OPETH - Deliverance

Celkové hodnocení alba: 74% Rok vydání: 2002 Žánr: progressive metal Celkový čas: 61:50 Skladby

Recenze:

Nové album těchto Švédů je vždy očekáváno s velkým napětím (alespoň u mě). Vzhledem k tomu, že mě jejich předchozí album ("Blackwater Park") fakt vzalo, čekal jsem na něj jak na smilování (ne Boží). Tudíž jsem ho zakoupil hned jakmile došly první kousky do Brna. Do pracek se mi dostala rovnou limitovaná edice - digipack s jednou skladbou navíc.

První dojmy při pohledu na obal - výborná práce (Travis Smith, Ken Seaney), narozdíl od "Blackwater Park", kde byl obal laděný do bíla, zde má přednost černá a odstíny šedé.

Podle OPETH má tohle album být tvrdší a asi za dva měsíce máme očekávat druhou nálož - totiž album více či méně akustické (už se na něj klepu). Nutno říci, že album snad o něco tvrdší je - zvláště když jsem si ho pustil poprvé a uslyšel ten klepec kterým začíná první skladba... Ale ne zase o moc, v podstatě se dá říci, že později se ještě v první skladbě vše vrací do vytýčených kolejí. Vyjímkou na albu je 10-ti minutová třetí skladba "A Fair Judgement" kde se deathový vokál neozve ani jednou - jedná se spíše o akustickou skladbu (ovšem vynikající) a následující instrumentálka (jen asi 2 minuty).

Album má téměř 62 minut (v limitované verzi) a nachází se na něm 6 písní. Mimochodem limitovaná edice vážně stojí za sehnání, je na ní jedna třináctiminutová skladba navíc - a je výborná!

Pro ty, co OPETH již znají, nebude tohle album žádným překvapením, pro ty co je neznají: OPETH hrají zvláštní mix death/doom metalu a art rocku - ač to zní možná zvláštně.

Teď ke změnám oproti deskám předchozím: okamžitě pozorovatelná změna je ještě větší brutalita Mikaelova zpěvu - nevím jak to dělá, ale tak brutální hlas se hned tak nenajde. Zvuk zůstal více méně stejný - studio Fredman - osvědčená Švédská kvalita.

Rýpal by mohl namítnout, že nevidí žádný větší vývoj, ale čert ho vem! To co OPETH dělají, dělají výborně!

Autor: Mates (hodnocení 100%)
Zdroj: http://www.abysszine.com/recenze/2002120402-opeth-deliverance/

---

Rok a půl uběhlo od vydání famózního počinu „Blackwater Park“ švédských náladotvůrců OPETH a už máme co dělat s jeho následovníkem, jehož pozici mu ani trochu nezávidím. Navázat na úspěch bezesporu vrcholního díla v diskografii této pozoruhodné kapely je úkolem nesmírně zavazujícím. V případě OPETH je zcela po právu očekávaná kvalita s přívlastkem nejvyšší a jakékoliv klopýtnutí by se odpouštělo těžce. No, nebudu vás dlouho napínat a řeknu vám rovnou, že špatné, ba do dokonce ani průměrně desky se od OPETH zřejmě nedočkáme. Nejinak je tomu i případě „Delivarance“.

Už nějakou dobu před vydáním „Deliverance“ kapela ohlásila svůj záměr vydat alba dvě. Jedno metalové, jak jsme u nich zvyklí a druhé plné akustických skladeb. Na to si však budeme muset počkat až do března příštího roku. Teď tady máme první polovinu celku, která vychází 4. listopadu na značce Music For Nations. Než jsem sepsal své myšlenky do počítače, snažil jsem se věnovat poslechu „Deliverance“ co nejvíce času a pozornosti. Desku jsem slyšel minimálně patnáckrát a stále tápám ve snaze sdělit vám své dojmy. Ona je to velmi svízelná záležitost, protože v případě současných OPETH vznikají dva rovnocenné a zároveň rozdílné postoje.

První postoj zaujímá jedinec znalý předešlou tvorbu. Starší desky OPETH má velmi dobře naposlouchané a tím pádem mu nezbude nic jiného, než novinkový počin postavit do řady a porovnávat. Nejdůležitějším faktorem se v této chvíli stáva výsledek konfrontace s předchůdcem. Obstojí novinka v porovnání s velice zdatným sokem? Hm, možná budete zklamaní, ale na tuto otázka vám uspokojivě odpovědět nedokážu. Řekl bych, že je to tak půl na půl. Mikael a spol. i nadále dokáží složit překrásné a dlouhé skladby během jejichž průběhu rozehrají strhující festival změn nálad a pocitů. Nadále dokazují během jedné skladby plynule a nenásilně přecházet z hrubého doom metalu do art rockových výšin plných procítěných akustických pasáží. Nadále jejich skladby dokáží i přes svoji gigantickou minutáž skvěle držet pohromadě a žádná hudební odbočka v jejich průběhu nevede do slepé uličky. Nadále je v jejich hudbě patrná inspirace rockovými léty sedmdesátými. Nadále jsou OPETH výjimečnou kapelou ... V tomto ohledu se opravdu nic nemění ...

Překvapením je slyšitelné přitvrzení zvuku a tzv. přitlačení na pilu, čimž se OPETH tak trochu vracejí ke svým počátkům. Jednotlivé skladby tak opět tíhnou více k “čistokrevnému“ doom metalovému znění. Jako by si kapela řekla, že milovníci “unplugged“ písní si přijdou na své s vydáním proklamovaného akustického alba, tak tady to nebudeme zase tolik přehánět.
A na řadu přichází nepříjemná záležitost v podobě porovnávání s minulostí. A právě v tuto chvíli se nedokážu zbavit kacířské myšlenky o menší stagnaci, či dokonce sázce na jistotu. V tomto případě se „Delivarence“ chtě nechtě musí vnímat v těchto souvislostech. Deska už totiž nedisponuje tolika překvapivými momenty jako například již mnohokrát zmiňovaný „Blackwater Park“. Pozorný posluchač v mnoha případech sám pozná, co bude zachvíli následovat. I samotné skladby mému uchu zní poněkud “hitověji“, než bych sám očekával. Objektivně však musím říct, že to OPETH ani nemám za zlé, protože si dost dobře neumím představit, čím by ještě dokázali nějak více překvapit. Nic jiného, než změna hudebního směřování mě nenapadá ...

Tolik postoj stálého posluchače a jak k novince má přistupovat úplný novic, jenž nikdy neokusil sladkost plodů tohoto švédského stromu? Ten, má-li rád náladovou metalou muziku, musí být zcela jistě nadšen gejzírem kreativity a originality, která ho zahltí hned od úvodního tónu první skladby „Wreath“. Bude prožívat nepopsatelné pocity a octne mimo realitu. Jeho mysl bude díky hypnotizující síle této hudby paralyzována a ohromena. Až se vzpamatuje, začne se divit z jakého důvodu mu takovou dobu unikalo něco tak unikátního a místo toho investoval svůj čas a potažmo i peníze do mnoha jiných, zbytečných a nesmyslných desek ... Ano, takovou sílou disponují OPETH i na své šesté desce a to je fakt hoden obdivu.
Popisu jednotlivých skladeb se věnovat nehodlám, protože jak sami jistě uznáte, je to zbytečné. Zbytečná je i tato moje recenze, zbytečná jsou jakákoliv slova. Sežeňte si (nejen) nový OPETH, přečtete jejich texty, pusťte jejich muziku a ... naslouchejte. Opravdu to stojí za to!

Autor: Dalas (hodnocení 9 z 10)
Zdroj: http://www.metalopolis.net/art_reviews.asp?id=793