Karel Čapek - Výlet do Španěl

08.07.2007, 22:51

Španělsko Čapka uchvátilo zejména jako zahradníka, milovníka dobrého jídla a pití, architektury, umění a kultury vůbec. Porovnával arabskou maurskou kulturu a kulturu křesťanskou; všímal si národní písní, tanců, hudebních nástrojů, her.

O jídle a pití Čapek obecně soudí: „… musíš se projíst a propít dalekými zeměmi, abys je poznal; a čím jsou země vzdálenější, budiž bohu poručeno, musíš toho sníst a vypít víc. I poznáš, že všichni národové světa až na Sasíky a Braniborce hleděli různými cestami a způsoby, jakož i různým kořením a přípravou uskutečnit ráj na zemi; pročež se jali péci, smažiti a uditi nejrůznější krmě tak, aby došli časného blaha. Každý národ má svůj jazyk, dokonce svůj mlsný jazyk. Poznej jeho jazyk; jez jeho jídlo a pij jeho víno. Otevři se dokořán harmonii jeho rybiček a sýrů, oleje a uzenin a chleba a ovoce, v orchestrálním doprovodu jeho vín, jichž je tolik jako hudebních nástrojů.“ Není náhoda, že ho tato myšlenka přepadla právě u Španělů, jejichž kuchyň se mu obzvláště zamlouvala.

Nemalá část Výletů do Španěl je věnována španělským i maurským umělcům, z nichž většinu pohříchu neznám a proto mě autorovy dojmy spolehlivě uspávaly. Stejně spolehlivě mě uspávaly i chvalozpěvy nad květinovou výzdobou španělských vesnic a měst, z nichž v tomto směru nepochybně nejsilněji zapůsobila Sevilla. Cítil jsem se zrazen vlastní představivostí, když jsem četl např. následující odstavec:

…i kdyby to byl domek nejchudší, je tam alespoň na cihelné dlažbě seskupena džunglička z kořenáčů, nějaká ta aspidistra, oleandřík, myrta a veronika a tryskající dracéna a nevím jaký laciný a rajský chřást; a to ještě visí na stěnách květináče s tradeskancií, asparágem a cordyline a panicum… jsou patia… kde zurčí fajencová fontána a prostírá své vějíře latania a chamaerops a klenou se předlouhé listy musy a kokosu a kentie a phoenixu z hustého lupení philodender, aralií, klívie a tulky a evonymu, jakož i kapradin, mesembrianthema, begónií a kamélií a všech jiných…“

Dlouze se rozepisuje o svých zážitcích z Corridy, která ho na jednu stranu děsila a na druhou stranu fascinovala. Úhrnem si o ní myslí zhruba toto: „…ve Španělích jsem vlastně neviděl bičovat koně nebo mezka; psi i kočky na ulici jsou důvěřiví a přítulní, čímž vydávají svědectví, že člověk s nimi dobře nakládá. Španělé nejsou k zvířatům krutí. Corrida je boj člověk a zvířete, v podstatě starý jako pravěk; má všechnu krásu boje, ale má i jeho bolest. Snad Španělé dovedou tak dobře vidět tu krásu a ten boj, že už ani nevidí krutost, která je provází. Je tu tolik pastvy pro oči, tolik překrásných voltižérských pohybů, tolik nebezpečí a skvostné odvahy – ale podruhé bych na corridu nešel. A tu podotýká pokušitelský hlas v mém srdci: Ledaže by tam byl dokonalý espada.“

O Španělích samotných má toto mínění: „Tady ten národ dovedl víc než který jiný – nepočítáme-li Angličany – uchovat svůj vlastní ráz života; od ženských mantil po muziku Albenizovu, od domácích zvyků po uliční firmy, od caballerů až po osly dává přednost svému starému španělství před mezinárodním civilizačním nátěrem. Snad to dělá podnebí nebo ta skoro ostrovní poloha; ale hlavně, lidi, je to věc charakteru. Gaditano se nadýmá tím, že je z Cádizu, a Madrileňo, že je z Madridu, Asturián je pyšný, že je z Saturie, a Castillan je pyšný vůbec… Jedno z nejhlubších tajemství Španělska je jeho provincialism, zvláštní ctnost, jež v ostatní Evropě poněkud vymírá; provincialism, jenž je úhrnný produkt přírody, dějin a lidí, Španělsko ještě nepřestalo být přírodou a dosud se nevzpamatovalo ze svých dějin; proto si dovede tolik toho uchovat. A my ostatní, my se můžeme tak trochu divit, jaká krásná věc je být národem.