CANDLEMASS - Death Magic Doom

Celkové hodnocení alba: 79% Rok vydání: 2009 Žánr: doom metal Celkový čas: 47:31 Skladby

Recenze:

Velkohubé prohlášení Leifa Edlinga na internetových stránkách CANDLEMASS z ledna letošního roku je něco, co se skutečně jen tak nevidí. Samozřejmě, všichni moc dobře známe příchylnost mnohých kapel světa vychvalovat svou nejčerstvější nahrávku ve všech směrech a velice často si tak akorát lhát do kapsy. Ovšem Edlingova nesoudná slova o tom, že „Death Magic Doom“ je nejlepším albem, které kapela vyrobila od dob slavného „Nightfall“ (1987), to je skutečně výšplecht par-excellance. Copak si pan skladatel (bez urážky) nevšiml, že více jak dvacet let z něj leze jen velmi podobný materiál, jehož nejsilnější období za sebou nechal právě v osmdesátých létech minulého století? Nebo copak bezejmenný návrat „Candlemass“ či předloňský křest zpěváka Roberta Loweho „King Of The Grey Islands“ už najednou neznamenají vůbec nic? Ne, odpusťte mi, ale tady opravdu Leif, jak si ho jinak vážím ve všech směrech, ujel opravdu pozoruhodně.

A je už pak vlastně celkem jedno, jestli „Death Magic Doom“ (jež se původně mělo jmenovat podle v pořadí druhé skladby „Hammer Of Doom“, kterýžto název ovšem kapele vyfouknul jakýsi německý hudební festival) dostane reálných 5 či 6 bodů hodnocení, když podstata věci je na první poslech zcela zřejmá. Jistě, bavíme se tady jen o víceméně průměrném materiálu CANDLEMASS, který ničím jiným než víceméně průměrným materiálem CANDLEMASS nezůstane, ani kdyby čert na koze jezdil. Tak na co ty poplašné výkřiky. Leifovo zbožné přání? Daleko nejspíš. Současná forma kapely totiž stagnuje, a to tak, že slyšitelně. Lehkost, s jakou se vždy Edlingovci s charismatem sobě vlastním přenášeli přes doomovou škatulku, zůstala znovu částečně zastřena jakýmsi neutrálním pláštíkem a jako smutné ohlédnutí za ní zůstal jen pohrobek minulého alba, jenž podobným způsobem odhaluje přetrvávající slabinu švédsko-americké pětice. Nedostatek pořádných nápadů, samozřejmě, který se jako parazit táhne celou novinkou, a který minimálně ve skladbách „Hammer Of Doom“, „Clouds Of Dementia“ a „My Funeral Dreams“ (což je celých osmnáct minut z hracího času alba) ředí dokola omílaný výraz kapely na životní minimum. O tom, že CANDLEMASS zatím stále ještě dovedou napsat poctivou a slušnou skladbu, se tak naštěstí můžeme přesvědčit alespoň ve svižné úvodní „If I Ever Die“, zaštítěné solidním riffem a zvučným pěveckým výkonem Loweho (i když ten platí pro celé album a já mohu na to konto konečně konstatovat, že už jsem si na amerického pěvce v řadách kapely přece jen zvykl), a ve stylově velice přesvědčivě vyšlechtěných kouscích „The Bleeding Baroness“, „Demon Of The Deep“ a „House Of 1.000 Voices“, shodně vrcholících ve znamenitých refrénech.

To, co viselo ve vzduchu už při „King Of The Grey Islands“, tak dostává na „Death Magic Doom“ reálné rozměry. Styloví rutinéři CANDLEMASS se totiž evidentně spokojili s tím, že jsou (úspěšnými) rutinéry, a tenhle stav jim podle všeho vyhovuje natolik, že s klidem zapomněli, že kdysi bývali stylovými vůdci. Je to určitě škoda, která je do jisté míry vyvážena tím, že se stále ještě nejedná o žádný průšvih. Ale i ten při tomto vývoji věcí jednou určitě přijde …

Autor: Louis (hodnocení 6 z 10)
Zdroj: http://metalopolis.net/art_reviews.asp?id=4612

Žánr „heavy“, představuji si ho jako rtuť. Je strašně užitečný v malých dávkách, umíte-li s ním zacházet, ale jedovatý, pokud s ní manipuluje idiot. Samotný heavy metal, to jsou milionkrát obehrané postupy, je to nánosem dějin zatížený styl, vrávorající po Zemi jako dinosaurus těsně před vyhynutím. Když mu ale na hřbet skočí šelma Candlemass, scéna najednou dostává zcela nový ráz – ten ráz nese název DOOM. Ona šelma vytrhává z nemotorného zvířete nejšťavnatější kousky masa a nabírá postupně jeho vlastní sílu.

Doom metal v podání Candlemass sice jasně ukazuje, z jakého stylu celá odnož vzešla, bere si z historie heavy metalu relativně hodně, ale přesto zní tak svěže, že se zdá, jakoby tento styl kapela teprve včera vymyslela. Je to svěží vítr nad starými známými polnostmi, jehla nalezená v kupce sena a ušlechtilá rez na zralém sýru, to vše najednou. Nevidím tedy jediný důvod, proč bychom nenapsali, že dnes s dobrým pocitem v srdci a novou energií v očích posloucháme fantastický doom s příjemnými odkazy na tradiční heavy metal. Pokud někdo využívá staré postupy takto, má od nás doživotně volný vstup na scénu.

Podobně vyvedené desky mám opravdu rád. Nějaký ten cajdák to táhne od začátku (úvodní „If I Ever Die“), potom se přidají dva až tři další ještě silnější kousky (The Bleeding Baroness) a nakonec mě začnou nahlodávat i zbylé skladby, které nepřestanou bavit dřív, než kapela vydá další placku (taková je třeba skladba „Clouds Of Dementia“). Neboli přesně případ alba Death Magic Doom! A stejně tak, jak se deska otvírá postupně pro lidské ucho, uvolňují se z ní i jednotlivé esence, které zpočátku trochu reklamně překrývají rychlejší a hitovější heavy metalové linky. Jak jinak by se taky dala popsat úvodní hitovka „If i ever die“. Výborná skladba, ale z desky svou rychlostí a zpěvností zbytečně ční. Ještě rychlejší riff potom přináší geniální kousek „Dead angel“. Nevím, který čert jim podobný nápad vnuknul, ale takhle vypadá tah na skladbu roku. Fantastický výkon kytar se vší bravurou podporuje i zpívající Robert Lowe. Ten hlas má prostě šmrnc, dostatek údernosti i schopnost hladit jako samet, přičemž nějaké toulky po extrémních výšinách si v klidu odpouští.

Střed desky, to je óda na pomalejší melodie v plné nahotě. Na chvíli se vytrácí těžké doomové kytary, scéna se pročistí a skladbu „House of thousand voices“ si tak můžete vychutnat v její křehké kráse o něco dříve, než všechny ostatní. Samotný závěr alba však vrací běh věcí do starých kolejí. Melodie už nejsou tak rychle čitelné, kytary se pouštějí do mnohem hustších orgií a atmosféra dostává výrazně osudový a zkázonosný charakter. Co však zůstává, to je téměř dokonale čistý zpěv pana Loweho. Jak se blíží konec vymezeného času, opírá se do mikrofonu stále silněji a zejména refrén písně „My funeral dreams“ tak zní neskutečně naléhavě a nadlidsky. Spolu s dvojkou „Hammer of doom“ tvoří tato skladba nejpevnější základ desky - tradiční, zpočátku těžko stravitelný, ale v každém případě valivý a hutný.

Slušel by se nějaký vznosný rám, tento kotouč si ho jistě zasluhuje. Dokazuje totiž, že obohacování jiného stylu o tradiční prvky heavy metalu, jako jsou super-melodické a zpěvné refrény, táhlé linky kytar i pestré kudrlinky, nemusí být ani v roce 2009 vůbec out! Stačí, když se to umí ... potom může být i rtuť velice užitečným prvkem.

Zdroj: http://www.music-pioneer.net/index.php?option=com_content&task=view&id=504&Itemid=1