Victor Hugo po deseti letech

23.09.2006, 17:45

Minulý víkend mě jisté okolnosti přiměly opět si otevřít výbor básní nejvýrazněj?ího představitele francouzského romantizmu, Victora Huga. Výbor vy?el v roce 1965 pod názvem Jen ty nám zůstává?, ó lásko a je jistým průřezem jeho básnického díla.

Je zajímavé, jak na mě jeho poezie působí po zhruba deseti letech. Některé básně pro mě ztratily lety myšlenkový či emoční náboj, některé naopak náboj naopak získaly. Stejně jako tehdy ovšem zůstal pocit nevyváženosti. Mezi mnohomluvnými verši o ničem se tu a tam najdou skutečné perly. Obecně, romantizmus byl na můj vkus vůbec příliš ukecaný :-).

Jedny z mála básní, které ve mně vyvolaly stejně silnou reakci, byly ty, jež reflektovaly ztrátu dcery, tragicky zahynuvší při lodním neštěstí. Hugovi bylo tehdy jedenačtyřicet a její smrt ho poznamenala na celý zbytek života. To ostatně tvoří jeden z leitmotivů básnické sbírky Kontemplace.

Ostatně, posuďte sami. Vybírám dvě podle mého soudu nejsilnější:

Málem jsem zešílel

Málem jsem zešílel po strašné zprávě té:
celé tři dny jsem štkal jak dítě... Řekněte,
matky a otcové, jimž nelítostný osud
syna či dceru vzal, zda život váš byl rozsut
tak nadobro jako můj? Byl jsem tak zoufalý,
že jsem se do moře chtěl vrhnout ze skály.
Posléze vyhrála však touha po iluzi,
a já si řekl: - Ne! Do takové hrůzy
by přece nemohl Bůh srazit člověka!
Vždyť milosrdností mu srdce přetéká!
Po několika dnech jsem přesvědčen byl málem,
že vše byl jen zlý sen. Můj rozum, chorý žalem,
nebyl s to uvěřit, že se víc nevrátí,
i začal jsem ji zas s důvěrou čekati.
Ona a mrtvá? Ne! Jenom si odskočila,
a za chvilku je zpět, dceruška moje milá?

Kolikrát, Bože můj, jsem volal s nadějí:
- Slyšíte? Už je tu! Že neslyšíte ji?
Znám dobře její krok! Kdo jiný v této době
by k nám šel? Ó Bože můj! A zatím leží v hrobě?


Dobuším se?

Pohřbil jsem svého otce, matku,
i dítě prvorozené;
mám tš?ení, že i mne vkrátku
smrt dožene.

V třech kolébkách tři bratři malí
spávali; avšak později
z dvou kolébek se máry staly:
dva chybějí.

Osud mi vzal i drahou dceru:
nadobro přízeň odmít mi;
odtehdá je můj život v šeru
záhrobní tmy.

Zažil jsem vzestupy i pády,
jed zklamání, květ nadějí,
med přátelství i popel zrady;
ten častěji.

Padal jsem vášním do osidel,
jimiž se srdce zneklidní;
viděl jsem odlet snů i křídel,
vichřic i dní.

Nad hlavou krouží kormoráni;
vše zní mi jako výčitka;
korunu z trnů kolem skrání
bolest mi tká.

Na kusy život rozpad se mi,
v srdci se šeří podzimně;
je na čase jít. Pukni, zemi,
a přijmi mě.