OPETH - Heritage

Celkové hodnocení alba: 86% Rok vydání: 2011 Žánr: progressive metal Celkový čas: 57:04 Skladby

Recenze:

Švédský spolek OPETH lze bez nadsázky nazvat jedním z nejvýznamnějších jmen současné světové progresivní scény. Jako jeden z mála si dokázal vysloužit obrovské renomé jak u mas fanoušků, tak v řadách hudebních publicistů. Za klíčový moment v historii kapely lze označit srážku s progresivním mágem Stevenem Wilsonem (PORCUPINE TREE, BLACKFIELD). Ten poměrně zásadně ovlivnil směřování kapely a po přelomovém veledíle "Still Life" (1999) převzal producentský dohled nad jeho následovníkem, neméně kultovním počinem "Blackwater Park" (2001), který se stal základním stavebním kamenem zvuku kapely pro nové milénium.

Odlehčené pasáže kontrastující s metalovými smrštěmi nabraly konkrétních obrysů a nechaly se volně inspirovat progresivně rockovou scénou s odkazy na 70. léta. Tento model dokázali OPETH na nadcházejících deskách umě přetvářet, čímž docílili, že každá z nich měla svou specifickou atmosféru. Na "Damnation" (2003) pak došlo poprvé, zatím jen jednorázově, k odstranění metalových prvků a ukázalo se, že spolek umí natočit plnohodnotné a vysoce kvalitní album i bez nich.

Osobně jsem se domníval, že "Damnation" bude v diskografii OPETH spíš jakousi odlehčenou raritkou, jak to nakonec tehdy avizovala i samotná kapela. Velmi mě tedy překvapilo prohlášení Mikaela Åkerfeldta pár měsíců před vydáním novinky "Heritage", ve kterém o ní hovořil jako o čistě rockové záležitosti v duchu 70. let. Coby velkému fandovi této hudby se ve mě začaly mísit pocity radosti i mírných obav. Výsledek však dopadl nad očekávání uspokojivě.

Už samotný titul "Heritage" (česky "dědictví") zní více než výmluvně. Sedmdesátá léta jsou dodnes zlatou studnou rockové hudby a zároveň počátkem experimentování s její formou (byť k němu již ojediněle docházelo i na sklonku let šedesátých). Toho se OPETH rozhodli využít a vzdát tomuto významnému období hold. A udělali to více než rafinovaně. Místo aby se snažili cíleně evokovat tvorbu některých tehdejších kapel a umožnili posluchači vystopovat konkrétní hudební vzory, utvořili originální monolit, který ponořili do psychedelického oparu a opatřili retro zvukem. Lze zaslechnout příklon k jazz-rockovému výrazivu, najdeme zde ale i hardrockové riffy či akustické pasáže téměř ambientního charakteru. Ohlížení se však nevztahuje výhradně na zlaté časy rockové hudby, ale i na minulost kapely samotné. Najdeme zde totiž i typické atributy jejích předchozích desek - křehké akustické pasáže evokující první řadové počiny, neuchopitelnost "Still Life", intenzivní psychedelickou atmosféru "Blackwater Park", jemnost "Damnation" či kontrastnost "Ghost Reveries".

Rafinovaná struktura skladeb nedá posluchači nic zadarmo a činí desku poměrně obtížně uchopitelnou a stravitelnou. Snadno se tedy může stát, že vám po prvním seznámení s ní nezůstane v hlavě jediný záchytný bod. Opakovaný a soustředěný poslech však dá vyplout na povrch naprostým skvostům a hudbě, která má krom technické dokonalosti navíc silnou emocionální hloubku a dokáže člověka strhnout a pohnout jím. Musí být však naladěn na stejnou notu a přijmout pravidla hry. Metalově laděným fanouškům to může činit značné obtíže, milovníci "sedmdesátkových" art a jazz rockových opusů by s tím naopak větší problém mít neměli.

"Heritage" pro mě představuje jeden z největších hudebních klenotů, které za poslední léta vyšly a osobně ho řadím i nad vše, co doposud vydali samotní OPETH. To je samozřejmě značně subjektivní hodnocení, se kterým se spousta fanoušků neztotožní. Za sebe však nemohu učinit jinak, než se zcela neobjektivně, avšak s klidným svědomím, uchýlit na dlouhou dobu zřejmě naposledy k plnému hodnocení...

Autor: Miroslav Med (hodnocení 100%)
Zdroj: http://www.abysszine.com/recenze/2011090025-opeth-heritage/

Snad žádnou jinou nahrávku jsem tolikrát nepřehodnocoval jako jubilejní desátý počin OPETH "Heritage". Mé prvotní setkání s CD se rovnalo naprostému zklamání, kdy celý materiál v mých očích působil jako prachsprostý kalkul těžící ze současné expanze retro vlny "sedmdesátkového" rocku. Pokud jsem však na počin pohlédl optikou jeho skutečného významu či poselství pramenící z názvu alba "Heritage", neboli "Dědictví" či "Odkaz", lze dílo považovat za nesmírně sofistikovaný hold hudbě, která je frontmanovi skupiny Mikaelu Åkerfeldovi zřejmě nejbližší (a nelze opomenout ani významný vliv Stevena Wilsona coby nejen ideového přítele kapely, ale též jako zvukového inženýra).

Můj pohled se poté sice změnil o 180 stupňů skoro až k bezbřehé exaltaci, nicméně po opakovaném soustředěném poslechu především na hi-fi aparatuře jsem nucen svůj názor poněkud korigovat. Ve srovnání s konkurenční sérií "Road Salt" od PAIN OF SALVATION chybí OPETH jistý nadhled a v neposlední řadě mi obecně u těchto Švédů vadí, na současné poměry, poněkud fádní zvuk (jehož plochost vynikne právě až na hi-fi věži). Občas, řečeno lakonicky, na "Heritage" OPETH nudí díky absenci metalových pasáží. Na jedné straně musím skupinu pochválit, že se neortodoxním přístupem vydala na dosud v takové míře neprobádané teritorium a nahrála album přesně dle hlasu svých srdcí bez ohledu na očekávání fanoušků, na druhé straně zřejmě patřím mezi onu majoritní fanouškovskou základnu, které absence progresivního "opethovského" death metalu na "Heritage" jednoduše schází.

Autor: Štěpán Šimek (hodnocení 65%)
Zdroj: http://www.abysszine.com/recenze/2011090025-opeth-heritage/

Švédská progresivní stálice Opeth si za dobu své kariéry vybudovala velmi silnou pozici. Mnoho hudebních kritiků, fanoušků, ale i kolegů z branže má k jejich hudebním schopnostem velký respekt. V jejich sestavě byste těžko hledali někoho, kdo by svůj nástroj mistrovsky neovládal. Co člen, to záruka kvality. O to těžší je potom úloha recenzenta, protože pokud budeme objektivní, po technické stránce nejde Švédům nic vytknout.

Přesto se najdou tací, kteří mají s tvorbou této kapely menší problémy. V mnoha recenzích narazíte na slova jako nekonzistence, chaos nebo nepřehlednost. Já se tomu vlastně nedivím. Opeth totiž pracují s tolika nápady, že je občas těžké mezi nimi najít nějakou logickou spojitost nebo návaznost. Ptáte se, co s tím? To je „jednoduché", stačí trpělivost. Hudba Opeth totiž nikdy nefungovala jako kulisa, naopak měla vždy především umělecké ambice. A na „Heritage" to podle mě platí dvojnásob. Zavrhnout tento materiál po pár nepozorných posleších by tedy bylo trestuhodné. Všechny jednotlivé motivy začnou dávat smysl a zapadnou do sebe až po delší době, rozhodně to tedy nevzdávejte.

Další problém může nastat pro ty, kteří na Švédech milovali ono deathmetalové koření. Nic podobného se totiž na "Heritage" nekoná. Záchytné body v podobě growlu či jakéhokoli tvrdě metalové výrazu nečekejte. Skladby se totiž nesou ve znamení 70. let (kdy se zrodil vysoce ambiciózní žánr art rock), které jsou navíc okořeněné jazzovým feelingem. Myšlenky na toto období evokuje zejména využití tehdejšího instrumentáře (melotron či klasické Hammondovy varhany). Přesto to ale neznamená, že by se typičtí Opeth vytratili. Na nových skladbách je rozpoznáte hlavně díky jejich nezaměnitelné, seversky melancholické a nesmírně živé atmosféře. Jazzová přísada je nejvíce cítit ve středně pomalejších pasážích, kde se zároveň celá nálada občas pohybuje v lehce zasněných (skoro až ambientních) vodách. Ovšem i tady je to složitější, protože tyto nálady jsou také dost proměnlivé.

Nyní se dostávám k hlavní postavě Mikaelu Åkerfeldtovi, který podruhé ve své diskografii vsadil pouze na čistý vokál (poprvé na "Damnation" v roce 2002). Musím ale upřímně říct, že tato volba mi naprosto vyhovuje. Growly by do celkové atmosféry skladeb nezapadly a působily by rušivým dojmem. Jejich absence je proto naprosto přirozená. Mikaelova barva hlasu je příjemná a vlastně jeho celkový projev je dost sebevědomý a osobitý. Těžko vyzdvihnout jednu konkrétní skladbu, protože všechny do jedné jsou dokonale promyšlené, a to do každičkého detailu.

Deska si už teď našla mnoho nadšených posluchačů, ale zároveň vyvolala i menší nevoli z tábora skalních fanoušků. Kam bych se vlastně zařadil já? Určitě do té první skupiny, ovšem s tím rozdílem, že to nadšení nemusí přijít pokaždé. Na „Heritage" si musíte udělat tu správnou chvíli, tu pravou náladu. Pokud se vám to podaří, zážitek zaručuji.

Autor: Mikka (hodnocení 9/10)
Zdroj: http://www.metalforever.info/article.php?id=29460

Vlastní komentář:

Kapela Opeth je mým největším překvapením posledních let. Naprosto ojedinělá, mnohovrstevnatá hudba, ve které se i po x-tém poslechu dají objevit nové a nové odstíny a hlubiny. Jeji poslední album Heritage se sice možná nevyrovná nedostižným Blackwater Park či Damnation, i tak se jedná o výbornou záležitost, která se navíc časem líbí víc a víc.