České dráhy - vždy o krok napřed ve službách zákazníkům

02.01.2007, 17:32

Před čtrnácti dny jsem se dusil vztekem jako už dlouho ne. Stimulátorem jedné z nejsilnějších lidských emocí se staly České dráhy; a to stimulátorem velmi důkladným.

Rozhodl jsem si totiž koupit roční síťovou jízdenku. Na internetových stránkách ČD jsem pozorně prostudoval podmínky, návod, vytiskl formulář a pečlivě jej vyplnil. V polední pauze jsem zajel na hlavní nádraží s tím, že ho během pár minut společně s fotografií odevzdám a vrátím se do práce, jelikož se na vydání síťové jízdenky měsíc čeká. Jednoduchá operace odevzdání formuláře nakonec zabrala hodinu a půl.

Přijel jsem na hl. nádraží a u příslušné pokladny s vyplněným formulářem v klidu čekal ve frontě. Když na mě po čtvrt hodině čekání přišla řada, započal následující dialog:

"Dobrý den, chtěl bych podat žádost o vydání roční síťové jízdenky?.
"Tak tady máte formulář, vyplňte ho a postavte se zase do fronty."
"Já už ho ale mám tady vyplněný."
"Co je to za formulář?"
"Vytištěný z Vašich internetových stránek."
"No jo, počkejte, ale my už máme jiný."
"Jaký jiný, já si ho vytiskl z Vašich stránek dneska."
"Vteřinku, zeptám se, jestli je ještě platný."

Odběhla, vrátila se za pět minut s milostivým výrazem, že mi ho tedy vezme a začala do počítače zapisovat údaje z formuláře.

"Takže teď mi ji zaplatíte a my Vám dáme provizorní jízdenku do doby, než bude síťová jízdenka hotová".
"Ale na internetu píšete, že se to na tuto jízdenku nevztahuje, že žádná provizorní jízdenka není možná a platí se až při jejím vydání."
"Ne, prostě si ji teď zaplatíte, dostanete provizorní a za měsíc si přijdete pro síťovou jízdenku."
"Tak dobře."
"Teď tu koukám, ale vy chcete mezinárodní, tu dělaj na mezinárodních pokladnách, takže pudete támdle na druhou stranu nádraží k pokladně č. 18."
"Ale já nechci mezinárodní, chci vnitrostátní."
"Ale tady ste si vyplnil, že chcete mezinárodní."
"Nevyplnil."
"Tak já to teda opravím."
"Tak to tedy opravte."
"Jé, promiňte, já se přehlídla, vony sou ty políčka tak blbě vedle sebe, máte to vyplněné dobře."
"?!?"
"Už vám bylo 26?"
"Jo, už dávno, vždyť tam máte vyplněné datum narození!"
"Tak proč chcete junior kartu?"
"Jéžiši, já nechci junior kartu, zas koukáte vedle!"
"A jo, máte pravdu."

Opět začala zadávat data do počítače?

"Jéje, mně to ten počítač nějak nebere, jakou to vůbec chcete jízdenku?"
"Roční, vnitrostátní."
"Jo, tak to neumím, to se musím zeptat kolegyně."

Znovu odběhla a vrátila se za dalších pár minut s kolegyní. Chvíli spolu diskutovaly před obrazovkou počítače, pak se zase obrátila na mě.

"Takže to bude ... Kč."
"Tady máte platební kartu."
"No jo, ale teď už to mám v počítači a tady máte u pokladny jasně napsáno, že platby kartou se musí hlásit předem."
"Nevěděl jsem, že budu platit už teď, když na internetu píšete, že se platí až při jejím vydání."
"Teď koukám, že Vy ale chcete in-gold."
"Správně, vždyť to tam píšu."
"No to Vám ale náhradní jízdenku nevydáme."
"Já taky žádnou nechtěl."
"To my ale tudle jízdenku tady neděláme, to dělají na mezinárodních pokladnách; takže pudete k pokladně č. 18."
"Ale já nechci mezinárodní, já chci vnitrostátní jízdenku!!!!!!!"
"No dyk Vám to říkám, tuhle vnitrostátní dělaj na mezinárodním."

Vzteky jsem ji vytrhl žádost a běžel k určené pokladně. Tam vystál desetiminutovou frontu a pak zase:

"Dobrý den, chtěl bych podat žádost o síťovou roční jízdenku."
"Vy si pro ni dete?"
"Ne, já o ni chci požádat!!!"
"Ale to my tady neděláme, to musíte na pokladnu č. 23"
"Tam jsem, do p...e teď byl, vyhodili mě a poslali k Vám!!!!"
"Tak počkejte, já si zavolám!"

Po několika minutách tel. hovoru:

"Vždyť jsem Vám to říkal, mluvil jsem s kolegou a ten říkal, že je právě na obědě a že by Vás nikdy nevyhodil!"
"Já jsem taky nejednal s kolegou, ale kolegyní!"
"Tak to si budete muset počkat na kolegu, až se vrátí z oběda!"
"Já ale sakra nemůžu čekat, musím do práce!"
"Tak si to zkuste na vedlejší pokladně."
"Na jaký vedlejší pokladně?"
"No na tý, co je vedle, my tuhle jízdenku prostě neděláme!"

Zase jsem mu žádost vyrval a běžel zpět k té první pokladně. Tentokrát po pěti minutách čekání jsem se dostal k oné první pracovnici.

"To ste zase vy?"
"Jo, teď mě z mezinárodního poslali zase k Vám!!"
"Ale my tudle jízdenku tu neděláme!"
"A kdo ji tedy, sakra, dělá?"
"To já pane nevim!"
"A kdo to má jinej vědět. Tak si to sakra zjistěte, už tu trčím jak blbec padesát minut!"

Zvedla sluchátko a s kýmsi mluvila.

"Teď jsem mluvila s mezinárodním a máte pravdu, už to zase děláme my."
"To snad není pravda..."
"Promiňte, tady se to tak rychle mění, že sme to fakt nevěděli."
"Tak tady máte ten formulář a rychle to prosím vyřiďte."
"No jo, ale tady to máte různě přeškrtaný... není jasný, co vůbec chcete... musíte si vyplnit nový formulář."
"No to si snad děláte... , vždyť jste mi to proškrtala prve vy!!!!"
"No dobře, pokud teda chcete, tak mi to tady nechte, já ho vyplním za Vás, ale potřebuju tady Váš podpis a za České dráhy se Vám omlouvám. Pro kartu si přijďte za měsíc."

Nakonec jsem podepsal nový formulář, dostal potvrzení o podání žádosti a rudý vzteky se po hodině a půl vrátil zpět do práce.

Po měsíci, jsem se s potvrzením vrátil na místo činu a mému utrpení ještě nemělo být konec. Opět jsem zavítal na pokladnu, kde jsem původní žádost nakonec udal, čekal deset minut ve frontě a zase:

"Dobrý den, chtěl bych si vyzvednout kartu, tady máte potvrzení o podání žádosti a chci platit předem kartou."
"Co chcete platit předem?"
"Tedy pardon: vlastně říkám předem, že chci platit kartou!"
"Za co?"
"Za tu kartu, kterou tu mám mít!"

Začetla se do potvrzení a pak:

"Ale tu tady nemáte!"
"A kde ji mám, tady píšou, že si ji mám vyzvednout dnes!"
"To ale musíte na mezinárodní, tady tyhle jízdenky nevydáváme."

Vzal jsem potvrzení a odběhl k mezinárodním pokladnám. Tady jsem čekal neuvěřitelných 30 minut ve frontě, která čítala pouhých šest lidí; zjišťovali si spoje na Ukrajinu, do Francie, do Ruska, na Slovensko, rezervovali jízdenky apod. Už jsem v duchu začínal pěnit. A pak zase:

"Dobrý den, jdu si vyzvednout síťovou jízdenku a budu platit kartou!"
"Dobře, půjčte mi potvrzení a platební kartu."

Všechno jsem jí dal, paní odběhla, vrátila se za několik minut s tím, že ji nějak nemůže najít a zase odběhla. Přiběhla pak s vedoucím, hledali po stolech, volali na různá místa. A pak:

"Tu jízdenku tu nemáme, musíte na pokladnu č. 23."
"Ale tam jsem teď byl a poslali mě k Vám, že tam tyhle jízdenky nevydávají!"

Opět odběhla, opět volala a pak se vítězoslavně vrátila s tím, že ji na té pokladně č. 23 skutečně mají. To už jsem se přestal ovládat. Vyrval jsem ji kartu i potvrzení a pádil na pokladnu č. 23, kde jsem čekal dalších 15 min a vzteky začal kopat do madla u pokladny. Kdyý jsem se dostal na řadu, následovala tato konverzace:

"Takže milá paní, teď jsem byl na mezinárodní a..." začal jsem silně zvýšeným hlasem
"Jo, vim, vim", přerušila mě. "nakonec sem tu jízdenku tady našla."

A to jsem už začal řvát.

"No to si už ze mě děláte srandu, lítám tady jak idiot už padesát minut a vy mi nakonec v klidu oznámíte, že jste ji tu celou dobu měla u sebe!"
"To víte pane, většinou to dělaj na mezinárodním!"
"To mě ale k...a vůbec nezajímá! a vztekle jsem praštil pěstí do nerezového pokladního pultu.

Pak to šlo již rychle. Během minuty jsem měl jízdenku a mohl pádit do práce. Ještě hodinu poté byl můj tep snad 282?