SHAPE OF DESPAIR - Illusion's Play

Celkové hodnocení alba: 71% Rok vydání: 2004 Žánr: doom metal Celkový čas: 61:29 Skladby

Recenze:

Finsko není jen země tisíce jezer, ale rovněž krajina pustých lesů, skrytých v nepropustné mlze. Nad nimi se vznáší hejno krkavců, hledajících svou oběť. Ve světle světlušek ji nemohu zahlédnout, ale pouze zaslechnout její éterický pláč. Z lesů nad kopcem se jako mocný Prométheus pomalu zvedá chladná luna. Štíty stromů přede mnou získávají kontury a pak spatřím tu iluzorní scenérii, osvícenou světlem tak slabým a přece až magicky jasným. To kmotřička Smrt natahuje své třesoucí se kostnaté ruce. Toho rána nebyly elysejské pláně pokryty rosou, ale mou krví...

Tvůrčí duo Jarno Salomaa (kytara, klávesy) a Tomi Ullgren (kytara, též v RAPTURE) nás už potřetí láká do těch nejtemnějších hvozdů a nejhlubších jeskyní. Hudba skupiny SHAPE OF DESPAIR není ani technicky náročná, ani vitálně svižná, ani chytlavá, takže proč si mě tak podmaňuje a působí jako nejnávykovější halucinogen? Bezpochyby proto, že nejsilnějším trumfem v rukávu skupiny je práce s emocemi a atmosférou a to ve velmi silných intencích. Hudba SHAPE OF DESPAIR překonává snad vše, co jsem doposud považoval za blahodárné atmosférické magma. Pokud jsem emocionálně stejně výbornou LACRIMOSU (recenze) vyzdvihoval díky jedinečné atmosféře nad jiné skupiny, tak u Finů se situace jeví poněkud odlišně. Oba spolky dokonale pracují s náladou, ovšem na zcela odlišné bázi, zato stejně dokonale. Pokud LACRIMOSA evokuje spíše tíživý pocit osamělosti po apokalyptickém infernu, tak SHAPE OF DESPAIR jej očekávají. Stejně jako z minulých desek tak i z novinky "Illusion’s Play" sálá ten skličující pocit, že na konci naší poutě čeká Smrt. Nebo ještě výstižněji, že setkáním se smrtí si každý musí projít sám. Právě osamělost, smutek, zoufalství patří mezi nejdůležitější palivo SHAPE OF DESPAIR a to rovněž platí pro opus "Illusion’s Play". Už z toho důvodu bych nerad tento typ hudby škatulkoval. Jasně můžeme hovořit o funeral doom metalu či esoteric doomu. Pro jiné se zase může jednat o nesmírně temný soundtrack o skonu či o čekání na zánik lidské rasy. Nejdůležitější je samotný poslech této hudby, nechat se jen tak volně unášet na moři tónů a melodií, i když nadmíru smutném. Pak už ani nevnímáte, že slyšíte kytary, bicí, klávesy, hrubý growling (opět skvělý Pasi Koskinen, ex-AMORPHIS). Pokud uzříte onen "tvar zoufalství", zapomenete na jakékoliv metalové škatulky a vnímáte pouze hudbu jako celek.

Už debut "Shades of…" (2000) mě dostal do kolen a o následujícím díle "Angels of Distress" (2001) bez váhání hovořím jako o jednom z nejlepších alb, s jakým jsem se kdy setkal. Třetí "Illusion’s Play" pokračuje ve vynikající reputaci, nastolené prvními dvěma opusy. Pravda, na první poslech stojí ve stínu minulého "Angels of Distress", ale s každým dalším jeho mohutnost roste a až nyní mohu s klidem říci, že patří mezi typické dílo SHAPE OF DESPAIR. Přestože podobný typ metalu neposkytuje úrodnou půdu pro odvážnější experimenty, "Illusion’s Play" přináší něco nového, stejně jako "Angels of Distress" zašel dále než debut "Shades of…". Na "Angels of Distress" probleskly čisté mužské vokály a zpěvačka Nathalie Koskinen, kromě éterického podbarvení masivu kytar, rovněž zapěla jednu sloku. Tandem Pasi Koskinen a Nathalie Koskinen tak na "Illusion’s Play" "normálně" zpívají častěji. Např. nazpívali hned úvodní část druhé skladby "Still-motion" (jedničku "Sleep Mirrored" můžeme považovat za takové dlouhé instrumentální intro, které ovšem dokonale navodí potřebnou atmosféru). Ovšem za nejvýraznější nový prvek lze považovat vyšší podíl klávesových aranží. Pokud na minulých albech klávesy podbarvovaly kytary a dokreslovaly temnou náladu, tak na "Illusion’s Play" mají stejně důležitý podíl jako jiné nástroje. Dokonce nezřídka dostávají přednost a to když ostatní nástroje zcela utichnou a můžeme si tak vychutnávat relaxační ambientní plochy (ve druhé skladbě "Still-motion" dosahují úctyhodných deset minut).

Přestože průměrná délka skladeb neklesá pod 8 minut, samotná deska "odsýpá" velmi svižně a ani chvíli jsem se nenudil. Možná se někdo před poslechem desky "Illusion’s Play" musí nacházet ve specifické náladě, já osobně si ji pouštím prakticky kdykoliv. Zvlášť při procházce současnou podzimní krajinou navodí opravdu nádherné pocity.

Autor: Štěpán Šimek (hodnocení 90%)
Zdroj: http://www.abysszine.com/recenze/2004101102-shape-of-despair-illusions-play/

Jakkoliv nelze řadit doom-metal k výrazně progresivním žánrům, i v takto úzce vymezené škatulce zůstává dostatek prostoru pro svébytnost a specifické detaily, jejichž souhra tvoří mnohdy velmi zajímavé celky. SHAPE OF DESPAIR sice v tomto smyslu nepatří mezi ty, jejichž tvorba působí jako blesk z čistého nebe, přesto je vidět, že od debutního alba „Shades Of…“ se dokázali vypracovat k vlastnímu jednoduše rozpoznatelnému výrazu, který navíc nezavání laciným epigonstvím. Dalo by se říci, že reprezentují současný doom-metalový "střední proud" bez výrazných odboček k extrémněji pojatým polohám. Mimo jiné se SHAPE OF DESPAIR mohou pyšnit zajímavou členskou základnou, z níž jako nejznámější vystupuje Pasi Koskinen (ex-AMORPHIS), ale pozadu nezůstává ani angažmá ostatních členů čítající např. FINTROLL, AJATTARA, MIST AND THE MORNING DEW, RAVEN.

Finové přirozeně pracují se všemi tradičními atributy žánru, ať už je to téměř mantrická repetice motivů plynoucí téměř pohřebním krokem, letargická monotónnost nebo charakteristický murmur Pasiho Koskinena k nepoznání od čistého projevu v AMORPHIS. Nechybí „andělský“ dívčí hlas, jakožto drobný záblesk světla v téměř hmatatelné temnotě. Tím však přímočará podřízenost žánrovým mantinelům pozbývá na důležitosti. Téměř schematické postupy přizpůsobují svému naturelu a do srdce se zlehka vkrádá subtilní a introspektivně orientovaný pocit bolesti a smutku, který nerve a nedrásá, ale pozvolna vás jeho letargičnost potápí pod hladinu každodenní šedi a vykresluje barevné kontury emocí. Tam, kde např. ESOTERIC vyplňují těsný prostor řezavou disonancí a bortícími se zvukovými plochami, nastupuje u SHAPE OF DESPAIR plačtivá melodika zahalená do uhlazeného zvukového hávu. Každá ze šestice skladeb pracuje s výrazným ústředním melodickým motivem, kterému se ve většině případů nedostává přílišných obměn a v okamžicích, kde pomalu odplouvá pocit meditativnosti, se může dostavit dojem vkrádající se prázdnoty. To se týká zejména několika příliš dlouhých a podlé mého názoru rušivých, archaicky znějících syntetizátorových pasáží, jejichž ševelení a jemný cinkavý zvuk kdesi v dáli je sice zpočátku zábavný, opakovaně však působí jako vata. Ani po vícenásobném poslechu se nemohu zbavit pocitu nevýraznosti prolínajícího se některými skladbami. Samostatně pojímané melodické motivy a celky působí velmi příjemně a několikrát dokonce navozují onen zvláštní pocit vzrušení a mrazení v zádech, což je zejména případ „Illusion’s Play“ nebo výborné „Curse Life“, která se mi z celého alba jeví jako nejpovedenější. Mnohdy však chybí intenzita, živelnost emocí exemplárně nejlépe podaná právě ve zmíněné "Curse Life". Zamrzí i fakt, že poměrně zajímavě využité housle povětšinou zanikají v celkové syntéze jednotlivých nástrojů.

Ačkoliv je „Illusion’s Play“ dobře odvedenou prací a nabízí pěkné momenty, přesto i nadále zůstává spíše standardem v dobrém slova smyslu, který v tomto případě nemá potřebné ambice překročit stín poznaného a nabídnout alespoň krátký pohled na nové horizonty.

Autor: Pavel (hodnocení 7 z 10)
Zdroj: http://metalopolis.net/art_reviews.asp?id=1943