AGALLOCH - The Serpent & The Sphere

Celkové hodnocení alba: dosud nehodnoceno Rok vydání: 2014 Žánr: doom metal Celkový čas: 67:06 Skladby

Recenze:

Recenzi zatím posledních AGALLOCH jsem si chtěl vlastně jen přečíst. Těšil jsem se, jak si řeknu: "Hej, ještě nejsem úplně hluchý, protože to někdo slyší podobně jako já", ale zjistil jsem, že na ABYSSu se tahle parta dřevařů zrovna moc nenosí (agallocha = speciální vonné dřevo). Tak jsem nasadil rukavice, vzal hoblík a pustil se do díla sám. Vzniklou skulpturu sice v žádném muzeu nenajdete, ale na běžné zahrádce bude pořád lepší než sádroví trpaslíci nebo romantické hrady. Ostatně, kvůli umění jsou tu dnes AGALLOCH, ne já. Tak si pojďme jejich desku plnou symbolů prohlédnout.

Když se vydání nového alba přiblížilo, ani jsem nedoufal, že by to AGALLOCH dokázali. Některé kapely ale jednoduše není radno podceňovat. Po naprosto skvostné dvojici předchozích alb totiž přicházejí kluci s pokračováním, které je snad po všech stránkách… nudnější. Ne celé, ne beznadějně, ale prostě nudnější. Tedy minimálně na škále, kde předchozí dvě desky znamenají hudební nirvánu za čistých deset. Ve srovnání s nimi působí novinka "The Serpent & the Sphere" jako poslepovaný kompromis dříve vydaného. Jistě, 80 % metalových kapel bude na takový "podřadný slepenec" pořád hledět jako na monument nedosažitelného, ale sami víte, jak to chodí. Vše je otázkou měřítka a s jídlem roste chuť. Přijít s následovníkem desek "Ashes Against the Grain" a "Marrow of the Spirit" byl tak asi druhý nejtěžší úkol hned po přistání na Marsu.

S ohledem na tyto okolnosti můžeme říci, že to AGALLOCH ještě docela vyhráli, protože neshořeli jako papír ani nezmrzli na kost. Ve skutečnosti dokonce stačilo málo a novinka mohla zářit mnohem, mnohem výš. Několik větších nebo menších přešlapů jí v tom ale zabránilo. Tak třeba hned načasování jejího vydání. Jasně, kapela neporučí větru ani labelu, ale J A R O zkrátka není pro folk - D O O M, nebo jak tento žánr nazývát, právě ideálním podhoubím úspěchu. Také proto se k desce pořádně vracím až teď, v končícím létě, maskujícím se za končící podzim. Druhým průšvihem, kterému se dalo snadno vyhnout, je provedení instrumentálních meziher. Samy o sobě jsou opravdu povedené, ale bohužel je jaksi nehrají AGALLOCH, nýbrž nějaký vlasáč Nathanaël Larochette. Je to drobnost, ale nemilá.
No a potom škoda z největších. Otřepaná a bloudící úvodní skladba, která jak na potvoru měří více než deset minut. Mám dojem, že by se dala bez ztráty obsahu překreslit do tvaru kruhu, jehož obvod by nebyl delší než tři minuty. Vše jako bych v ní už znal, ale v lepší, samonosné podobě. Právě tento třetí háček mě však přivádí k rafinovanému triku. Budeme dělat, jako že album začíná až instrumentální mezihrou "Serpens Caput" a zkusíme to všechno ještě jednou…

První zmiňované intermezzo samo o sobě ještě vlny nedělá, ale buďte trpěliví a počkejte si na celý kontext v obou pokračováních, která naopak silou a emocemi doslova dýchají. První regulérní kousek "The Astral Dialogue" mezi tím začíná poměrně zostra a výrazně tepajícími bicími připomíná úvod předchozí desky "Marrow of the Spirit". Protože se ale zároveň jedná o dialog, nechybí ani nutná protiváha v podobě jemného melodického vydýchání uprostřed skladby. Pořád ještě sedím, neaplauduji, ale už se začínám přikrývat peřinou z lesní mlhy a okolo větřím vůni pryskyřice. Hned vzápětí se totiž přede mnou zvedá první skutečný monument nové desky, "Dark Matter Gods". Okamžitě mi připomíná, co je na AGALLOCH nejcennější. Je to řeč kytar. Jejich výrazové schopnosti neberou konce, s každým novým laděním či efektem získává jejich drnčení nový obsah a to vše v mnoha vrstvách, které už možná nejsou tak nové a tajemné, ale pořád ještě zatraceně nahlas promlouvající. Jádro skladby se nenápadně formuje, skrývá se mezi strunami, až najednou vystoupí do popředí a na pár vteřin smete z povrchu jakékoli pochyby. Takové je i jádro písní "Dark Matter Gods", "The Astral Dialogue" a velkolepé finální "Plateau of the Ages".

Potíž je ale v tom, že ani můj rafinovaný trik s odloženým začátkem nedokáže zamaskovat nedostatek strhujících momentů, pro které by člověk upsal duši ďáblu a dal se na studium řezbářství. Práce s dřevem je i tentokrát krásná a voňavá, ale postrádá osobitější a emotivnější křivky. Kéž by byly všechny skladby tak silné jako výstavní "Plateau of the Ages". Kéž by dokázaly tak trpělivě směřovat k podobně vypjatému finále a zřítily se z něj jako z trůnu do stejně utěšující mezihry, jakou je "Serpens Cauda". V případě takto emotivně laděných a do nitra obrácených kapel však leží hranice excelentnosti a marného snažení nebezpečně blízko sebe. Je proto snadné nenaplnit naše velká očekávání. AGALLOCH ale určitě nejsou z těch, kteří by napříště nedokázali s novým odhodláním podlomit kolena všem.

Autor: Petr Macháček (hodnocení: 70%)
Zdroj: http://www.abysszine.com/recenze/2014090014-agalloch-the-serpent-the-sphere/