FLERET - Trnkostroj

Celkové hodnocení alba: 80% Rok vydání: 2003 Žánr: folk-rock Celkový čas: 45:47 Skladby

Recenze:

Ostře nabustřenou kytaru. Mámivou horskou píšťalku. Vzývání Satana. Smutek nad pokáceným stromem či zatoulanou ovečkou. Folklór “opravdický” i autorem stvořený. Klasické rify mainstreamového rocku. Cimbál, “kreslící” zpětnou vazbu a dokonce i scratching. To všechno najdete na poslední desce Fleretu, jejímuž bookletu vévodí obluda s násypkou zaplněnou švestkami, lijící si destilát na jaggerovský jazyk.

V disciplíně “co nejpestřejší výběr skladeb, které přesto bez problémů drží pohromadě” by album Trnkostroj tedy zabodovalo velmi úspěšně. Stylově nejde o žádné novum: Fleret “určil směr” – jak hrdě prohlašuje – hned zkraje své již dvacetileté existence. I jeho současná “trnková” kořalka vznikla přepálením valašského základu tvořeného lidovou melodikou a někdy lehce nesrozumitelnými texty ve valaštině i rockových přísad s místy až metalovou palčivostí. Důležité je, že její štamprlička má silnou vůni a ochutnávač nemá pocit, že její chuti je už řadu let přesycen. Je to zásluha zmiňované pestrosti, kvalitních písniček, nebo velmi dobře vymyšlených aranží? Není třeba pátrat po přesné odpovědi: všechna tato pozitiva spolu těsně souvisejí. V čase kolem vydání alba Tož tadyk ju máte (1999 – poslední řadové album před Trnkostrojem) se už už zdálo, že Fleretu docházejí zásoby, ze kterých pálil své trnkovice a sílu nápoje hodlá dohánět lihem sysntetickým, kdekoli na trhu dostupným. Nyní je ale trošku bezduchý “metal” nahrazován pestřejším přístupem a větší promyšleností aranží. (Nenajdete zde postup: vezmi lidovku a podbubnuj ji rychle a hlasitě v polkovém rytmu.)

Slovenskou lidovou Na kráľovej holi nahrál Fleret jako bonus už na výběr To najlepší – Kurnikšopatožtojo, zde je ve zdařilejší verzi. Podezřele lidová se mi jeví být i V hoře pěkná jedlica, přestože ji podepsal Milan Švrčina. Stanovit jaké z těch dalších jsou tzv. pseudolidové nelze: všechny texty (až na tři) jsou napsané ve valaštině, u melodií je to spíš otázka míry ovlivnění folklórem než stupnice ano-ne. Muziku složil převážně kapelník Zdeněk Hrachový, dvakrát s dopomocí houslisty Stáni Bartošíka, pod texty najdeme jména stálých fleretích spolupracovníků (Libor Mysliveček, Libor Ploček, Jan Mrlík) i další. Jmenovaní vytvořili kolekci, kterou seřadili s až pedantickým přístupem: pokud právě dozněl divoký bigbít, můžete se téměř vsadit, že další skladba začne cinkáním akustiky nebo cimbálu. Velmi povedené jsou pomalé Pláňka a Kácajú stromy, krásně zazpívané Zdeňkem Hrachovým, “nedoslazované”, přesto působivé. Ty nejdrsnější kousky – Není to fajnové a Metr pod zemí mě až tolik neberou, ale musím uznat, že jsou neodfláklé a kdyby na CD chyběly, zůstanou po nich bílá místa. Z “bigbítů” je nejlepší Vý Aj Pý – koncert pro valašský dialekt. Hlavní slogan “Fšeci sú tu Vý Aj Pý/ona aj on aj vy aj ty” jsem si sice musel přečíst z bookletu, ale zvukomalebnost a rytmičnost jazyka jsou nádherné. Skladby O trnce a Ej trnko trnečko odkazují k názvu desky, přesto nejsou nuceně vypocené. Zvlášť O trnce je radostná a divoká, přitom ne opilecká, málem až hymnická, přitom jednoduchá. Komické číslo V apatyce zpívá úpěnlivý nezpěvák Vladimír Mokráš. Největší bombou při pročítání valašského bookletu byla dvě jména autorů – písničkářů z hnědouhelných revírů. Vojta Kiďák Tomáško přispěl skromnou náladovkou Až slunéčko zajde, které k dobrému výsledku pomohlo citlivé aranžmá; v předlouhé předehře musí být náhodný posluchač přesvědčen, že poslouchá Javory. To dílo Jindry Kejaka je velmi sporné, ačkoli budou jeho Vizovice z celé desky zaručeně nejoblíbenější u rádiových dramaturgů a možná i u posluchačů. Lepkavě vlezlé melodii se musí přiznat, že je dobře napsaná, text je v některých pasážích přímo stupidní. Bartošíkova aranž a Hrachového zpěv dělají, co mohou, ale…

Na desce se podílelo několik hostů: výborný je Milan Straka s píšťalkami (třeba Jarkův život – krása…), velkou parádu dělá i cimbál Jana Rokyty a předoucí bezpražcovka Petra Vavříka. Na klávesy a klavír hrál Boris Urbánek, na akordeon Petr Kolar a přidáme-li nejčastěji vyhrávající domácí – tj. Vladana Heču na sólovku a Stáňu Bartošíka na housle – je stále co poslouchat.

Ono to vypadá, že to zmiňované fleretovské “určení směru” je velice jednoduché. Sežene se někdo, kdo je schopen rýmovat valašsky, pak bubeník s hlasitým úderem, vymyslí se rázovitá image, zamíchá se, zatřepe a už to jede. Ale nejen, že to tak nefunguje snaživým epigonům, ale někdy to skřípe i samým “vynálezcům směru”. S potěšením musím konstatovat, že tentokrát se (s drobnými výhradami) zadařilo a předložená pálenka je velmi chutná. Silná, ale jemná.

Tomáš Hrubý

Zdroj: http://www.folkcountry.cz/