HYPOCRISY - A Taste of Extreme Divinity

Celkové hodnocení alba: 60% Rok vydání: 2009 Žánr: death metal Celkový čas: 50:09 Skladby

Recenze:

HYPOCRISY jsou zpět v plné síle a to doslova. Pokud ze dvou předchozích počinů "The Arrival" a "Virus" (ryze marketingový staronový počin "Catch 22 (V2.0.08)" nepočítám) sálala spíše snaha udržet pojem HYPOCRISY v povědomí, z novinky "A Taste of Extreme Divinity" čiší opět onen ryzí entuziasmus jako z alb zlaté éry švédských deathmetalových vizionářů. Asi první, čeho si nelze nevšimnout (krom dokonale old-schoolově stylového obalu), je kosmetická změna zvuku směrem k syrovější produkci evokující nejen prvotní počiny kapely, ale především tradičněji pojatý death metal (přesto pojem tradiční berte v případě těchto Švédů s rezervou). Ačkoliv se nahrávalo jak jinak než opět ve studiu Abyss, nahrávka nezní natolik sterilně a odlidštěně. Sice byla zachována typická hutnost, dynamika a obecně moderní vyšperkovaná produkce, ovšem tentokrát na vás navíc dýchne i ona "příjemná" reminiscenční záhrobní atmosféra evokující starý dobrý death metal devadesátých let. Co však považuji za nejdůležitější devízu, je to, že se novinka radikálně odlišuje od Peterova mainstreamově laděného projektu PAIN (což třeba o "Catch 22" jednoznačně nelze říci).

Mimozemšťany tentokrát vystřídala antireligiózní tématika (přesto sci-fi téma bylo vzpomenuto alespoň v závěrečné "Sky Is Falling Down") a za jednotící prvek spojující opravdu všechny kompozice na "A Taste of Extreme Divinity" považuji nekompromisnost přístupu. Peter a spol. nenechají posluchače ani na vteřinu vydechnout a nahrávka za podpory opět výtečného kulometníka Horgha z resuscitovaných IMMORTAL příjemně ubíhá. Ostatně, jak jsem zmínil v úvodu, HYPOCRISY rozhodně nenahráli obvyklé deathmetalové album, ale opět svůj nářez ředí epickými kytarovými výjezdy podpořenými tentokrát spíše tušeným klávesovým spodkem. Nutno však zdůraznit, že se trio tentokrát drží více při zemi a rozličné progresivní atributy (nepočítám-li občasné epické výjezdy či různé monology) tentokrát vystřídala těžkotonážní přímočarost ovšem s typickým hypocrisovským feelingem. Dokonce se vytratil i onen hlavní poznávací znak spolku a to střídání rychlých vypalovaček se střednětempými epickými hymnami.

Uvolněnější pasáže tentokrát netvoří kostru celých skladeb, ale jsou důmyslně rozprostřeny napříč kompozicemi. Jako určité novum na albu spatřuji rychlá avšak krátká sólíčka, byť v ryzím death metalu tradiční element, v případě HYPOCRISY neotřelé avšak příjemné osvěžení. Taktéž Peterův hrubozrnný vokál se nyní pohybuje v, pro death metal tradičnější, nižší poloze, pryč je blackový ječák (snad krom předposlední "Tamed (Filled with Fear)") a ryze melodické linky byste na "A Taste of Extreme Divinity" hledali zcela marně.

HYPOCRISY velmi mile překvapili. Vůbec mi nevadí, že se tentokrát poohlídli po ověřených deathmetalových postupech, v jejich případě totiž stejně vznikl poměrně svébytný materiál, sice ani ne tak v koloritu jejich nahrávek, ale v rámci deathmetalového žánru. Jeho ortodoxní podobu totiž sympatickým způsobem přetvořili k obrazu svemu.

Autor: Štěpán Šimek (hodnocení 75%)
Zdroj: http://www.abysszine.com/2007080010-hypocrisy-a-taste-of-extreme-divinity.html

---

Celé čtyři roky museli skalní fans této smečky čekat na novou porci extrémního metalu. V tomto mezidobí si frontman Peter ukájel choutky s dance metalovými PAIN. Baskytarista Mikael Hedlund si urovnával osobní život, bicmen Horgh se učil znovu malovat warpaint s IMMORTAL a druhý kytarista Holma se rozhodl jít radši vlastní cestou.

Úmorné čekání na novou fošnu zkrátili HYPOCRISY v loňském roce opětovným vydáním "Catch 22", které dostalo nový háv. A na letošek konečně vyšlo vydání „A Taste of Extreme Divinity“. Už samotný název nevěstí nic dobrého, ale spíš odkazuje na staré dobré časy. Ta samá rovnice se pojí k tomuto verdiktu už i při pohledu na cover art novinky, který si vzal na starosti Necrolord, jehož práci mužete obdivovat u alb EMPEROR, BATHORY nebo TIAMAT. Upřímně řečeno tento cover mě zrovna na lopatky nepoložil, vezmu-li v potaz kreativnější počiny z dob minulých. Na druhou stranu to ve mě zbudilo zájem, abych se k této legendě po čase opět vrátil.

HYPOCRISY si za ta léta vybudovali dostatečně pevnou pozici na metalové scéně a proto očekávat jakékoliv odklony od jejich oběžné dráhy je více méně potěšilé. Nicméně zvědavost zvítězila nad leností a já se rozhodnul oprášit si vzpomínky na dobu, kdy jsem začal objevovat taje metalové hudby.

O tom, že Tägtgrenovci přihodili nějaké to poleno pod kotel není pochyb. Otevírák „Valley of the Damned“ začíná jasným, tu pa tu "parytmem", aby se za několik málo minut zlomil do úderně atmosférického nářezu a poté návrat zpět do apokalypsy. Brutalita „Hang Him High“ vám ukáže zač je toho loket. Svým dusavým tempem zadupe hodně hluboko pod zem. „No Tomorrow“ je typickým modelem atmosférické, středně tempé skladby alá HYPOCRISY. Toto by si klidně mohli i patentovat. Přesto má tato skladba energie na rozdávání a že by vás nestrhla, nepochybuji.

Záměrně jsem vybral tři typy skladeb, které vystihují podstatu celých HYPOCRISY nejvíce a děje se tomu už několik let stále a stále dokola. Někdy se to povede více, někdy méně. „A Taste of Extreme Divinity“ mělo to štěstí, že Peter a spol. byli v dobrém rozpoložení a podařilo se jim dát dohromady nadstandartní sbírku riffů, které fungují jako solidně renovovaný stroj. Což není myšleno hanlivě, ale spíš naopak.

Kapela šlape na plné obrátky. Horgh by si klidně vysloužil více prostoru pro své kulomety, ale i tak drtí vše živé, co se jen kolem mihne. Peter sází jeden těžký riff za druhým a rozhodně kvituji jeho brutální vokální projev, který není nepodobný jeho výstupu v projektu BLOODBATH, kde se projevil jako pravý death metalový growler. Jen by tu byl malý problém s recyklací. Při poslechu „A Taste of Extreme Divinity“ se budet horko těžko zbavovat dojmu, zda-li jste už daný riff, melodii někdy někde na předešlých deskách neslyšeli. To je největší kámen úrazu této desky.

Osobně jsem vyznavač desek „The Fourth Dimension“, „ Abducted“ a „ The Final Chapter“. Tento trojlístek chronologicky za sebou jdoucích alb je pro mě nejzásadnější a kapelu zastihuje na vrcholu svých sil. „A Taste of Extreme Divinity“ má jen smůlu v datu vydání. Pokud by vyšlo o několik let dřív, není co řešit.

Fanatičtí uznavači HYPOCRISY budou chrochtat blahem a nově příchozí fans si můžou libovat, jakou že to objevili kvalitní smečku. HYPOCRISY stále dokazují, že umí. Takže nakonec happy end...?!? Jak pro koho...

Autor: Spock (hodnocení 75%)
Zdroj: http://www.experience-mag.com/recenze.php?id=561

---

Po čtyřech letech vesměs výhradně zasvěcených projektu PAIN se jeden z hlavních principálů severské death metalové kultury konečně vzpamatoval a vydává novou desku pod hlavičkou svých domovských HYPOCRISY. Samozřejmě, nahrávka je to tradiční a průhledná, až mě z toho hrůza jímá, leč ruku na srdce, pořád lepší, než ona výše zmíněná vyluhovaná tancovačka, kterou nás Peter Tägtgren poslední roky tak vytrvale zásoboval. Inu, mnohem raději se nechám v příjemné letargii unášet na dobře známých melodických vlnách (co na tom, že desítky skladeb dopředu čitelných), než abych se potácel v rytmu přeslazeného elektro/pop/metalového kvapíku.

„A Taste Of Extreme Divinity“ mě přimělo tak trochu zauvažovat nad počínám posledních přeživších švédských death metalových dinosaurů, dávných to trendsetterů s hlubokými kořeny vězícími až na konci osmdesátých let minulého století. Zatímco kapelám typu DISMEMBER nebo UNLEASHED jejich produkci věřím od prvního do posledního riffu, u Tägtgrenovců se mi tentokrát do mysli vkrádají úvahy o kalkulaci a jisté vypočítavosti. Staří, mechem obrostlí kozáci Matti Kärki nebo Johnny Hedlund se prostě jednoho dne seberou, místo vyhlášeného studia zalezou do nějaké zapadlé kobky na posledním předměstí Stockholmu a jednoduše nahrají nové album. Je mi úplně jedno, že si vystačí se třemi, maximálně čtyřmi akordy a jednou na kost ohlodanou melodií, podstatný je pro mě výsledek, a tím je poctivá old schoolová deska, deska nahraná od srdce. Naopak, z posledního studiového výsledku HYPOCRISY cítím chlad a určitou dávku odtažitosti.

Nová sbírka o jedenácti položkách je (až příliš) logickým pokračovatelem linie „The Arrival“ / „Virus“, bohužel tedy nepřináší zhola nic nového a už vůbec ne překvapivého. Je to jen další pokus o destilaci famózního atmo/death metalového manifestu „Hypocrisy“ (1999). Deset let stará klasika a jeden z absolutních vrcholů tvorby svojských seveřanů zastiňuje novinkovou kolekci snad ve všech myslitelných ohledech. Pro dnešek se zaměříme na tři vcelku zásadní atributy, a to na zvuk, atmosféru a také na skladatelský potenciál. Zatímco v roce 1999 vyšla z Peterova domovského studia dotažená a po zvukové stránce věci ohromně živelná deska, o deset let později Abyss vydává pouze bezkonfliktní a především zvukově naprosto unifikované album. Vzpomínáte si ještě, jak v dobách své největší slávy chrlilo Tägtgrenovo studio desky jako na běžícím pásu, všechny do jedné (bez ohledu na žánr) opatřené téměř identickým zvukovým kabátcem? „A Taste Of Extreme Divinity“ je návratem do těchto časů, časů, kdy jste po prvních taktech nepoznali, zda místo HYPOCRISY náhodou nehrají IMMORTAL. Dalším mínusem je absence onoho originálního, „hermetického“ feelingu, jaký to rozdíl oproti „Hypocrisy“, jenž je doslova a do písmene zahaleno v dusivé atmosférické mlze, nad jejíž hustotou by dozajista uznale pokývala hlavou i jedna bytost zpoza mýtického rybníčku Brčálníku. A skladatelská invence a pestrost? Zatímco tam, kde selftitled album vkusně kombinovalo nekompromisní death metalové ataky typu „Apocalyptic Hybrid“ s táhlými hypnotickými hymnami ála „Elastic Inverted Visions“, letošní HYPOCRISY nabízejí jen střednětempé, jako vejce vejci si podobné skladby. Ale zase abych jim nekřivdil, najde se mezi nimi i několik na první poslech účinkujících položek, jako je melodická ukolébavka „No Tomorrow“ nebo s tempy si (konečně) více pohrávající „Weed Out The Weak“, pro mě osobně nejlepší skladba na „A Taste Of Extreme Divinity“. Hlavní tvůrčí duo Tägtgren/Hedlund vyrukovalo i s jedním drsnějším výjezdem, a to skladbičkou „Taste The Extreme Divinity“, kde Reidar „Horgh“ Horghagen konečně vysype z rukávu nějaké ty (jako sůl) potřebné blastbeats. Ovšem ani to na hodnotný death metalový zážitek nestačí. Kdo hádá, že problém vězí v příliš přátelské a bezzubé produkci, hádá správně.

Deska ušitá na míru především mladší generaci příznivců HYPOCRISY, zajatých v osidlech „The Arrival“ nebo „Virus“. Je nutno podotknout, že díky chytlavým, jako med se táhnoucím melodiím se velmi dobře poslouchá a nadto disponuje opravdu slušným hitovým potenciálem. Ovšem sázím hlavu, že ti, kdo sledují tvorbu domovské kapely Petera Tägtgrena od jejích samotných počátků, budou svoji pozornost i nadále upínat zejména k „Abducted“ a „Hypocrisy“, nikoli k okatému a předvídatelnému „A Taste Of Extreme Divinity“. O těch, kteří dlouhá léta vzývají prvotní kulty „Osculum Obscenum“ a „Penetralia“, raději ani mluvit nebudu, neb je to snad jen ta omalovánka na coveru z dílny Kristiana Wahlina, co může nejstarší tvorbu HYPOCRISY alespoň částečně připomínat. Pouze další album v početné diskografii švédské legendy - nic více, nic méně.

Autor: Reaper (hodnocení 6 z 10)
Zdroj: http://metalopolis.net/art_reviews.asp?id=4904

---

Je to tak. Čas plynie ako voda. Už sú to dlhé 4 roky, čo Hypocrisy vydali album Virus. Ústredná postava skupiny Peter Tägtgren sa však určite nenudil. Počas nečinnosti švédskej deathmetlovej stálice sa venoval svojmu druhému dieťaťu, skupine Pain. Okrem toho sa venoval producentskej činnosti vo svojom vychytenom štúdiu Abyss. V roku 2008 ešte nanovo nahrali album Catch 22. V októbri 2009 sa fanúšikovia konečne dočkali regulérnej novinky. Hypocrisy vydali album A Taste of Extreme Divinity.

Album pokračuje v odkaze a štýle predošlého Virusu. Na nahrávke kapela pracovala už opäť v trojici, keď sa porúčal gitarista Andreas Holma. O väčšiu časť hudby a textov sa postaral sám Peter, ktorému sekundoval Mikael Hedlund. Horgh si „len“ odbubnoval svoje. Na albume nájdeme rýchle a úderné, skladby, ako aj piesne v strednom tempe a jednu pomalú. Pomer jednotlivých skladieb je vybraný zo švajčiarskou presnosťou. Nahrávku odštartuje úderná a rýchla skladba Valley of the Damned. V podobnom tempe pokračuje trio aj v ďalšej Hang Him High (už teraz si dokážem predstaviť, že o túto skladbu sa budú opierať pri živých vystúpeniach). Po dvoch úderných piesňach, trojica zašla do stredných vôd v piesni Solar Empire. Po nej sa však opäť vracia k tvrdým, sekaným a rýchlym riffom v Weed Out the Weak. Potom nasleduje sled piesní v strednom tempe (okrem Taste The Extreme Divinity), ktorý preruší až deviatka The Quest. Tá je najpomalšou na albume. Pri nej sa chcem pozastaviť, pretože úvod je ako vystrihnutý zo známeho hitu Deathrow (No Regrests) a celá je ako keby prierezom všetkých vydarených pomalých piesní Hypocrisy v jednom. The Quest je dobrá skladba, avšak mi to pripadá, že tam Peter vykradol sám seba. Po nej nasleduje ďalšia v strednom tempe, ale to len, aby ste sa stihli nadýchnuť pred záverečnou zbesilou jazdou v Sky Is Falling Down. Na limitovanej edícii je ešte pieseň The Sinner. Tú som žiaľ, zatiaľ nemal možnosť počuť. Na albume mi trošku chýba taká náladovks, ako bola na Viruse záverečná Living To Die. A Taste of Extreme Divinity nie je koncepčným albumom. Textovo sa Peter odpútal od mimozemskej civilizácie (aj keď nie úplne), tematicky preberá napríklad svetové problémy, alebo samovraždy. Kto máte radi Hypocrisy, tak zaručujem, že počas 50. minút počúvania sa určite nudiť nebudete. Za zmienku stojí aj vydarený obal ku nahrávke, ktorým ako keby chceli poukázať menší návrat ku svojim koreňom. Aspoň, čo sa obalu týka.

Kto však čakal od albumu opäť niečo bombastické a inovátorské (Abducted, Final Chapter, Hypocrisy), alebo experimentálne (Fourth Dimensions, Catch 22) tak si len povie, že je to dobrý album a nič viac. Taktiež si to povie asi aj ten fanúšik, ktorý čakal návrat k prvým dvom albumom kapely. Novinku však treba brať ako ďalšiu regulérnu a samostatnú nahrávku kapely, s ohľadom na predošlý Virus. Peter a spol. ukázali, že sú špičkou vo svojom žánry a dokazovať svoje kvality už nikomu určite nemusia. Ja som z albumu nadšený. Od Hypocrisy som nečakal nič, len sa ticho tešil, kedy už konečne bude nasledovník Virusu. A nasledovník ma nadchol. Berte však z rezervou moje bodové hodnotenie, pretože musím podotknúť, že Hypocrisy sú mojou najobľúbenejšou kapelou. A pre mňa je A Taste of Extreme Dinivity albumom roka! Skupina štartuje svetové turné k albumu už 6. novembra. Stojí však na zamyslenie, prečo v kalendári nefiguruje ani jedna zastávka v ČR alebo SR. Myslím, že na túto švédsku legendu by sa prišlo pozrieť určite veľa nadšených fanúšikov, mňa nevynímajúc.

Autor: Stillborn (hodnocení 5.5 z 6)
Zdroj: http://www.allmetal.cz/recenze/clanek.php?id=515&d=0

---