PINK FLOYD - The Endless River

Celkové hodnocení alba: 61% Rok vydání: 2014 Žánr: psychedelic rock Celkový čas: 52:56 Skladby

Recenze:

Pink Floyd si pro nás letos nachystali opravdové překvapení, když po dvacetileté přestávce ohlásili vydání nového řadového alba. To dostalo název "The Endless River" a vlastně tak úplně nové není. Nahrávky vznikaly současně s předchozí deskou "The Division Bell" a výsledek je poněkud rozpačitý.

Většina z nás předpokládala, že historie jedné z nejvýznamnějších rockových kapel, britských Pink Floyd, se přestala psát před devíti lety, kdy se spolu naposledy na jednom pódiu sešli Roger Waters, David Gilmour, Richard Wright a Nick Mason. Miliony fanoušků sice nepřestaly doufat, že by se pánové ještě někdy vydali na turné, ale toto přání se s přibývajícími roky zdálo čím dál tím více nesplnitelné. Když poté v roce 2008 Richard Wright podlehl rakovině, už bylo jasné, že se za historií Floydů definitivně uzavřely dveře. Jenže jak je známo, naděje umírá poslední, a i když by to v roce 2014 čekal asi jen hodně bláznivý optimista, máme tady zbrusu novou, v pořadí patnáctou studiovou desku "The Endless River". Teď už prý opravdu poslední.

Čekali jsme na ni dvacet let, neboť tolik času letos uplynulo od posledního opusu "The Division Bell". Je tomu ale už dobrých pětatřicet let, kdy byli pánové vážně ve formě a natočili poslední opravdu vydařené dílo, kterým byla legendární "Zeď". Následující Watersův projekt "The Final Cut" dodnes rozděluje publikum na dva odlišné názorové tábory a obě díla z postwaterovské éry, tedy "A Momentary Lapse Of Reason" a již zmíněné "The Divison Bell", jsou pouze průměrnými pokusy. A i když jsou možná zajímavější než taková "Ummagumma", s vrcholnou tvorbou se mohly měřit jen stěží. Síla kapely byla v pozdějších letech hlavně v živých vystoupeních (například živák "P.U.L.S.E.") a nový materiál znamenal spíše příjemný bonus (navíc pár slušných skladeb se v něm přece jen našlo a Gilmourova kytara dodnes neztratila své kouzlo). Všechna tahle fakta by měla vzbudit skoro až závratná očekávání od studiové novinky, jenže ono není žádným tajemstvím, že hudba na "The Endless River" není vlastně až zase tak nová.

Vlna nadšení, která se ihned po ohlášení nahrávky zvedla a díky níž, mimo jiné, Pink Floyd překonali rekord One Direction v počtu předobjednávek přes internetový obchod Amazon, dala tušit, že o "Nekonečnou řeku" bude zájem, ať už se na ní skrývá cokoliv. A po důsledném prozkoumání desky je třeba konstatovat, že na nás pánové tak trochu ušili habaďůru. Tenhle materiál by měl smysl jako součást nějaké antologie nebo sbírky raritních nahrávek. Jako řadové album "The Endless River" příliš neobstojí.

Nápady zde prezentované měly původně položit základ desce, která byla zamýšlena jako ambientní instrumentální doplněk k "The Divison Bell" (tudíž můžeme zapomenout na jakýkoliv příspěvek Waterse), podobně jako "Songs Of Ascent" U2 měla být doplňkem "No Line On The Horizon" (v obou případech šlo o nerealizované projekty). Jenže Pink Floyd toho materiálu natočili přeci jen dost, aby se s tím dalo něco udělat. Na poslední rozloučení je to sice trochu málo, ale přeci jen...

Zní to stále jako Pink Floyd, spousta charakteristických rysů bylo zachováno - včetně Gilmourových typických sól, v nichž tak nádherně přechází z introspektivní melancholie do rostoucí euforie, či Wrightových klávesových vyhrávek. Navíc je album plné odkazů k jejich klasickým dílům, ať už to je útržek sóla z "Another Brick In The Wall (Part 2)" ("Allons-y"), vzpomínka na "Summer ’68" v "Autumn ’68" natočené původně v Royal Albert Hall nebo saxofonové sólo a klavírní akordy v "Anisina", které jako by vypadly z "Us And Them". Tam, kde by se v minulosti skladby "Things Left Unsaid" a "It’s What We Do" rozrostly do kompozice jako "Shine On You Crazy Diamond", ale najdeme jen útržky a nedodělky.

Jak by to mohlo vypadat, kdyby se nápady podařilo dotáhnout do písňové formy, napoví jediná zpívaná skladba "Louder Than Words". Ta s dojímavým textem o přátelství a egu od Gilmourovy manželky Polly Samson docela vkusně plní úlohu labutí písně, nepřináší ale nic nového. A když pak celé album skončí, nejspíš se vkrade pocit, že ta hudba je vlastně pořád pěkná, přesto se k ní vracet asi nikdo moc nebude.

Jako doplnění kompletní sbírky "The Endless River" žádného fanouška Pink Floyd rozhodně neurazí. Jako poslední tečka, která by měla jejich kariéru nadobro uzavřít, po sobě ale nechává hořkou pachuť. "We're more than alive," zpívá Gilmour v "Louder Than Words", avšak tenhle dinosaurus už to má pravděpodobně za sebou. Čest jeho památce.

Autor: Jakub Malar (hodnocení 4/10)
Zdroj: http://musicserver.cz/clanek/48838/pink-floyd-the-endless-river/ 

Ač je to neuvěřitelné, Pink Floyd se po dlouhých dvaceti letech vrací s novým albem - alespoň tedy zdánlivě. Kapelou avizovaná "labutí píseň" věnovaná zesnulému klávesistovi Richardu Wrightovi je ve skutečnosti složená z materiálu, který zbyl při nahrávání dosud posledního alba Division Bell. Stanoveným cílem bylo vytvořit album Pink Floyd pro 21. století. Jak tento odvážný pokus dopadl?

Fakt, že jde opravdu o přebytkový materiál z nahrávání Division Bell staví posluchače do obtížné pozice - jak album brát? Jako kompilaci bonusového materiálu? Jako plnohodnotnou desku? Oba přístupy již po prvním poslechu selhávají.

Jako bonusový materiál deska příliš nefunguje, protože je překvapivě abstraktní. Nejedná se o b-sides nebo nevydané písně, ale spíše o koláž instrumentálních skladeb a jamů, případně ambientních nálad a momentů, které působí jako výplně a předěly míněné mezi písně na Division Bell (nebo kterékoliv jejich jiné album). I taková hudba se dá dělat velmi dobře a samo o sobě to není vadou - zde je ovšem naprosto jasné, že Pink Floyd jsou kapelou, jejiž síla byla někde úplně jinde. Bez obalu by se dalo říct, že některé momenty spíše působí jako směšně teatrální filmová či seriálová hudba z 90. let než jako album Pink Floyd, nebo dokonce pouhá naleštěná parafráze na hudbu Pink Floyd.

Jako plnohodnotná deska už The Endless River nefunguje vůbec. Jak již bylo zmíněno, drtivá většina alba je ambientní a instrumentální, případně zní jako dlouhé improvizované studiové jamy. Těžko hledat motiv, kterého by se posluchač chytil, těžko hledat v takových abstraktech legendární skladatelství Pink Floyd. Poslední skladba Louder Than Words, jako jediná zpívaná, bohužel situaci nezachrání. Pocitově album působí jako pouhá koláž momentů a nostalgické memento kapely, která už se nikdy nevrátí a jejiž síla již dávno vyprchala.

Kdyby se ovšem The Endless River mělo hodnotit jako echo z minulosti, je pravda, že jako připomenutí typického art-rockového zvuku Pink Floyd funguje velmi dobře. Od jemných klávesových ploch a monumentálních vesmírných zvuků Richarda Wrighta přes fenomenální kytarovou práci Davida Gilmoura až po brilantně úsporné bicí Nicka Masona jde o Pink Floyd jak je fanoušci znají na posledních deskách. Legendární zvuk, pro který byla kapela slavná, na albu přítomný rozhodně je.

Bohužel to nestačí. Jádro problému může být právě v tom, jakým kultem dodnes jsou. Každý jejich čin je pod drobnohledem milionů fanoušků, každý počin je tedy vždy porovnáván s předchozí tvorbou a proto je The Endless River již od začátku předurčeno k neúspěchu. Oproti předchozí tvorbě na albu totiž najdeme všechnu formu, ale v podstatě nulový obsah. Více než cokoliv je album spíše zvukovou kulisou. Již zmiňovaná Louder Than Words bohužel v porovnání s předchozí diskografií kapely také nestíhá a v kontextu tvorby by s největší pravděpodobností beznadějně zapadla. Zde díky zpěvu vyčnívá, ovšem ve výsledku albu nijak nepřidává.

Pokus o vytvoření alba "Pink Floyd pro 21. století" z alba příliš cítit není, ale nejde ani říct, že by vyloženě selhal - The Endless River by nejspíše neobstálo ani kdyby vyšlo záhy po Division Bell. Jako nostalgický zvukový stimul pro milovníky zvuku Pink Floyd jde o obstojný stroj času, album je to bohužel neskutečně slabé a spíše než jako labutí píseň pro zesnulého Richarda Wrighta působí jako pohřební pochod pro zbytek kapely.

Autor: Jan Čapek (hodnocení 2/10) 
Zdroj: http://www.ireport.cz/recenze/20035-recenze-nova-deska-je-pro-pink-floyd-pohrebnim-pochodem.html