Vyčerpání zdrojů Mojmíra Hampla

13.07.2024, 13:11

Vynikající kniha českého ekonoma Mojrmíra Hampla. 

Je nejvyšší čas začít ve veřejných i neveřejných debatách důsledně rozlišovat ekologii od ekologismu a ekology od ekologistů. Zatímco ekologie je seriózní přírodní vědeckou disciplínou, jejíž tradice sahá až k Ernstu Häcklovi do 19. století, ekologismem nazývejme nadále všechny poměrně nedávno vzniklé ideologické směry, které resuscitovaly právě mnohokrát vyvrácené Malthusovy myšlenky a fatalisticky prorokují blížící se konec světa v důsledku "neudržitelnosti stávajícího způsobu života lidské populace", přičemž samy sebe nabízejí jako spasitele mající k odvrácení katastrofy recept. 

Noví samozvaní zachránci světa jsou nebezpeční tím, že se všech, kteří nesouhlasí s ekologismem v jejich pojetí, dělají zákeřným způsobem ignoranty, jimž na životním prostředí nezáleží, nebo kteří mu chtějí dokonce škodit. Jediné, co nemohou či nechtějí připustit, je, že starost o životní prostředí může mít i ten, kdo nesdílí jejich ekologické poblouznění. Neškodí na tomto místě zopakovat známý fakt, že s odchodem marxismu a jiných radikálně levicových ideologií ze scény nastoupil ekologismus na jejich místo. Do dnešního ekologismu se postupně včlenily všechny snahy o vrchnostenské řízení lidí a společnosti., které byly původně rozptýleny pod různými odstíny rudé. Jejich společným jmenovatelem byla a zůstává především nechuť k tržnímu hospodářství a svobodě rozhodování. 

Ekologista jednoduše neumí žít ve svobodné společnosti. Je ovládá neustálou touhou jiným organizovat život, za jiné rozhodovat a jiné ovládat. Cílem ekologistů je přebudování celé společnosti podle jejich vlastních programů, rozšíření moci státu (pochopitelně státu v jejich rukou) do takové šíře, v níž je stát téměř totožný se společností. 

Odpůrci hypotézy globálního oteplování nabízejí silné protiargumenty, které jsme shrnuli do osmi bodů: 

1. Skleníkový efekt jako takový není důsledkem činnosti člověka, jde o přirozený přírodní jev, který vůbec umožňuje lidstvu přežít na této planetě. 
2. Naše stávající znalosti nám neumožňují rozlišit změny v klimatu, které jsou způsobeny dlouhodobými autonomními změnami podnebí planety (střídání glaciálů a interglaciálů) od změn, které by mohly být způsobeny lidskou činností. 
3. Víme pouze, že změny klimatu byly v minulosti obrovské 
4. Mnohá naše nedávná měření teploty planety byla zatížena chybami 
5. Relativně spolehlivá jsou dnes již uznávána pouze satelitní měření. Práva ta však zatím vůbec neukazují na signifikantní změny teploty planety. 
6. Nejsme si jisti kauzalitou 
7. Netušíme, jaká je přirozená koncentrace skleníkových plynů v atmosféře, zejména pak oxidu uhličitého. Jen pro představu si uveďme, že lidstvo vyprodukuje ročně asi 5,5 gigatun CO2. To je jen asi 1,5 % objemu, který si mezi sebou ročně "vyměňují" v přirozených procesech největší přírodní zásobárny tohoto plynu, tedy oceány, vegetace a atmosféra. 
8. I kdyby skutečně docházelo k narůstání koncentrace skleníkových plynů a atmosféře ať už z jakékoli příčiny, nejsme si jisti, zda to nakonec neznamená spíš pozitivní zprávu. 

Podle Singera (1998) a Michaelse (1992) je proto jakékoli vyvozování silných hospodářsko-politických opatření na základně zcela nejednoznačné empirické evidence o tzv. globální oteplování nezodpovědné. 

Přesto mnozí ekologisté stále volají po dalších a dalších opatřeních k "záchraně Země" a argumentují nejčastěji principem předběžné opatrnosti a principem žádoucího nulového rizika. Ovšem žádná země není tak bohatá, aby si mohla dovolit čelit jakýmkoli nedostatečně doloženým hrozbám jen proto, že existuje nedefinované riziko, že by mohly nastat. Nežijeme bohužel ve svět nulových rizik, ale pouze ve světě akceptovatelných rizik. 

Vědci jsou lidské jako kteříkoli jiní. Chtějí často dosáhnout normálních úspěchů jako lidé v jiných povoláních, chtějí publikovat, být známí, respektovaní, mít peníze na své výzkumy a být finančně i nefinančně ohodnoceni za svou práci. Ten, kdo nepřijímá daná a většinově přijímaná pravidla ve vědě, nebo dané paradigma uvažování, však může být zbaven možnosti získávat granty nebo finanční podpory pro svůj výzkum. 

V jakékoli diskuzi o přírodních zdrojích je nutné pamatovat na fakt, že zdroje jsou vytvářeny lidmi, a podstatou jejich existence je tedy růst lidského poznání, který nemá žádné přirozené limity. Není sebemenší důvod se domnívat, že by růst poznání nebyl nekonečným procesem. Pokud je růst poznání nekonečný, musí totéž platit i pro objem zdrojů, kterým jsme si poněkud nepřesně zvykli říkat zdroje přírodní. 

… jediné skutečné zdroje utrpení, chudoby a hladu spočívají pouze v devastující a sebezničující neekonomické činnosti člověka (války, revoluce, embarga, totalitní režimy, teror, či dokonce jejich kombinace) nikoli v externích lmitech, které by rozvoji lidstva stavěla planeta Země jako taková. 

…vytvářet katastrofické scénáře v podobě vyčerpání zdrojů a nedostastku obživy pro lidstvo je malicherné a dětinské a scénářům tohoto typu bychom napříště mohli věnovat jen takovou pozornost, která jim skutečně náleží, to jest téměř žádnou. Skutečné limity růstu spočívají v násilí a nesvobodě, tedy v chování člověka k člověku, nkolik v chování člověka k přírodním zdrojům. 

Zdroj: 
HAMPL, Petr. Vyčerpání zdrojů : Skvěle prodejný mýtus. 1. vydání. Praha : Mladá fronta, 2018. 100 s. ISBN 978-80-204-5043-2.