KATATONIA - The Fall of Hearts

Celkové hodnocení alba: 69% Rok vydání: 2016 Žánr: progressive rock Celkový čas: 67:22 Skladby

Recenze:

Katatonia jsou zpátky se svým jubilejním desátým albem. A ano, skutečně do tohoto výčtu nepočítám akustické "Dethroned & Uncrowned". Nějak k tomu nemám důvod. K čemu ovšem důvod mám, jsou sympatie k někomu, kdo svou podzemní káru táhne už od roku 1991, opřel se o několik poloh a stylů a pořád je mi svým způsobem nablízku. I v případě Katatonia ovšem platí, že ne vše je vždycky po chuti a každý má své období, kterému věří víc, než těm ostatním. To moje spadá mezi alba "Discouraged Ones" a "Viva Emptiness", v dalších etapách fungování kapely jsem více či méně úspěšně pochyboval a aspoň držel palce. Bohužel u posledních desek jsem nabyl dojmu, že už to Katatonia se svým nevzrušeně sterilním přístupem přehánějí. Vysvobozením by mohla být právě novinka. Ale je jím?

Katatonia nejsou doslova polití živou vodou, to by bylo až příliš silné tvrzení, ale určitě se zdají být hodnověrnější a hladovější. Do akce jdou s čistější myslí, nadšenější a v neposlední řadě lépe vyzbrojení. Tím mám na mysli samotnou sílu skladeb. Horší je to už s pevnější rukou, ta na albu moc neúřaduje. Bohužel i v souvislosti s novinkou je nutné zmínit jistou míru ředění silnějších kousků těmi, kterým příliš věřit nelze. Albu by prospělo o tři, možná čtyři songy méně. Dodalo by mu to na naléhavosti a hlavně zvýšené pozornosti poněkud odpádávajícího posluchače. Téměř sedmdesát minut je moc a díky tomu jsou únava a utahanost přítomny i na novince. I na ní se dostaví pocit, kdy si člověk znovu položí otázku, proč je tahle kapela tak umíněná. Copak s ní už není k pohnutí?

To naštěstí tak úplně pravda není, časy se přece jen mění. Aspoň trochu. MelancholieKatatonia není jen usazená špína na dně jezírka, kam se léty nahrnula a prostě tam jen byla. Kapela se snaží rozhýbat, z oněch míst pod vodou se odrazit a znovu nadechnout. Určitě jí v tom pomáhá mladá krev mezi starými kumpány. Pro bubeníka Daniela Moilanena a kytaristu Rogera Öjerssona je "The Fall Of Hearts" prvním albem, na jehož vzniku se přímo podíleli a zní to ku prospěchu věci. Pokud se bavíme o členech kapely, tentokrát bych velice rád vyzdvihl zpěv Jonase Renkseho. Chlapík, jehož projev měl vždy charisma, ale zároveň slabší rozsah a omezené možnosti, se na nové desce prezentuje nejlepším výkonem z dosavadní kariéry kapely. Práce na "The Fall Of Hearts" mu vyloženě sedla a je radost mu naslouchat. Zabralo to více času, ale vypadá to, že i Jonas se vyzpíval a dospěl v kvalitního zpěváka. Zní to trochu ostřeji, ale cesta z vyšeptaného smutnění na "Discouraged Ones" byla dlouhá a výkon na novince je vokál hotového zpěváka. Klobouk dolů.

S přibývajícím léty Katatonia víc absorbovali prog rockové prostředí, ze kterého si tu a tam ukousnou, ale nikdy jej nevzali za své. Jsou to jen nuance a útržky, nic co by určovalo směr nových dní. Nové dny s Katatonia mě ovšem jako takové příjemně zaměstnávaly a dodávaly ztracenou víru. Jednotlivé přístupy a poslechy se postupem času dost měnily. Od prvotní naděje, přes jisté projevy euforie a vybřednutí z blátivé melancholie, po pocit zjevného zlepšení, u kterého se ale zas tak moc zvláštního neděje. Poslední část věty je nakonec ta nejpravdivější. Posun k lepšímu ano, hladká výhra nad nezáživností ještě ne. Vše má svůj čas a Katatonia jej na "The Fall Of Hearts" využili po svém. Nepromarnili jej, ani neprobděli a u toho asi zůstaňme.

Novinka na mne působí jako mix období "Viva Emptiness" a "Night Is the New Day" a snad někde v dálce slyším i ozvěny "Dead End Kings". Celkově by ale albu prospělo ještě o trochu víc živosti a otevřenosti. Některé chmurky žalky u ohníčku pod širákem (Decima, Pale Flag) jsou vážně zívačka a to nic proti baladám. Ono se hned na několika místech zdá, že Katatonia během skladby zabloudí a šlapou vodu, ale nakonec to většinou dobře dopadne. Jen je to někdy zbytečně upracované. Kapela se ve své dlouhověkosti naučila častěji přivírat víčka a to jí zůstává i na jinak zdravější novince. Mí favorité? Ti, kteří se nebojí říct toho na sebe víc. Dvojka "Serein" a trochu zvláštně vystavěná "Serac", kupříkladu. Další pozitiva? Volně plynoucí hitovka "Last Song Before the Fade", nebo na oko vyklidněná "The Night Subscriber", ve které se to ve skutečnosti rve a tiše štříká kolem. Tyhle kousky mě vážně dělají radost a s dalšími poslechy se tahle situace nemění. A to je plus.

Abych si mohl v klidu a upřímně říct, že jsem s "The Fall Of Hearts" úplně spokojen, lhal bych sám sobě. Jsem ale rád, že se sama kapela zalekla přílišné spokojenosti se sebou samotnou a má potřebu jít dál. Snad trochu nesměle, možná neobratně, ale určitě v dobrém úmyslu. A já jí díky novince pořád věřím.

Autor: Victimer (hodnocení 75%)
Zdroj: http://www.echoes-zine.cz/recenze/katatonia-the-fall-of-hearts