FEAR FACTORY - The Industrialist

Celkové hodnocení alba: 62% Rok vydání: 2012 Žánr: metal Celkový čas: 48:45 Skladby

Recenze:

Po všech těch hádkách, tahanicích o značku FEAR FACTORY a mnohých personálních obměnách je nová deska produktem jediných dvou zbývajících členů kapely, kteří stáli u zrodu této industriální legendy. Dino Cazares a Burton Christopher Bell však ani přes výše zmiňované okolnosti (nebo snad i kvůli nim) na továrnu na strach nezanevřeli a pustili se do následovníka comebackového alba "Mechanize" s chutí a patřičným elánem.

U "The Industrialist" se Američané vrací ke koncepčnímu stylu psaní textů. Myšlenka alba se opírá o příběh automatu, stroje, který dokáže po naprogramování pracovat dle zadaných parametrů bez dalšího zásahu člověka. Ten se stane vnímavým a sbírá vzpomínky na každý z uběhlých dnů, které jakožto stroj "prožil". Postupem času začíná objevovat a učit se, projevuje se u něj vůle a odhodlání žít, existovat jako svobodná bytost, oprostit se od otrokářské nadvlády člověka. Od průmyslové revoluce začaly stroje postupně nahrazovat lidský faktor v mnoha odvětvích lidského života, stávaly se dokonalejšími, efektivnějšími a inteligentnějšími. To, co mělo být prostředkem pro ulehčení života lidstva, stane se prostředkem jeho zániku. V příběhu lze nalézt prvky z tvorby Isaaca Asimova i Karla Čapka, nebo také filmového Terminátora, který víceméně z příběhů těchto autorů nepřímo vychází. Samotný děj tak není ničím převratným či inovativním, téma revoltujících strojů toužících po nezávislosti je v literatuře i filmu poměrně oblíbené a patří mezi stěžejní dějové linie vědeckofantastického žánru jako takového. Co se týče samotných textů na albu, z bohatého a čím dál víc aktuálního tématu šlo určitě vytěžit mnohem více. Textová složka u FEAR FACTORY nebývá nosným pilířem jejich tvorby, avšak u koncepčních alb bych očekával menší dávku žánrových klišé a naopak větší důraz na obohacení daného příběhu o několik nepředvídatelných zvratů či jiných zajímavostí. Na druhou stranu však příběh albu sluší a Burton zřejmě neměl potřebu pokoušet se o nějaké inovace v zaběhlém a notoricky známém žánru.

Burtonův vokál, tolik typický pro FEAR FACTORY, se velice často pohybuje v těch oblíbených, čistě zpívaných pasážích. Nechybí občasné zkreslení pro zvýraznění budované atmosféry a i tvrdší pasáže znějí uspokojivě a uvěřitelně. Bohužel je však známým faktem, že živě není Burton schopen zazpívat čistý vokál ani krapet se blížící tomu, co předvádí na albech. Díky Všemohoucímu za živé koncerty, které jako jediné dávají možnost posoudit aktuální kvalitu a úroveň hudebníků, jelikož po porovnání studiové a živě interpretované kvality vokálů se na mysl dere myšlenka, kolik asi času strávili ve studiu pouhým nahráváním a zdokonalováním samotného zpěvu.

Tím se nepřímo dostávám k bicím, asi nejdiskutovanějšímu prvku nového alba. Gene Hoglan se na nahrávání "The Industrialist" vykašlal, z kapely odešel a skupina se tak musela uchýlit k bicím programovaným. Během nahrávání demoverzí skladeb seděl za bicími John Sankey z DEVOLVED, který následně i finální podobu bicích pro album společně s kapelou naprogramoval. Z počátku mne jejich zvuk mírně iritoval, jelikož je čas od času poznat, že to prostě nehraje člověk, především v místy až nelidsky nasázených kopákům. Ale po čase jsem si zvykl a rozhodnutí FEAR FACTORY plně akceptoval. K tomu mě dovedl jak fakt, že kapela si na syntetickém zvuku svých nahrávek svým způsobem zakládá, a také konverzace s bubeníkem Stefem Broksem (TEXTURES, ex-EXIVIOUS), s nímž jsem probíral Burtonovo vyjádření právě k užití programovaných bicích.

Burton C. Bell o naprogramovaných bicích: "Software a programování bicích se za poslední roky ohromně posunuly, už nejde jen o bicí mašinku. Proces skládání je tak o mnoho jednodušší a efektivnější, skládání materiálu je výrazně urychleno. Mohli jsme tak napsat a nahrát bicí pomocí programu a nezabít našeho bubeníka. A když jsme měli hotovo, řekli jsme si 'sakra, tohle jsme měli udělat už dávno!'. Na předešlých deskách jsme pokaždé nahrávali s bubeníkem, ale kdy bubeník přestává být bubeníkem? Protože vše, co člověk nahraje, jde beztak do Pro Tools, vše je opraveno a srovnáno a zvuk, který byl původně nahrán, se nakonec skoro vůbec nepoužije. Veškerý zvuk je nasamplován a prakticky se přetvoří v ten naprogramovaný. A když jsme si uvědomili, že bychom ty bicí beztak prohnali softwarem, bubeníka jsme jednoduše vypustili a naprogramovali to přímo."

Stef Brok o rozhodnutí FEAR FACTORY: "Konečně někdo přiznal to, co dělají skoro VŠICHNI! Jsem moc rád, že v TEXTURES můžeš slyšet bubnovat bubeníka. I u nás je to trochu poupravené, ale ne tak moc. Mnoho lidí si právě na programované bicí u nové desky FEAR FACTORY stěžuje, ale, ruku na srdce, stejné věci poslouchají dennodenně, pokud poslouchají metal. Jen o tom ve většině případů nemají ani tušení. Ve studiu sice většinou za bicími někdo sedí, ale co se asi děje potom? Bubeníci většinou hrají jen na hi-hat a snare, kopáky jsou programovány téměř všechny. A to je jen jeden z příkladů, jak jsou bicí počítačově vylepšovány. V konečném důsledku si nikdo nikdy nemůže být jistý, zda to, co slyší, bylo nahráno živě, nebo to je produktem počítače. Jen živé vystoupení ukáže, co jsou samotní muzikanti zač. A právě proto nestojí třeba DRAGONFORCE za nic. Je tu i mnoho kapel, které nahrávají kytary riff po riffu, někdy dokonce i tón za tónem. Metal je považován za drsnou a důraznou hudbu, avšak ve skutečnosti se jedná o ten nejuhlazenější hudební styl na světě."

Bicí tedy na "The Industrialist" mohou znít poněkud uměle a přehnaně, ale v porovnání s dřívějšími nahrávkami FEAR FACTIORY ten rozdíl vlastně vůbec není tak citelně znatelný, aby se kvůli němu musely srážet drahocenné bodíky. Pokud pak přihlédneme k výše probrané koncepci alba o robotech a strojích, užití mašinky vyjadřuje myšlenku desky vlastně mnohem víc, než to dělají texty samy o sobě.

Všechny kytary, včetně té basové, složil a nahrával Dino. Především z kytar je cítit jeho typický rukopis, riffáž odpovídá zažitým představám o hudbě FEAR FACTORY a mnoho z linek smrdí "factořinou" až za roh. A to je vlastně i dobře. "The Industrialist" se drží nastolené úrovně i zvuku z předešlé "Mechanize", jen ta baskytara nebyla psána s takovou láskou, nedostává téměř žádný prostor a vlastně je tam i tak trochu zbytečně. Její linka je téměř neznatelná a rytmus beztak obstarávají kytary společně s bicími. Pan Stroud měl holt u kapely vydržet, určitě by to byl pro desku slyšitelný přínos. Naopak Matt DeVries se zase měl k FEAR FACTIORY připojit dříve, plnohodnotný basák té desce jednoduše schází.

"The Industrialist" je tak albem, které klasicky neurazí, přílišně nenadchne, ale stále se jedná o příznačnou nahrávku z dílny FEAR FACTORY, i když zahrnutí více hudebníků do tvůrčího procesu by nebylo na škodu. Od "Mechanize" se sice kapela nikam neposunula, ale já jsem nakonec možná i rád, protože si nějak neumím představit, kam by se kapela měla v tak nestálé sestavě vyvíjet. Novinka má nepřehnaná očekávání naplnila, poslouchá se dobře a udrží si pozornost, avšak klenotem v rámci diskografie kapely nebude, stejně tak se ani v letošním roce nemůže ucházet o přední příčky v osobních žebříčcích. Jde o zručně provedenou rutinu s důrazem na léty prověřený výraz kapely, jakési poselství v sobě však obsahuje. Revoluce, kterou vlastně nikdo neočekával, se tedy ani nedostavila.

Autor: Ondřej Komárek (hodnocení 70%)
Zdroj: http://www.abysszine.com/recenze/2012060038-fear-factory-the-industrialist/