Karel Čapek - Zóon politikon

10.02.2007, 16:52

O věcech obecných čili Zóon politikon, vydaný nakladatelstvím Spektrum v roce 2000, je souborem článku a dopisů, ve kterých se Karel Čapek představuje jako člověk politický. Sám sebe vidí jako demokrata, muže "středu", oproštěného od všech ideologických omezení, zaměřeného výhradně na každého konkrétního člověka.

O politice píše: "Každá u?itečná práce je politická. šije-li švec boty, které nás tlačí, zhoršuje tím makavě poměry beztoho dosti dezolátní; a šije-li k tomu příliš draho, zhoršuje je dvojnásob. Politický smysl každé práce je dělat ji tak, aby tím pokud možno získal život těch ostatních. Kdybychom řekli, že politika je péče o veřejné blaho, tedy švec pečuje o veřejné blaho především dobrými botami a řezník dobrým masem."

Nedostatek žen v politice vysvětluje tím, že ženám chybí "nedostatek smyslu pro abstrakci a nedostatek válečnického ducha". "Muže", pokračuje Čapek, "můžete rozplamenit, řeknete-li mu, že je demokracie v nebezpečí; kdybyste chtěli rozplamenit ženy, museli byste říci, že je v nebezpečí jejich muž nebo jejich děti. Muž se nechá utlouci třeba pro otázku čáslavského kraje; žena se nechá umačkat, aby koupila lacinější boty pro své haranty."

O slabosti, nezakotvenosti demokracie v té době svědčí jeho článek o demokracii, kde mimo jiné píše "nic nesdružuje lidi tak jako symbol; nic je neizoluje tak jako přemýšlení. Vláda lidu bude plnou skutečností teprve tehdy, až pochopíme, že je stejně slavná a hodna obřadů jako vláda císaře Augusta nebo vláda boží na zemi: demokracie bude navěky zajištěna, stane-li se velikým národním obyčejem. Což nepůjde bez symbolů a skutečných svátků a skutečné pospolité radosti."

Některé postřehy jsou nadčasové: "Obecně a zásadně věří každý člověk fanaticky, že je možna nějaká vláda nebo politická forma, která by "to dala do pořádku" a smetla vše, čemu se říká zlořád, byrokracie a nespravedlnost a mizérie, zavedla by rázem "ty pravé poměry", vše rozřešila, upravila, spasila, vybudovala, a zkrátka ze své moci zařídila takový jakýs ráj na zemi. A čím radikálněji lidé věří v nějaký politický nebo hospodářský ráj, tím radikálněji si stěžují na dezolátní poměry, na neblahé úkazy, a vůbec na celou tu lumpárnu. Následkem toho v očích politického publika každý režim je špatný, slabý, prodaný, zpátečnický, katastrofální a prostě prašivý. Je vůbec podivno, že tolik lidí unese život v poměrech tak nekonečně špatných. Posloucháte-li je, dovíte se, že republika je prodána Židům nebo Němcům, úřady jsou zkorumpované, parlament shnilý, katastrofa za dveřmi, a vůbec že nastává konec světa. Kdybych tomu uvěřil, musil bych se jít oběsit na první olši v nejčernějším zoufalství. Ale myslím si: kdybych byl jen metařem a chystal se jen k tomu, že dnes večera spravím kouskem drátu své koště, aby lépe metlo, musil bych věřit, že není vše ztraceno: prostě proto, že mohu ještě spravit své koště, aby lépe metlo."

Občas se projeví jistá Čapkova myšlenková plochost, kdy? v článku O pesimismu považuje za pesimisty Heraklita, Schopenhauera a Eduarda von Hartmanna. "Pesimismus" je podle něj "jisté požitkářství; je to prostředek, jak se radovati ze špatného stavu věcí. Každý úraz, neštěstí, šlamastika, chyba nebo útrapa je něčím zcela místným v soustavné mizérii světa; je to jen rozkošný detail a osvěžující příklad univerzální smůly. Pesimista se celkem velmi dobře baví špatným průběhem světa; čím hůř, tím líp, neboť to je mu nevyčerpatelným zdrojem potěšení, satisfakce a kratochvíle. Pesimismus není víra, že svět je bídný, nýbrž víra, že je to v pořádku, že je bídný.

Kouzelný je jeho dopis vydavateli New York Sunday Times, který si bere na mušku tzv. amerikanismus.
"Spěch, rychlost! To je nové evangelium, které se na nás pořád volá z druhé strany oceánu. Chcete-li být bohat, zvyšte svoji rychlost a výkonnost! Nechte zbytečných řečí a odpočinků a spěchejte za svou prací! Člověk se neměří ničím jiným než číslem udávající jeho výkon! Nevím, žije-li skutečně Amerika pod bičem tohoto hesla; ale je to heslo, které nám podávají amerikazovaní Evropané jako program pokroku a rekonstrukce Evropy. Avšak je otázka, je-li spěch a kvantita opravdu jediným měřítkem aktivity. Jsou věci - a zrovna tahle stará Evropa jimi podnes oplývá -, které můžeme velmi těžko měřit jednotkami práce. Myšlenky filosofa nezměříme tím, kolik se jich nadělá za hodinu. Umění se nepočítá časem, jehož je třeba k udělání sochy nebo básně. Naopak, bylo nutno mít velmi málo naspěch, aby člověk vůbec začal produkovat takovéto věci. Evropa měla velmi málo naspěch, než udělala své katedrály nebo své filosofické systémy. Člověk, který chce něco vymyslet, nepospíchá s hodinkami v ruce, nýbrž podobá se člověku, který zahálí a marní čas. Je potřeba jisté lenosti k plnému ocenění života. Člověk, který tuze spěchá, dojde jistě k cíli, ale jen za tu cenu, že se nepodíval na tisíceré věci, které cestou minul."

"Druhé heslo, jež nová Amerika vyváží do ubohé Evropy, je veliké slovo Úspěch. Ta pošetilá Evropa se dovedla starat o tisíce jiných věcí než o úspěchy; tyto věci pak zůstaly, zatímco všechny úspěchy, co jich v dějinách bylo, vzal čert. Jak mnoho věcí by zůstalo nevykonáno, kdyby ti, kdo je vykonali, mysleli na úspěch! Kdybychom soudili lidi podle úspěchu, ukázalo by se, že devadesát lidí ze sta má v životě spíše smůlu než úspěch a že stěží jeden z tisíce by se odvážil řici, že se opravdu setkal s úspěchem. Evropská morálka mluví tu a tam o marnosti všech úspěchů a nabádá nás, abychom hledali hodnoty vyšší a trvalejší. Dobrá, doposud nás nepřešla horlivost hledat je."

"Třetí heslo, které nás ohrožuje, je Kvantita. Lidé z Ameriky k nám přinášejí podivnou a fantastickou víru, že jen to největší je dosti veliké. Stvořitel světa, jak se zdá, nebyl dotčen touto mánií velikosti, neboť nestvořil tento světa jako největší ze všech nebeských těles. Stvořitel Evropy ji udělal malou a ještě ji rozdělil na malé díly, aby se naše srdce netěšilo z velikosti, nýbrž z rozmanitosti. Amerika nás korumpuje svou zálibou ve velikostech. Evropa ztratí sebe samu, jakmile si osvojí fanatism rozměrů. Její měrou není kvantita, nýbrž dokonalost."

Již klasickým je jeho článek Proč nejsem komunistou. Čapek, pokud mohu vycházet z toho, co jsem od něho přečetl, se vymezoval proti komunismu vůbec nejostřeji.

"Poslední slovo komunismu je vládnout, a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc, a nikoli pomoc. Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou bolestí a hanbou, nýbrž vítanou rezervou temných sil, kvasící hromadou zuřivosti a odporu?

Nemohu být komunistou, protože jeho morálka není morálkou pomoci. Protože káže odstranění společenského řádu, a nikoli odstranění společenského zlořádu, jímž je bída. Protože, chce-li vůbec pomoci chudým, činí to podmínečně: nejprve musíme vládnout a pak (snad) na vás dojde.

Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho zvlá?tní pochmurnost. Čím hůře, tím lépe; porazí-li cyklista hluchou babičku, je to důkaz zpuchřelosti dnešního řádu; strčí-li dělník prst do koleček stroje, nerozmačkají mu jeho ubohý prst kolečka, nýbrž měšťáci, a k tomu ještě s krvežíznivou rozkoší. Srdce všech lidí, kteří z těch či oněch osobních příčin nejsou komunisty, jsou zhovadilá a hnusná jako vřed; není dobrého chlupu na celém dnešním řádu, co je, je špatné.

Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus. Stane-li se člověk masou, snad je snáze přístupen této nákaze; ale v privátním životě s tím nelze vyjít.

Skutečná chudoba není instituce, nýbrž neštěstí. Můžete převrátit všechny řády, ale nezabráníte tomu, aby člověka nepotkávalo neštěstí, aby nebyl nemocen, netrpěl hladem a zimou, nepotřeboval pomocné ruky. Dělejte co dělejte, neštěstí ukládá člověku úkol morální, a nikoliv sociální.

Věří-li jeden národ, že se mají lidé navzájem snášet, a jiný, že se mají navzájem sníst, je to diference velmi malebná, ale nikoli naprosto zásadní; však věří-li komunismus, že věšet a odstřelovat lidi za jistých okolností není nic vážnějšího než pobíjet šváby, pak je to něco, čemu nemohu rozumět, třeba se mi to říká po česku; mám hrozný dojem chaosu a skutečnou úzkost, že takhle se nikdy nedomluvíme.

Metoda komunismu je široce založený pokus roztříštit lidský svět na kusy, které k sobě nepatří a nemají si co říci. Co je dobré na jedné straně, nemůže a nesmí být dobré na druhé straně; jako by nebyli tady i tam lidé fyziologicky a morálně tíž."

Jako Čapkův politický epitaf bych zvolil následující dva odstavce:

Říká se mi "relativista" pro zvláštní a patrně dosti těžkou intelektuální vinu, že se snažím všemu porozumět; párám se všech naukách a ve všech literaturách až po černošské povídačky a objevuji s mystickou radostí, že při tro?e trpělivosti a prostoty se lze jakžtakž srozuměti s lidmi jakékoliv kůže nebo víry. Je to patrně jakási společná lidská logika a zásoba společných lidských hodnot, jako je láska, humor, chuť k jídlu, optimismus a mnohé jiné věci, bez kterých se nedá žít.

"...stalo se zvykem mluvit o čapkovské generaci...na čapkovskou generaci zní zatykač asi takto: Vzrůst prostřední. Nos mezi očima, jejž občas jí upírají. Zvláštní znamení: relativismus, pragmatismus, humanismus, liberalismus. Holduje neřestem státotvornosti a kompromisnosti. Je oficiální, a následkem toho překonaná. Pěstuje přízemní realism a živí se přisluhováním vládnoucímu řádu."