Amoresky (1982)

Daleko od břehu
déšť čeří vodu říční,
zbobtnalou od sněhu.

Jdeme jak náměsíční -
dlaň v dlani. Skoro sen
a skoro - probuzení.

Jsme k smrti narozeni

Déšť vodou orosen
mění se v hladinu,
já v tebe. Neznatelně.

Stesk hudby Martinů
na cizí kazatelně:
už dávno nevoní
dým z bramborové nati!

Ach, marno vzpomínati:

Předvčerem?... Předloni?...
____________________________

Jsem lapis lazuli,
ty rubín. Co ti říci,
jen mlčet mohu-li?

Já, pytlák, rybařící
dlaní jak čeřenem,
bez lístku, bez licence,
v panenské podprsence?

V jezeře zčeřeném
dechem tvým, ledovým
z chlazené kokakoly?

Neptej se, nepovím,
ať ptáš se na cokoli!

Než krása vybledne
jak barva na ovoci,
mám právo první noci,
ač teprv poledne...
___________________________

Déšť padá z oblohy,
nezemský, nenebeský.

Já - palcem u nohy -
kreslím ti arabesky
do písku na břehu.

Jsme ve třech. My dva sami
a moře s medúzami.

Ještě jsi ve střehu;
s ňadry jak s kornouty
s touhou. Ne se zmrzlinou!

Já s tebou - se mnou ty

Má ústa s tvými splynou...

Ve světě hovádek,
snobů a vetešníků
sním v dešti bez deštníku
s princeznou z pohádek.
________________________

Jdem spolu z divadla
a měsíc svítí ve tmě
jak talíř kyvadla.

Ach veď mě, lásko; veď mě,
kam jenom chce se ti -
tmou noci, travou stepí!

Ač vidím, přec jsem slepý;
a z prstů deseti
jen půlka zbyla mi:
ta, která tvoje svírá.

Rozmlouváš s vílami:
královna Drahomíra -
záhadná, mlčící.

Pak - sladká, tajnosnubná,
líbáš mě koncem dubna
ve žlutém měsíci...
__________________________

Je dílem rozmaru
a neskonale ženská,
výbojná postaru
a zcela nevojenská.

Ponejvíc ukryta;
leč občas také není,
čímž vzbouzí pokušení.

Prostá či složitá,
střídmá, byť ležérní,
cudná i vyzývavá.

Ač zcela moderní,
přec není přelétavá.

Je hebká na dotek.

Bělejší sněžných plání!

Je - zkrátka k zulíbání

krajka tvých kalhotek!
__________________________

Lehounce - jako dech
či kresba pana Šímy -
svítá. Hluk na schodech:
to babka přináší mi
noviny. Pohromy
a staronové zvěsti.

Košilka na pelesti
v ložnici v trojdomí.

Pod okny procitá
svítání mnohohlasé.

Hedvábím prošitá
přikrývka shrnula se
stranou. Dvě maliny
v růžově hnědém rastru
na kopcích z alabastru
uprostřed krajiny...
______________________________

Spát s tebou v dopise?

Že lze to? Třesky plesky!

Jen pojď a dotkni se!

Z kotouče gramodesky
zaznívá piano:
dvě noty od Ravela
uprostřed tvého těla.

Ne noc a neráno.

Příšeří průsvitné
záclonou okna vzlíná.

Růžový úsvit tne
do něhy tvého klína,
jenž vzkvétá poupětem.

A já mám jako svatí
sedět a netrhati
a hloubat nad světem?
__________________________

Vlá vítr větvemi,
jež podzim zbavil šatu.

Pod nimi jdeme my.

Rok pílí k slunovratu,
já k tobě - ke mně ty:
dva konce jedné nitě.

Jsme ve dvou. Zákonitě.

Dvě půle lunety,
dvě čárky rovnítka,
dvě oči jedné tváře;
dvoudílná povídka
z jednoho kalendáře.

Jsme dopis - s adresou.

Jsme prsten - s turmalínem,
tvůj klín když mým je klínem
a rty tvé moje jsou.
________________________

Noc, plná stříbra, dlí
v černokněžnické sluji.

Strach s tmou - dvě zábradlí,
která nás rozdělují -
bělobou zapadly.

Hermelín kralevice -
hůl slepce - chobotnice
s bílými chapadly -
lilie u cesty,
jež trhati jsi chtěla.

Ukrývám v ruce stý
díleček tvého těla,
hladšího voskovic.

Pahorek, který vábí,
ukrytý pod hedvábí.

Jsme spolu... A co víc?...