Dětenice

13.06.2005, 22:35

Výlet na zámek Dětenice se zastávkou v dětenické středověké krčmě

Náš první letošní výlet směřoval do Dětenic. Proč právě Dětenice? Téměř tři roky jsme pravidelně projížděli kolem několika billboardů s pozváním právě na tento zámek, až jsme se konečně nechali zlákat. Přátelé, kteří se nechali zlákat ještě dříve, navíc upozornili na stylovou středověkou restauraci, která je součástí pivovaru v areálu zámku.

Zámek sám o sobě ničím zvláštním nevyniká. Podle pověsti vznikly Dětenice někdy v 11. století, kde na konci 13. století byla založena gotická tvrz, v druhé polovině 16. století přestavěná na renesanční zámek, který byl později přebudován na zámek barokní. V roce 1948 byl zkonfiskován a od té doby postupně chátral. Sloužil, mimo jiné, jako zahradnická škola a nějakou dobu dokonce jako pasťák. V 90. letech zdevastovaný zámek převzali manželé Ondráčkovi, kteří celý areál během několika málo let téměř zázračně zrenovovali. Málokdo by dnes věřil, že zámek někdy mohl vypadat lépe; klobouk dolů. Ovšem na druhou stranu, při prohlídce se člověk nesetká s ničím, čím by mu zámek natrvalo utkvěl v paměti.

Opravdovým zážitkem je naproti tomu návštěva "pravé středověké krčmy", kde se peče, jí, mluví a chová způsobem, který se snaží co nejvíce přiblížit středověkému vzoru; tedy: peče se výhradně na otevřeném ohni, jí rukama, mluví lidově a chová bez zbytečných skrupulí.

Při vstupu do krčmy jsme byli uvítáni vřelým "Zdar holoto, chcete nažrat a nemáte si kde sednout, co?" Z přítelkyně je najednou "selka, která je líná jak veš, protože takovýhle vyžle" svědčí o nedostatečně obdělávaném gruntu. Ač jsme byli na podobné jednání předpřipraveni, stejně to tykání, lehká i drsnější rýpnutí poněkud narušila pohodu sobotního poledne. Přestože je to krčma rozsáhlá, volné místo jsme našli až ve třetím sále, příznačně nazývaném "Kostnice". Příznačně proto, že společnost náhrobních kamenů a stovek (atrap?!) lidských lebek bychom sami snad ani lépe nenazvali.

Jen co jsme usedli, hned tu byl bodrý chlapík, který mi vhodil jídelní lístek do klína a zeptal se, jestli "budu tak blbě čumět nebo si objednám něco k pití". V prvních vteřinách jsem měl nutkání vyskočit a rozbít mu hubu, ale lehké kopnutí přítelkyně mě vrátilo zpět do pravidel představení. Proto jsem reagoval smířlivěji a objednal si místní pivo. Podobných invektiv jsme zažili ještě několik, ale to už jsme byli zcela pohlceni atmosférou a už nám vůbec nepřišly nevhodné či urážlivé. Jen jsme se už smáli, když se decentní paní od vedlejšího stolu ptala polohlasem šenkýřky, kdeže se tu nacházejí toalety. Šenkýřka se nadechla a tak, aby to slyšela celá "Kostnice" zahlaholila "Tak močkárny se Ti zachtělo, inu půjdeš do vedlejší cimry a pak už to poznáš podle smradu". Odjížděli jsme s pocitem dobře vymyšleného a provedeného marketingového tahu. Jinak nepříliš zajímavé Dětenice se tak jistě zapsaly do podvědomí mnoha návštěvníků, kteří sem jistě občas rádi znovu zavítají.