DIMMU BORGIR - Abrahadabra

Celkové hodnocení alba: 67% Rok vydání: 2010 Žánr: black metal Celkový čas: 48:52 Skladby

Recenze:

Otvorte a prečítajte si našu recenziu na „In Sorte Diaboli“. Nič z toho, čo v nej kolega v-dur chváli, DIMMU BORGIR za tie tri roky nezabudli. A na väčšine toho, čo nórskym lunaparkovým čiernokňažníkom vyčíta, zapracovali.

Od tohoto bodu by sa recenzia mohla ubrať dvoma smermi – a skončiť buď ako briskná poprava majstrov čierneho gýču, alebo pokračovať sňatím pomyselného klobúka pred skupinou, ktorá dokázala nehanebným a rúhačským fúzovaním popu a blackmetalu vytvoriť vlastný žáner.

Rozhodlo svedomie autora týchto riadkov. Veď ani „Puritanical Euphoric Misanthropia“ – univerzálne chválené dielo, načínajúce druhú päťdesiatku albumov dekády podľa Metalopolis, nie je ničím iným, len začiatkom cesty, po ktorej DIMMU BORGIR kráčajú dodnes. A i keď uplynulé roky Shagrath a jeho meniaca sa družina (v ktorej okrem neho pretrvali dve konštanty, Silenoz a Galder) tápali, aj vyčistenie zostavy pomohlo k tomu, že „Abrahadabra“ je – hodnotené s čistou mysľou a maximálnym možným odstupom – veľmi dobrou nahrávkou.

Čosi možno naznačí aj to, že po prvýkrát od „Stormblåst“ nie je jej názov trojslovný, niečo určite napovie fakt, že miesto hviezdneho Hellhammera bubenícku stoličku obsadil Poliak Daray (o.i. VADER) – krok, nie nepodobný výmene Adriana Erlandssona za Martina Škaroupka u žánrových kolegov CRADLE OF FILTH. Túžbu po ráznych rezoch podčiarkuje vyhadzov Vortexa a Mustisa, dlhoročných pilierov zostavy – kým prvého menovaného zaskakuje dlhoročný King Diamondov súputník Snowy Shaw (a v poslednom šteku dokonca Garm z ULVER!), v štúdiovej zostave DIMMU BORGIR držiaci basu. Miesto za klávesami po takmer pätnástich rokoch obsadil sám Shagrath.

Akoby sa v „temnom hrade“ rozsvietilo: po obligátnom intre už v nasledujúcej „Born Treacherous“ prekvapí odľahčený zvuk a hopsavý rytmus, vďaka ktorému je tohtoročné koncertné spojenie KORN a DIMMU BORGIR aspoň o kúsok pochopiteľnejšie. Nasledujúca, do biela ladená klipová „Gateways“ je ranou medzi oči – tisíckrát si môžete pripomínať, z ako prevarených ingrediencií je vyskladaná, ale tak hitový potenciál sme v blackmetale a jeho derivátoch ešte nemali. Kumšt je umocneným výberom hosťujúcej vokalistky: miesto éterickej tarjovskej divy DIMMU BORGIR ženské party zverili zemitému hlasu menej známej Agnete Kjølsrud (ANIMAL ALPHA), ktorý potenciálny radio-edit „Gateways“ nediskvalifikuje z rádiových rotácií, ale zároveň ho robí veľmi dobre rozpoznateľným.

Ďalším nečakaným atribútom je vysoká úroveň, ktorú si „Abrahadabra“ drží. Stopáž celej dosky (vo verzii bez bonusov) len tesne prekračuje preverenú trištrvrtehodinu, dĺžka skladieb sa motá okolo znesiteľných piatich minút. V strede dosky, keď sa rozhoduje o poslucháčovej pozornosti, tróni bombastická „Ritualist“, najlepšia pieseň na nahrávke. Po nič nenaznačujúcej slohe DIMMU BORGIR za pomoci orchestra Nórskeho rozhlasu odpália refrén, počas ktorého budú na akomkoľvek metalovom festivale lietať do vzduchu zaťaté päste a paroháče. Vo rozskackaných symfonických fragmentoch sa vracia déjà vu z kovenantovského „Nexus Polaris“.

Áno, všetky tie reči o staromódnosti, gýči, predvídateľnosti a čojaviemčomešte majú legitímny základ. Shagrathovci sú v kontexte roku 2010 archaickou skupinou, naveky spojenou s poslednou dekádou dvadsiateho storočia, no úpornosť, s ktorou dokázali ubrániť zabudnutiu a sebaparódii, je obdivuhodná.

Ak by som mal násťročné dieťa, tak mu „Abrahadabra“ s čistým svedomím kúpim. A viete čo, asi ho kúpim aj tým zbytkom decka, ktoré ešte ostali vo mne.

Autor: Thorn (hodnocení 8 z 10)
Zdroj: http://www.metalopolis.net/art_reviews.asp?id=5439

Ačkoliv máme tendenci brát spotřební kulturu jako něco, co vzniká až samozřejmě snadno, nenechme se mýlit. Vysoustružit chytlavou "popinu" není nic snadného, stejně jako nelze za rutinu považovat tvorbu filmového blockbusteru. Na novince Norů DIMMU BORGIR je slyšet, jak moc práce si s ní kapela dala, jak schopní řemeslníci na ní pracovali a v neposlední řadě to, jak moc s ní chtěli zaujmout a hlavně po celou dobu bavit. A výsledek? Vymakaný fantaskní epos, jehož jen zdánlivou pestrost zachraňuje opulentní produkce, a jímž se kapela zatím nejvíce přiblížila rarašině CRADLE OF FILTH, s nimiž je tak nerada dávána do jedné věty.

Projekty jako je Shagrathova kapela CHROME DIVISION prozrazují náklonnost kapely ke šlapajícímu rocku a na "Abrahadabra" to je znát. Díky chytlavým kytarovým a zejména orchestrálním partům album velice slušně šlape a pochoduje. Ale kam?
Sebestředné panoptikum

Abychom si rozuměli – "Abrahadabra" je rozhodně vcelku chytlavá deska, její nedostatek je ovšem v tom, že pulzuje vždy jen v daný moment, nikoliv jako celek. Ač nabízí srozumitelný zpěv a vypravěčské frázování, které souvisí s konceptem a vžíváním se do jednotlivých rolí, opravdu celistvého dramatického náboje se nedočkáme a namísto něj přichází opulentní vyvrcholení skladeb, po nichž se rozlévá prázdno. Hlasové proměny jsou nezacílené, přihrávající pouhé efektnosti nahrávky, podobně jako střídání všech možných temp, ani v jednom z nichž se ale kapela dlouhodobě pohodlně nezabydlí.

Nápaditých momentů tu bezesporu několik je, ale vzpomenete si na ně teď, v této chvíli, kdy máte chuť mi vynadat za málo nadšené hodnocení alba? Nejvíce pamětihodné chvíle přicházejí díky dynamickému a proměnlivému hitu "Gateways" s mimořádným hlasovým vkladem Agnete Kjølsrudové (která se vedle kapely DJERV ukáže i na novince SOLEFALD "Norrøn Livskunst"). Srovnávat ji s gothicmetalovými zpěvačkami se zcela míjí účinkem, Agnete má blíže k divoženkám typu Emilie Autumn a její přínos je o poznání větší než v případě Kristoffera Rygga (ULVER, ÆTHENOR), jehož hostování jako by mělo albu ze všeho nejvíce přidávat na atraktivnosti a zajistit punc uměleckosti, jaký s sebou bohém Rygg nese.
Zaslepení atrakcemi

DIMMU BORGIR na albu udržují pozornost náhlými, nesouvisejícími atrakcemi, které zachytíme a než se o dojem stihneme slovy "Hele, slyšel jsi to taky?" podělit se spoluposluchačem, už nás Norové zahlcují novými vjemy. Když se nás pak kamarád zeptá, co jsme měli na mysli, mávneme jen rukou. "Ale to je fuk", už se dostavila atrakce další. "Abrahadabra" se totiž nevrývá do paměti, pouze umožňuje rozpoznávat při novém poslechu momenty, která nás dříve zaujaly, a to lze jen stěží označit za mistrovské skladatelství. DIMMU BORGIR se navíc ještě více odkopou bezduchým coverem skladby od DEEP PURPLE a rovněž bonusovou orchestrální verzí "Gateways", která naplno ukazuje, jak k smíchu je snaha kapely blížit se "klasice" či si od ní půjčovat.

Zde předkládané hodnocení alba by se mohlo zdát trochu přísné, ba nespravedlivé – vždyť je zřejmé, že máme co do činění se zážitkovou hudbou, nikoliv sofistikovanými kompozicemi s trvalým dopadem, neřkuli vlivem. Jenže kapela se ve své velkolepostí tak zřetelně rochní, že snižovat nároky prostě nejde. A vlivní přestali DIMMU být už po, respektive s "Death Cult Armageddon".

"Abrahadabra" omámí svou velkolepostí, která se ale s odstupem ukazuje spíše jako trochu namyšlené velikášství. A jakkoliv vypracované, je nakonec album stejně chytré jako pouštět "Carminu Buranu" při ohňostrojích.

Autor: Viktor Palák (hodnocení 65%)
Zdroj: http://www.abysszine.com/2010100054-dimmu-borgir-abrahadabra.html