoroaster), žijící zhruba v 6. století před n.l., zakladatel parsismu (náboženského dualismu).

Čtyři díly samotného spisu (první díl byl původně součástí knihy Radostná věda) vycházely v období od roku 1883 do roku 1885. První souhrnné vydání bylo vydáno až roku 1892 Nietzscheho pomocníkem Heinrichem Köselitzem (Nietzschem přejmenovaným na Petera Gasta). Bylo to v době, kdy sice Nietzsche ještě žil, již ale jako duševně nepřítomný člověk. Kniha se stala bestsellerem, s nadšením ji přijímali zejména umělci. Filozoficky byla však doceněna až ve třicátých letech 20. století.

Když v roce 1883 Nietzsche uveřejnil první část spisu, dal jí podtitul „Kniha pro všechny a nikoho“. Podtitul je výrazem toho, že číst ji mohou všichni, tedy i lidé bez vědecké erudice; je zároveň však temná a nejasná, že jen málokdo je jí  s to porozumět. A Nietzsche počítal s tím, že mu dlouho nebude rozuměno.

Styl díla je nejednotný. Nietzschemu nikdy nešlo o celistvou studii s přísně svázanými, na sebe navazujícími a jednotu vytvářejícími myšlenkovými konstrukcemi. Na čem mu záleželo, byla jazyková rozmanitost, barvitost sděleného s takovým obsahem, který by naznačoval, že autor je schopen v jednom jediném okamžiku hlubokého vhledu a jeho poetického ztvárnění. Co se týče jazykových prostředků, které Nietzsche v tomto díle použil, jsou  z hlediska porozumění dílu důležité tyto: Jednotlivé věty jsou stručné a jasné. V syntaxi výrazně převládá parataxe, tzn. nezávislost jednotlivých vět na sobě. Každá věta je na stejné úrovni jako předchozí. Tím je zdůrazněno, že Zarathustra nepoužívá argumentaci pro doložení svých tvrzení, nýbrž mluví autoritativně. Hojně využívá interpunkcí: pomlčky, otazníky, vykřičníky, tři tečky apod. Tím se pokouší dosáhnout co nejživějšího působení textu. Často též používá vedle sebe výrazy, které mají synonymický význam (klimax). Tím dosahuje stupňování tempa pronášeného a řeč se mění v zaklínání. Místy opakuje táž slova, části vět a dokonce i celé věty. Dosahuje tak vzrůstu čtenářova napětí. S úmyslem vtáhnout čtenáře víc do děje, obrací se na něj pomocí přímých oslovení, otázek a výzev. Nejsilnější zbraní je mu ovšem metafora.

<>Spis začíná oddílem Zarathustrova předmluva, v níž Zarathustra sestupuje z hor, aby lidem zvěstoval smrt boha a hlásal nové učení – vizi nadčlověka. Odkazy na Darwinovu evoluční teorii jsou evidentní: „Čím je opice člověku? Posměchem nebo bolestným studem. A stejně má se i člověk býti k nadčlověku…Urazili jste cestu od červa k člověku, a leccos ve vás je posud červ. Kdysi jste byli opice, a i nyní je člověk opice – více než kterákoli opice.“[6]

 

Opice jsou v Orientu a Indii posvátným symbolem moudrosti, zvědavosti, obratnosti, pohyblivosti a lstivosti a vtipu. U jihoamerických indiánů byla opice ztělesněním boha plodnosti. V jazyce se vžilo používání metafory  „opičit se“, která značí případ, kdy někdo napodobuje chování někoho jiného.

<>V následující větě naznačuje, jak bude tento „nadčlověk“ vypadat „kdo však z vás je nejmoudřejší, je také rozmíškou a míšencem rostliny a strašidla. Ale což vám káži, abyste se stali strašidly nebo rostlinami? Hleďte, hlásám vám nadčlověka[7]. Rostliny jsou mu tělem, fyzickou schránkou a strašidla duchem. Nadčlověk je tedy jakousi dokonalou symbiózou ducha a těla.

 

 

Zarathustra navštěvuje město, kde spatří provazochodce, který se při produkci pádem z výšky zabije. Provaz je Nietzschemu metaforou vývoje člověka, což sám dokládá: „člověk jest provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem – provaz nad propastí[8]. Mrtvý provazochodec je pak připomínkou toho, že nejprve musí dnešní člověk zahynout, aby nadešla chvíle nadčlověka. Lidé, kterým Zarathustra káže, se mu však vysmějí. Proto odchází a potkává „svá“ zvířata - orla a hada, kterými se pro příště již chce nechat vést. Aby se mu příště nevysmáli, musí být hrdý a zároveň chytřejší, což pomocí animalizace Nietzsche připodobnil doprovodem těchto dvou zvířat.

Orel se vždy používal jako ztělesnění moci; je jedním z královských zvířat (vedle lva a draka); jako král vzduchu ztělesňuje sílu, duchovní a fyzickou energii, vítězství a rozhled.

Hada viděly staré mýty jako stvoření disponující přírodními silami spojenými s uzdravováním. Pravděpodobně pro tyto vlastnosti byl had starým kultovním symbolem Orientu a do svého znaku, jakožto zosobnění moudrosti spojené s uměním léčit, si hada ovíjejícího se kolem číše zvolili i lékaři. Dalšími vlastnostmi tohoto zvířete je schopnost chytře a potichu uniknout nepříteli. Proto je had i symbolem obezřetnosti a je spojován s bohyní Minervou. Již od pradávna je pokládán i za symbol Země a její plodnosti. Nejdůležitějším pojetím je tu ale je pojetí hada v  křesťanském náboženství. V Bibli je totiž had vtělením ducha zla Leviatana, chytrého a zákeřného.

 

Dalším oddílem první knihy jsou Zarathustrovy řeči. První z nich je o třech proměnách. Nietzsche zde metaforicky popisuje vývoj tvůrčího člověka. Nejprve je třeba být jak velbloud, vstřebat velké množství znalostí a vědomostí, s těmi odejít do pouště, zde se změnit ve lva, porvat se s drakem povinnosti a stát se dítětem. Velbloud je volen pro svoji funkci nosiče, oddaného nosiče, neboť vždy před tím, než se obtěžká nákladem, poklekne. Tedy i člověk musí před novým poznáním pokleknout a pokorně je přijmout. Člověk obtěžkaný vědomostmi poté odchází do pouště, samoty, do prostoru oproštěném od všech okolních vlivů, kde se promění ve lva. Lev je zde ztělesněním síly a schopnosti člověka osvobodit se k vlastnímu svobodnému myšlení. Lev ještě není zvířetem, který by mohl sám myslet, jediné, co může nabídnout je síla k myšlení. Takto naplněný lví silou, utkává se člověk s drakem. Drak charakterizuje morálku se svými „musíš“ a „nesmíš“, tedy povinnostmi a zákazy. Pokud se lvu podaří zvítězit, říci „posvátné NE“, nastává konečně poslední fáze proměny a to proměny v dítě, již svobodné a připravené k vlastní tvorbě, k „posvátnému ANO“. Dítě je symbolem probuzení lidského intelektu, starořeckého nús, počátek vlastní tvorby. Tato triáda nabytí zkušenosti, odpoutání se a tvorby, se ve spise zopakuje několikrát i u Zarathustry.

Velbloud byl vždy zejména představitelem střízlivosti, umírněnosti a trpělivosti, ale také houževnatosti.  Snad nejznámější připodobněním je výraz „žíznivý jako velbloud“, který se vžil snad pro schopnost tohoto zvířete vypít najednou neuvěřitelné množství vody – 120 až 130 litrů – a současně pro schopnost celou řadu dní bez vody vydržet.

Drak odnepaměti představoval moc a vládu a spolu s orlem a lvem je symbolem králů. Dále bývá spojován s běsněním přírodních živlů jako jsou zemětřesení a bouře. Ve starých náboženských textech je drakem obrazně nazýván jakýkoliv krutovládce. Nejen bible, ale i středověcí učenci věřili, že draci pocházejí ze starých hadů. Latinské slovo "draco" znamená drak, ale i had. Ve středověké Evropě byl drak považován za ztělesnění zla. Klasickým hrdinským činem bylo tudíž přemoci strašného draka. Drak byl ale uctíván na Dálném východě, v Číně a Japonsku. V Číně je ztotožňován s hadem a považován za symbol Slunce, světla, života, svrchovanosti, mužského principu jang, duchovna, nekonečna, přírodních cyklů, nadpřirozených rozumových schopností a božské schopnosti přeměny.

Lev byl odedávna považován za krále zvířat. Představuje sílu, odvahu a moudrost. Proto je (vedle orla a draka) oblíbeným erbovním zvířetem a sloužil jako atribut vládců a církevních učitelů (Kršna, Buddha). V jazyce se nejčastěji používá příměru „silný jako lev“.

 

Celý první a druhý díl spisu pak tvoří podobné vhledy, Zarathustrova „kázání“, která, zdá se, mají jednoho společného jmenovatele a to naznačit, jak nejrychleji dosáhnout posledního stadia vývoje člověka – nadčlověka. Hrubě řečeno: jaký typ člověka by měl žít a jaký typ by měl co nejrychleji vymřít. Částečně exemplifikováno je to např. v oddíle O dítěti a manželství: „Jsi mlád a přeješ si dítěte a manželství. Já se však tebe táži: jsi člověk, jenž smí si přát dítěte?..Jsi vítězný, jsi podmanitel sebe samého, jsi vládce smyslů, jsi pán ctností? Tak se tebe táží…[9] nebo v kapitole O svobodné smrti: „Mnoho lidí umírá příliš pozdě, a někteří příliš záhy. Cize zní posud učení: „Zemři v pravý čas!“[10].

 

Třetí díl se nese ve znamení posledního objevu; teorie věčného návratu a obtíže s jejím  přijetí. Zarathustra se o ní poprvé zmiňuje v kapitole O vidění a hádance: „a zdaž nejsou…všechny věci pevně spolu zauzleny, tak, že tento okamžik za sebou vleče všechny věci, jež přijdou? Tedy – také sebe sám? Neboť všechno, co může běžeti: také touto dlouho cestou dopředu – nutně jednou poběží![11]“ Touto teorií o věčném koloběhu Nietzsche popřel jakýkoli cíl lidských dějin, lineární pojetí času. Sám ji považuje za tu nejvyšší myšlenku, kterou jsme vůbec schopni myslet. Takovou myšlenku lze ovšem přijmout dvojím způsobem. Buď strhne člověka k nejvyššímu úsilí nebo ho přiměje pasivně se poddat běhu událostí. Nietzscheho jistě napadla souvislost s křesťanskou vírou a jejím učením o predestinaci, která člověka přivede buď k spasení či zkáze. V případě teorie věčného návratu však tento dualismus vede k přimknutí k životu jako takovému, či k jeho odvržení, k nihilismu.

 

Čtvrtý díl je vylíčením návštěvy „vyšších lidí“ v Zarathustrově „okrsku“. Jde vlastně o představitele nejpokrokovějších tendencí 19. století ve vědě, náboženství, filozofii, umění .

První z „vyšších lidí“, které Zarathustru navštíví je věštec, se kterým se již Zarathustra dříve setkal (v kapitole druhého dílu Věštec). Věštec byl hlasatelem „velké mdloby“, tj. nihilismu, kterou uváděl slovy „Všechno jedno jest, nic nemá ceny, svět je bez smyslu, vědění rdousí![12]“. Touto zvěstí byl Zarathustra silně ovlivněn a na chvíli se ponořil do děsivého snu skepse. Nakonec však z tohoto snu procitl a překonal skepsi ještě větším přichýlením k životu, kterou symbolizovalo „slavení dobré hostiny“. Nyní ho věštec přemlouvá k něčemu, co Zarathustra považuje za svůj poslední hřích – k soucitu s „vyššími lidmi“, neboť se podobný cit neslučuje s  tvrdostí, významného rysu Zarathustrova učení. Nietzsche tu vyjadřuje svoji obavu, že ani „vyšší lidé“ nemusí unést tíhu jeho učení a propadnout tak skepsi a nihilismu.

Dalšími hosty jsou dva králové, kteří představují aristokraty ducha; tedy ty, kteří touží po tom, utéci „dobrým mravům“, tj. soudobé morálce prolezlé falší a odmítáním přirozenosti. S sebou vedou osla, který ji ve všem přitakává.

Toto zvíře má dvojznačnou symbolickou úlohu. Ve starém Egyptě ho spojovali s postavou boha Setha, vraha jiného boha. Hieroglyf osla, vyřezaný nožem do ramene, měl svého nositele chránit před zlým osudem. Naproti tomu Řekové o něco později zpodobňovali boha příjemností Dionýsa jezdícího na oslu a Římané v něm viděli symbol plodnosti. První křesťané byli někdy posměšně označováni jako uctívači ukřižovaného osla, zřejmě proto, že v Bibli se zmiňuje oslice, která dříve než lidé rozpoznala Boží vůli. Při narození Krista asistoval vedle vola, symbolizujícího Židy, i osel znázorňující podle některých pojetí pohany, nicméně to, že Ježíše při jeho triumfálním vjezdu do Jeruzaléma posadili na osla, bylo projevem úcty. A na oslu putovala i Svatá rodina při svém útěku do Egypta. Ve středověku byl nedostatek víry pokládán za hloupost, proto je někdy apoštol Tomáš, nevěřící v Ježíšovo zmrtvýchvstání, zobrazován spolu s oslem. Osel je tedy jednou ztělesněním hlouposti, lenivosti a svéhlavosti, jindy je použit jako vzor pokory a dobromyslnosti. Nietzsche tu použil osla prvních dvou atributů a slouží mu zřejmě jako alegorie lidu; toho lidu, který se neustále slepě oddává autoritám.

 

Následujícím setkáním je Zarathustrovi setkání s „člověkem svědomitého ducha“, metaforou člověka zcela oddaného jednomu oboru činnosti, jenž odvrhl vše ostatní a tím se stal omezeným. Omezenost jednoho předmětu zájmu je tu vyjádřena jako „mozek pijavky“, jenž tento člověk sám prohlašuje za „svůj svět“.

Série setkávání pokračuje kouzelníkem, který ztělesňuje umělecké stadium lidstva a boj s vírou a náboženstvím. Podle životopisců se v osobě kouzelníka Nietzsche vypořádává s Richardem Wagnerem, kterého považoval za uměleckého génia, později se však od něj odvrátil (či spíše byl odvrácen) a těžce nesl, že jím Wagner pohrdal. Vypořádání spočívá v tom, že kouzelník přijímá Zarathustrovo (Nietzscheho) učení a jeho samého začne uznávat za svého vůdce.

Dalším návštěvníkem je vysloužilý papež, metafora věřícího člověka, který svou víru v boha překonal a uznal, že neexistuje.

Následuje setkání s „nejohyzdnějším člověkem“, který „zabil boha“. Nejohyzdnějším člověkem, ve smyslu duševně nejohyzdnějším, je tu člověk popírající víru v boha,  ale nenabízející za ní jinou alternativu. Víra  totiž, ať už je jakákoliv, v člověku stimuluje jeho vlastní duchovní aktivity. Bez víry v cokoli je nitro člověka prázdné. Sám „nejohyzdnější člověk“ to Zarathustrovi připomíná: „…mnoho lidí je na cestě k tobě, mnoho trpících, pochybujících, zoufajících, tonoucích, mrznoucích…[13].

Posledními „vyššími lidmi“, se kterými se Zarathustra setkává, je Kristus a „Zarathustrův stín“, nekritický přijímatel jeho učení. Krista, uvedeného jako „dobrovolného žebráka“, Zarathustra od sebe odhání, aby ho nenakazil svým altruismem.

Se všemi ostatními „vyššími lidmi“ Zarathustra pak debatuje ve své jeskyni, kde na nakonec přijmou jeho myšlenku věčného návratu.

 

Literatura:

 

Aristotelés: Rétorika/Poetika; Nakladatelství Petr Rezek; Praha 1999; 555 s.

Sternberg, Robert J.: Kognitivní psychologie; Portál; Praha 2002; 636 s.

Černý, Jiří; Holeš, Jan: Sémiotika; Portál; Praha 2004; 363 s.

Čermák, František: Jazyka a jazykověda; Karolinum; Praha 2001; 341 s.

Köhler, Joachim: Tajemný Zarathustra; Votobia; Olomouc 1995; 400 s.

Nietzsche, Friedrich: Radostná věda; Votobia; Olomouc 1996; 285 s.

Nietzsche, Friedrich, Tak pravil Zarathustra; Votobia; Olomouc 1995; 367 s.

Nietzsche, Friedrich; Dionýské dithyramby a jiné básně; Aurora; Praha 1998; 163 s.

Neubauer, Zdeněk: Smysl a svět, hermeneutický pohled na svět; Moraviapress; Praha 2001; 231 s.


[1] Neubauer, Zdeněk: Smysl a svět, hermeneutický pohled na svět; Moraviapress; Praha 2001; s. 50

[2] Aristotelés: Rétorika/Poetika; Nakladatelství Petr Rezek; Praha 1999; s. 370

[3] Aristotelés: Rétorika/Poetika; Nakladatelství Petr Rezek; Praha 1999; s. 375

[4] Nietzsche, Friedrich: Radostná věda; Votobia; Olomouc 1996; s. 250

[5] Nietzsche, Friedrich; Dionýské dithyramby a jiné básně; Aurora; Praha 1998; s. 61

[6] Nietzsche, Friedrich; Tak pravil Zarathustra; Votobia; Olomouc 1995; s. 9

[7] Nietzsche, Friedrich; Tak pravil Zarathustra; Votobia; Olomouc 1995; s. 9

[8] Nietzsche, Friedrich; Tak pravil Zarathustra; Votobia; Olomouc 1995; s. 11

[9] Nietzsche, Friedrich; Tak pravil Zarathustra; Votobia; Olomouc 1995; s. 61

[10] Nietzsche, Friedrich; Tak pravil Zarathustra; Votobia; Olomouc 1995; s. 63

[11] Nietzsche, Friedrich; Tak pravil Zarathustra; Votobia; Olomouc 1995; s. 144-145

[12] Nietzsche, Friedrich; Tak pravil Zarathustra; Votobia; Olomouc 1995; s. 220

[13] Nietzsche, Friedrich; Tak pravil Zarathustra; Votobia; Olomouc 1995; s. 245

Zpět

NOVINKY


24.11.2013

v sekci E-KNIHY drobná grafická úprava v zobrazování jednotlivých e-knih



15.11.2013

U životopisů autorů přidáno počítání věku, ve kterém zemřeli... pokud jsou tedy již mrtví :-). 



22.10.2013

V sekci E-knihy provedena úprava výpočtu velikosti e-knihy. Pokud je menší než 1 MB => počítá se v kB.



21.08.2013

V sekci FILMY přidáno barevné rozlišení podle hodnocení filmu.



15.08.2013

Na stránku E-knihy přidán procentuální poměr zastoupených jazyků.



19.01.2013

Opravena chyba ve stránkování hudebních alb.



14.12.2012

V sekci KNIHY přidána možnost jednorázově zobrazit veškerý obsah knihovny ve formátu ISO 690



29.07.2012

Spuštěna anglická verze stránek.



17.07.2012

Bylo přidáno rozšířené vyhledávání v příspěvcích. Podle kategorií, subkategorií a referencí.



13.07.2012

Upraveno zobrazování údajů na stránce "Text skladby".



12.07.2012

Dokončen převod na novou podobu webu. Ještě se jistě budou vychytávat nějaké ty drobné bugy, ale první kolo testování a oprav je dokončeno.



11.07.2012

Zrušeno zobrazování obou názvů filmů, pakliže je originální i český název stejný.



10.07.2012

Změněna celková podoba, upraveno menu, způsob zobrazování vedlejších polí. 



09.07.2012

Postupně se začíná měnit grafická podoba webu i jeho logické uspořádání. Směrem k jednoduchosti a větší "vzdušnosti". Zatím byla změněna barevná schémata a písmo.



25.09.2011 Sekce "Jak jde čas..." doplněna informacemi o zemi původu.


12.11.2010 Vytvořena zcela nová sekce JAK JDE ČAS... mapující běh života kolem nás na základě novinových titulků z vybraných oblastí, pilířů každodenního života.


21.03.2010 upraveno zobrazování životopisu autora knihy. Přidána zkratka národnosti a změněny znaky u narození a úmrtí.


21.03.2010 v sekci FILMY přidána možnost vyhledávat podle jednotlivých žánrů


20.03.2010 v sekci FILMY spuštěna možnost vyhledávat i podle referencí. První přidanou referencí je série filmů s Jamesem Bondem.


25.02.2010 opraveno a vylepšeno vyhledávání skladeb a hudebních alb v sekci HUDBA