Havel o kapitalismu a socialismu

04.11.2024, 15:52

Tradiční politický spor pravice s levicí se točí kolem vlastnictví výrobních prostředků, řečeno marxistickou terminologií. Tedy kolem otázky, zda mají být podniky soukromé, nebo zda mají být takzvaně zespolečenštěny. Já, mám-li být upřímný, v tomhle hlavní problém nevidím. Ten bych formuloval asi takhle: především jde o to, aby člověk byl mírou všech struktur, včetně hospodářských, a nikoli aby člověk byl na míru těchto struktur. To znamená, že nejdůležitější je, aby se neztrácely osobní vztahy, tj. vztahy mezi člověkem a jeho spolupracovníky, mezi podřízenými a nadřízenými, mezi člověkem a jeho prací, mezi touto prací a osudem jejích výsledků atd. atd.

Totálně zestátněné a totálně centralizované (tj. direktivním plánem řízené) hospodářství, jak je známe u nás, všechny tyhle vztahy katastrofálně ničí: mezi člověkem a hospodářským životem se rozevírá stále hlubší propast. Proto – mimo jiné – tento typ hospodářství tak špatně funguje: ztrativ osobní vztah ke své práci, ke svému podniku, k rozhodování o náplni a účelu své práce a o osudu jejích výsledků, ztratil člověk na své práci zájem. Podnik je údajně všech, ve skutečnosti však není ničí. Jeho činnost se rozplývá v anonymním samopohybu systému, za nějž nikdo neodpovídá a do něhož nikdo nevidí. Všechny přirozené motory hospodářského života, jako je lidská vynalézavost a podnikavost, potřeba spravedlivé odměny, tržní vztahy, konkurence apod. , jsou vyřazeny; nikdo se za ty či ony výsledky své práce nedočká ani spravedlivé odměny, ani spravedlivého trestu; lidé ztrácejí – což je vůbec nejhorší – jakýkoli kontakt se smyslem vlastní práce. Všechno padá do ohromné jámy neosobního a anonymního hospodářského samopohybu, od práce posledního pomocného dělníka až po rozhodování byrokrata v centrálním plánovacím úřadu. To všechno jsou věci notoricky známé. Přesto si nemyslím, že změna vlastníka může jako mávnutím proutku toto všechno odstranit, a že by k nápravě tedy stačilo obnovit prostě u nás kapitalismus. Ten se totiž, byť na jiné úrovni a ne v tak triviálních podobách, potýká přece s týmiž problémy (odcizení bylo dokonce poprvé popsáno právě na kapitalismu): je známo, že například ohromné integrované a internacionalizované soukromokapitalistické firmy se povážlivě připodobňují socialistickým státům; s industrializací, centralizací, specializací, monopolizací a posléze automatizací a komputerizací se pochopitelně neustále prohlubují prvky zneosobnění a znesmyslnění práce a paralelně s tím i celkové životní manipulace člověka systémem (byť by byla tato manipulace – ve srovnání s totalitním státem – sebenenápadnější).

IBM zajisté funguje lépe než Škodovka, ale to nemění nic na tom, že oba podniky dávno ztratily lidské dimenze a z člověka udělaly šroubek ve svém soustrojí, zcela odříznutý od toho, co vlastně, proč a pro koho toto soustrojí dělá a co tím ve světě způsobuje. Dokonce bych řekl, že IBM je na tom v jistém ohledu ještě hůř než Škodovka: zatímco Škodovka pouze vypotí jednou za čas atomový reaktor staršího typu pro potřeby zaostalejších členů RVHP, IBM zaplavuje svět stále dokonalejšími počítači, aniž kterýkoli jeho pracovník tuší, nebo může dokonce ovlivnit, co to dělá s lidskou duší a s lidskou společností, zda to lidstvo zotročuje či osvobozuje, zda ho to zachraňuje před apokalypsou či zda ji to naopak přibližuje. Na míru člověka tyhle megamašinerie vskutku nejsou a okolnost, že jedna je kapitalistická, usiluje o zisk a funguje líp, zatímco druhá je socialistická, je jí jedno, že je ztrátová, a funguje hůř, se mi jeví z tohoto hlediska jako druhořadá. Snad je nyní už zřetelnější, k jaké konkrétnější „systémové představě“ se přikláním: nejdůležitější dnes je, aby si hospodářské jednotky udržely či aby obnovily vztah ke konkrétnímu člověku, aby jejich práce měla lidský obsah a smysl, aby umožňovaly člověku vidět do jejich podnikání, mluvit do něho a odpovídat za ně, aby měly – opakuji – lidské dimenze, totiž aby v nich pracoval člověk jako člověk, tj. jako bytost s duší a odpovědností, a ne jako robot, ať už primitivní, či vysoce inteligentní. Tento těžko ekonomicky zachytitelný ukazatel považuji za důležitější než všechny dosud známé ekonomické ukazatele. Ale nejde jen o člověka jako pracovníka. Jde o sám obecný smysl jeho práce: jeho kritériem by podle mého mínění měla být opět lidská kvalita v nejširším slova smyslu (v kontrastu k výrobní kvantitě a abstraktní „kvalitě o sobě“), tedy opět něco těžko zachytitelného jakoukoli křivkou ekonomického růstu, ať už kapitalistickou, nebo socialistickou. Jde například o to, aby člověk na této zemi neměl jen bydliště, ale i domov; aby měl jeho svět řád, kulturu, styl; aby byl respektován a citlivě kultivován profil krajiny (byť na úkor růstu produkce); aby byla ctěna tajemná vynalézavost přírody, její pestrobarevnost a nevyzpytatelná složitost všech vazeb, kterými je jako celek protkána; aby města a ulice měly svůj osobitý ráz, svou jedinečnou atmosféru, svůj styl; aby lidský život nebyl zredukován na stereotyp výroby a konzumu, ale aby mu byly otevřeny všechny diferencované možnosti; aby lidé nebyli stádem, manipulovaným a uniformovaným sortimentem spotřebního zboží a spotřební televizní kultury, ať už mu ho nabízejí tři konkurenční kapitalistické giganty, nebo jediný bezkonkurenční gigant socialistický; aby se prostě za vnější pestrostí jednoho systému a za odpudivou šedivostí druhého neskrývala táž hlubinná pustota života, který ztratil smysl.

Z tohoto hlediska bych se přikláněl k takovému hospodářskému systému, který by byl založen na maximální pluralitě mnoha decentralizovaných, strukturálně různorodých a spíš menších než větších podniků, respektujících specifiku různých lokalit i různých tradic a čelících unifikujícím tlakům pluralitou různých typů vlastnictví a hospodářského rozhodování: od soukromého (v oblasti řemesel, živností, služeb, drobného obchodu a podnikání, v části zemědělství a ovšem v kultuře nenahraditelného) přes různé typy vlastnictví družstevního a akciového, přes vlastnictví kolektivní (spojené se samosprávou) až po vlastnictví státní. Nic z toho by přitom nemělo v oblasti svého působení a priori vylučovat vznik čehokoli jiného. Kritériem eventuální (a v určité minimální míře nezbytné) centrální regulace této pestré hospodářské scény by nemělo být nic jiného než vyvinuté cítění pro to, co je k obecnému prospěchu lidské bytosti a co ji naopak omezuje a ničí, přičemž rozhodčím by v takové věci nemohla být pochopitelně státní byrokracie, ale demokraticky zvolená politická reprezentace opírající se o trvalý dialog veřejného mínění s míněním odborníků.

Pokud jde o politický systém, nespoléhal bych příliš na tradiční princip dvou nebo tří velkých politických stran jako na jedinou možnou záruku demokracie. Je-li v komunistických zemích veškerá moc v rukách byrokratického aparátu jedné politické strany, pak to je pochopitelně horší, než když jsou strany dvě, když jsou obě pod kontrolou svobodně projevovaného veřejného mínění a když si veřejnost může ve volbách mezi nimi vybrat. Nicméně ani to nepovažuji za nikterak ideální. Smysluplnější by se mi opět zdálo, kdyby byli voleni jen a jen lidé, a nikoli tedy strany (respektive kdyby lidé ke svému zvolení žádné strany nepotřebovali), tedy kdyby se o přízeň voličů ucházeli politici sami za sebe, jako konkrétní lidské osoby, a nikoli jen jako jakési údy stranické megamašinerie nebo její favoriti. Stran nechť je, kolik chce, měly by mít ale spíš charakter politických klubů, v nichž by si lidé tříbili názory, osobně se seznamovali a hledali mezi sebou ty, kteří by se hodili ke správě polis, přímo voleb by se však účastnit neměly a nikomu by neměly dávat apriorní mocenské berličky. Neměly by zkrátka přímo participovat na moci – to je vždycky už zárodek jejich byrokratizace, zkorumpovanosti a nedemokratismu –, měly by jen těm, kdo na ní – jsouce zvoleni – budou participovat, dávat duchovní zázemí, podněty a příležitost k vlastní názorové profilaci. Nejsem tedy proti solidaritě a soudržnosti nejrůznějších zájmových či názorových společenství, jsem pouze proti všemu, co rozmlžuje osobní odpovědnost nebo vybavuje kohokoliv výhodami odměnou za poslušnost v rámci mocensky orientované skupiny. To je tedy má osobní „utopia“

HAVEL, Václav a HVÍŽĎALA, Karel. Dálkový výslech. Vydání 11. Praha: Universum, 2021. 240 s. ISBN 978-80-242-7547-5.