OPETH - Ghost Reveries

Celkové hodnocení alba: 87% Rok vydání: 2005 Žánr: progressive metal Celkový čas: 66:49 Skladby

Recenze:

Řeknu to na rovinu. Myslím, že mě letos už žádná nahrávka natolik nesrazí na kolena, kdy mi zůstane jen výraz s otevřenou hubou dokořán, jako novinka "Ghost Reveries" švédských melancholických mistrů OPETH. Jedním slovem - deska "Ghost Reveries" je geniální. Ano všechna alba se mohou zapsat zlatým písmem do síně slávy a jsem velmi potěšen, že OPETH za ta léta neztratili nic ze svého umu a stále nahrávají poctivé desky. Mám-li být upřímný, "Ghost Reveries" zastínilo i mé letošní favority jako DREAM THEATER - "Octavarium", SHADOW GALLERY - "Room V" a PORCUPINE TREE - "Deadwing". Něco na tom pořekadlu bude, když se říká, že žák předčil svého mistra.

OPETH svůj styl definovali již na debutu "Orchid", v plné kráse vykvetl na "Still Life" a následujícím počinem "Blackwater Park" se skupina dostala i do širšího komerčního podvědomí. Další desky svou laťku kvality udržely a troufám si tvrdit, že "Ghost Reveries" ji buď překonává nebo ještě nadsazuje. Ostatně kolik znáte skupin, co tak bravurně kombinují extrémně metalové výpady se subtilními zpěvnými art rockovými pasážemi. A že tato kombinace skvěle funguje a nepůsobí nijak rušivě či násilně, na to vemte jed. Zní tak přirozeně, jako by se OPETH narodili s hudbou v krvi.

OPETH ctí tradice a pokud srovnáme jednotlivé desky, zase takové markantní rozdíly nezpozorujeme, neboť švédové hrají natolik působivou hudbu již od počátků, tudíž i kdyby se drželi této šablony další desetiletí, vždy budou stát nad většinou metalové konkurence a znít invenčně, originálně, prostě svébytně. Skoro se nabízí myšlenka, že skupina de facto vytvořila svůj vlastní žánr, říkejme mu třeba opeth metal. Nicméně s "Ghost Reveries" přichází určité změny. Jedním dechem dodávám, že pouze ku prospěchu věci. Především se na CD představil nový člen a to klávesista Per Wilberga (ex-SPIRITUAL BEGGARS, OPETH ho oficiálně ve svých řadách uvítali již v létě 2003), přešli k většímu labelu od Music for Nations k Roadrunner Records a nahrávali ve studiu Fascination Street. OPETH rovná se především Mikael Akerfeldt. Ten tentokrát vzal na svá bedra i produkci (za mixpultem mu pomáhal Jen Borgen). K tomu řekl: "...myslím si, že nikdo nezná směřování zvuku OPETH v mém srdci tak jako já, takže jsem se chtěl do toho tentokrát pustit sám."

Tématicky patří "Ghost Reveries" opět mezi koncepční počin. Tentokrát se ve skladbách odráží inspirace okultních témat. Mikael překvapil, neboť za 15-ti letou hudební kariéru se těmito, pro metal tradičními, myšlenkami zabývá zcela poprvé. Hudebně můžeme "Ghost Reveries" považovat za synonymum výrazu progresivní. Pokud v metalové (potažmo v rockové) hudbě chápeme pojem progresivní jako výraz k hledání netradičních postupů v tradičním metalu (rocku), tak OPETH, resp. počin "Ghost Reveries" tuto definici splňují bezezbytku.

Deska žije zcela vlastním pestrým životem. Na první poslech možná běžného posluchače neohromí (tak jako starší alba), neboť tolik motivů, vyhrávek, nálad, změn temp, vokálů, aranží... nemůže běžný smrtelník vstřebat na jeden zátah. Jakmile však dáte tomuto klenotu šanci, rozzáří se časem jako nejjasnější supernova.

Jak jsme u OPETH zvyklí, hrací čas CD využili téměř bezezbytku. Hned první, více než desetiminutový opus "Ghost of Perdition" nás vtáhne do nám známého světa. Fanoušci skupiny budou skákat blahem. Opět slyšíme ty nezaměnitelné opethovské majestátní kytary, v klidnějších psychedelických pasážích zase akustické vybrnkávačky a Mikaelův bardský zpěv. Instrumentální výkony všech členů doznaly dokonalosti. Proto nepřekvapí ještě techničtější či progresivní postupy. Snad ještě více se prohloubil kontrast mezi death metalovou složkou a art rockovou naléhavostí. Brutální pasáže mi připomněly až deathové inferno zvané BLOODBATH, jejichž debut "Resurrection Through Carnage" Mikael nazpíval. Deset minut uběhne než bys řekl švec. V následujícím, opět více než desetiminutovém, skvostu "The Baying of the Hounds" se naplno představí klávesák Per. Jak se dalo čekat, využívá analogové originální Hammondky, takže se vracíme do příjemných hard rockových časů let sedmdesátých. A už jsme zase u té progrese. Dokážete si představit death metalovou pasáž s až hypnotickým zvukem Hammondek? V měkčích úsecích zase znějí velmi křehce a poměrně chladně. Jako studený dotek smrti. Každopádně prim hrají kytary a rytmika, klávesy zde slouží jako decentní okrášlení nebo k podtrhnutí již tak dost melancholické nálady alba. Trojka "Beneath the Mire" nás opět strhává o tři dekády do minulosti. Ústřední riff mi evokuje legendární "Kasmir" od LED ZEPELLIN. A zase ten příjemný zvuk analogových kláves. Brzy rychle zpět do současnosti. Po několika minutách se Mikael deathově rozeřve a přichází nefalšované progress riffy a klenutá sólíčka. Ostatně na "Ghost Reveries" se sóluje ze všech desek nejvíce. Následující "Atonement" = nefalšovaný art rock. Prim hrají klávesy, akustická kytara a... šamanské bubny Martina Lopeze. Do toho se nám vkrádá sólová kytara. Až meditativně křehká skladba. Přichází opět dlouhý kolos (více než 11 minut) "Reverie/Harlequin Forest". Tuto skladbu jsem si velmi oblíbil, hlavně díky brilantním bicím. Martin vyzrál v bubenické eso. Též text o strašidelném lese působí až romanticky. S následující "Hours of Wealth" přichází opět art rockové zklidnění. Poměrně minimalistická skladba, kde si OPETH vystačili jen se sólovou kytarou a jemným zvukem kláves. Klidně můžete pustit tuto skladbu jako ukolébavku svým ratolestem. Předposlední "The Grand Conjuration" lze označit za nefalšovaný progress metal. Rozhodně nejtechničtější skladba na desce. Závěrečný a nejkratší epitaf "Isolation Years" působí jako by se deska "Ghost Reveries" ztrácela někde za mlžným horizontem. S křišťálovým Mikaelových zpěvem odcházíme zase osamělí. Takový jsem měl pocit po dohrání tohoto CD. Jakoby něco pozoruhodného odešlo. Naštěstí kdykoliv můžeme stisknout repeat.

Autor: Štěpán Šimek (hodnocení 100%)
Zdroj: http://www.abysszine.com/recenze/2005080501-opeth-ghost-reveries/

---

Popravdě řečeno, není v současnosti těmto Švédům moc co závidět. OPETH se řadí do skupiny vzácných kapel, kterým se podařilo výrazně oživit zatuchající metalové vody a získat si respekt a uznání i mimo do sebe uzavřenou komunitu vyznávající tento hudební žánr. Očekávání každé další nahrávky jsou tudíž obrovská a každý pochopitelně žádá tu nejvyšší kvalitu. Už před vydáním "dvojalba" „Deliverance“ (2002) a „Damnation“ (2003) stála kapela na významném rozcestí. Bylo jasné, že druhá zmiňovaná poloakustická deska je pouze odbočkou do neprobádaných vod nemající dalšího pokračování. OPETH tedy hodlají i nadále zůstat u toho, co jim vždycky šlo nejlíp. Kombinování tvrdých kytar, brutálního vokálu s jemnými akustickými plochami a ve svém počínání chtějí na novinkové nahrávce absorbovat ještě více hlavně artrockových vlivů.

Tentokráte už jako pětice (regulérním členem ansáblu se stal klávesák Per Wilberg) jsou tady OPETH poosmé a z mého pohledu se jedná o desku nejočekávanější. Jak již bylo předesláno, skupina nyní stojí před rozhodováním o své další budoucnosti a zvolit ten správný směr možná pro ní nikdy nebylo těžší. Úvodní kompozice „Ghost Of Perdition“ však hovoří spíše o opaku. Na poměry OPETH vcelku standardní skladba nepostrádající všechny uvedené atributy tvorby těchto Švédů. Začít album písní s nástupem klasického brutálního chropotu je možná dobré pro konzervativního fanouška, ale nás ostatní - očekávající něco neotřelého - spíše jímá hrůza. Není však potřeba házet flintu do žita, neboť OPETH si své momenty překvapení připravili i pro „Ghost Reveries“ a to je to nejpozitivnější zjištění, ke kterému jsem při mnohonásobném poslechu novinky dospěl.

Hned v následující „The Baying Of The Hounds“ potěší příjemný zvuk hammodek a nepochybně i mnohem větší množství náladotvorných prvků. Mezi nejvydařenější momenty řadím úvod třetí „Beneath The Mire“, kde je lehce orientální klávesový motiv vystřídán krátkou a nádhernou kytarovou melodií. Tohle jsou typičtí OPETH, avšak ve znatelně novém kabátku. I v dalších skladbách si Åkerfeldtovci zachovávají svůj typický rukopis, který se snaží osvěžovat hlavně lehkou infiltrací vlivů artrocku, nebo třebas i blues. Nedá se říct, že by si kapela už vystřílela všechny náboje, ale i přesto, že se album dostává pod kůži jen velmi pomalu a v současné době už ani zdaleka nejsem z jeho obsahu tak rozmrzelý, jako po prvním poslechu, se však nemohu ubránit několika pocitům. Tyto pramení hlavně z faktu, že na typický styl OPETH začíná i přes zjevnou snahu o jeho renovaci pomalu padat prach a nepochybně jsem, asi jako většina fanoušků kapely, jejich minulou tvorbou smlsaný.

Budu se však snažit být maximálně objektivní, takže nemohu popřít fakt, že „Ghost Reveries“ se asi stěží stane klenotem diskografie OPETH, ale na druhou stranu nehodlám popírat její kvality. Nachází se na ní totiž příjemné a povedené písně s bohatým a pestrým aranžmá, jejichž poslech se, stejně jako tomu bylo i v minulosti, stane příjemnou záležitostí. Kapele se myslím podařilo dokázat, že na TO ještě pořád má a že ji v žádném případě nesmíme zařadit do kategorie vyčpělých dinosaurů. Za tohle si OPETH velmi vážím.

Autor: Dalas (hodnocení 7,5 z 10)
Zdroj: http://www.metalopolis.net/art_reviews.asp?id=2324