METALLICA - Death Magnetic

Celkové hodnocení alba: 65% Rok vydání: 2008 Žánr: metal Celkový čas: 74:41 Skladby

Recenze:

Zásadní otázka, která před jeho vydáním kroužila kolem alba "Death Magnetic" byla, zda se jím kapela opravdu vrátí ke své revoluční tvorbě z osmdesátých let (a tím znemožní jakékoliv nové posouvání hranic). Odpověď na ni zní "v podstatě ano". Záhy ovšem na povrch vystupuje otázka druhá a po ní třetí – jakou má tento návrat podobu? A jaký smysl?

METALLICA to už dávno dotáhla do fáze, kdy mít názor na ni je součástí společenského bontonu. A jako taková to má nesmírně těžké. Na druhou stranu musí sama nejlépe vědět, že s výjimkou problematické veřejně šířené terapie nazvané "St. Anger" je případný odpor k ní motivován spíše ideologickými pohnutkami než napadnutelností hudební složky. A s tímto vědomím nemá důvod se jakkoliv omezovat – a jak víme, ani tak nečiní. Přesto zaváněl její avizovaný návrat k nejuctívanějšímu období okolo alb "Master of Puppets" a "...And Justice for All" lehkou retro-nuceností a snahou napravit debakl posledního alba. A METALLICA v podstatě odpověděla nejlépe, jak mohla – tedy dostáním svému slibu, při jehož naplňování navíc nepůsobí vypočítavě. "Death Magnetic" je deska, která má nejblíže nejvíce rozšířeným představám o METALLICE, čemuž nahrávají i povědomé texty coby jedna z konstant, které se kapela nevzdala ani ve své hardrockové epoše.

Na "Death Magnetic" riffuje METALLICA jako o život – deska je to intenzivní a její atraktivita spočívá právě v samotné tvrdosti a nikoliv spoléhání-se na atraktivní melodické momenty. Právě zde se ale může dostavit zklamání – v sekaných rytmech a neobroušených hranách skladeb lze dozajista nacházet autentičnost. V případě kapely, která se proslavila razancí účelně kombinovanou s nenucenou přístupností, to ale tolik neobstojí. Dokonce se dá říci, že na "Death Magnetic" zůstalo ze "St. Anger" stejné množství ingrediencí jako z rané epochy. Tato povrchová nevstřícnost a s ní související možnost nacházet s každým poslechem nové zákruty na druhou stranu způsobuje, že si lze album pouštět takřka při každé příležitosti, což se o těch minulých říci nedalo.

Některé typické metallicovské majestátné momenty přece jen zaslechneme: mezi jinými stěžejní motiv druhé "The End of the Line", nápěv v "All Nightmare Long" (která představuje zřejmě nejčistší návrat do osmdesátých let) či melodický riff z instrumentální "Suicide and Redemption", který připomíná refrén singlovky Davida Kollera "Čas nejde vzít zpátky". Nedělám si legraci – zkuste si ve čtvrté minutě zanotovat "..spí tví strážní andělé, jsou to z pekla poslové.." a budete mít podobný pocit, jako když ROLLING STONES nahráli pět let po k.d. Lang a jejím "Constant Craving" skladbu "Anybody Seen My Baby". METALLICA však jakoby se zdráhala (anebo nevěděla jak?) operovat s dramatičností, jakou známe ze zásadních skladeb typu "One". Namísto toho se rozhodla nevázat se klasickou strukturou thrashových vypalovaček a majestátnost nahradila nekontrolovaným riffováním, díky němuž zní "Death Magnetic" jako hodně suverénní jam session kapely, která je prostě ráda pohromadě. Narozdíl od některých jejích skladeb, chtělo by se říct.

Budování kompozic je silně intuitivní (a to do té míry, že slovo "píseň" jakoby se pro desku ani nehodilo), Hetfield a spol. jdou na dřeň metalové přirozenosti, což je strategie,která se jim vyplatí zejména naživo, ale i postup zdůrazňující elementární thrashovou naléhavost. Kytarová sóla mají postaru výsostnou pozici, nejsou však k nalezení tam, kde bychom je čekali. "Death Magnetic" je na první poslech bez hlavy a paty, přesto nelze říci, že by se METALLICA nedokázala kontrolovat. Průměrně sedmiminutové skladby totiž jistou vnitřní disciplínu prokazují. A Hetfield v nich opět promlouvá dostatečně působivě a srozumitelně, aby se v nich "obyčejní" posluchači měli čeho chytit. K čemuž je nutno jedním dechem dodat, že zde stejně jako dříve znamená pro METALLICU "obyčejný člověk" především jedinečnou individualitu, jejíž pocity zpěvák a textař kapely dokázal vždy s takřka universální platností vystihovat.

Navzdory své razantnosti bude pro fanoušky "Death Magnetic" uklidňující – nastoluje totiž znovu metallicovský status quo a ve skrumáži svižného riffování lze nalézt i harmonii pramenící z nadhledu zkušených. Prostě zde zaslechneme více ze staré METALLICY, než jsme si za poslední roky zvykli. A teď záleží, zda pro nás tato METALLICA bude více "stará dobrá" nebo jen "stará známá" (a jako taková v roce 2008 nepříliš vzrušivá).

Navzdory všem výtkám lze očekávat, že se ale album dočká (a první ohlasy to potvrzují) širokého uznání – zejména proto, že ukazuje METALLICU takovou, jaká se setkává s nejnadšenějším přijetím a nejmenší kontroverzí. A skutečnost, že při tom působí přirozeně, překoná i dojem jisté neučesanosti, která představuje nejpatrnější relikt po albu "St. Anger", z jehož garážové nátury si ponechal něco málo i zvuk. "Death Magnetic" je příliš intenzivní a přesvědčivá, než aby spadla mezi počiny současné retro-vlny thrash metalu, kterou reprezentují například WARBRINGER. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že v hodnocení času to bude mít "Death Magnetic" docela těžké.

Autor: Viktor Polák
Zdroj: http://www.abysszine.com/2008090006-metallica-death-magnetic.html



In the Eighties, thrash metal wasn't a scene, it was an arms race: riffs kept speeding up, drum kits got bigger. But with 1991's Black Album, Metallica opted for unilateral disarmament, slowing their tempos, shortening their songs and smelting their chugging guitars and piston-powered drums into armor-plated pop hooks. After that, the band rushed from one reinvention to another, starting with the Southern-rock infusion of 1996's Load and culminating in the muddled, bizarrely produced group-therapy session of 2003's St. Anger. No longer: Death Magnetic is the musical equivalent of Russia's invasion of Georgia — a sudden act of aggression from a sleeping giant.

Just as U2 re-embraced their essential U2-ness post-Pop, this album is Metallica becoming Metallica again — specifically, the epic, speed-obsessed version from the band's template-setting trilogy of mid-Eighties albums: Master of Puppets, Ride the Lightning and, especially, the progged-out ...And Justice for All. That much is clear from the 90-second mark of Death Magnetic's first track, "That Was Just Your Life," where the band unleashes a barrage of James Hetfield's dutta-duh-duhnt riffing and Lars Ulrich's octuple-time double-bass-and-snare smashing. That long-vanished sound, as essential to Metallica as variations on the "Start Me Up" riff are to the Stones, is all over the album —you wonder how these fortysomething dudes are going to handle playing it live night after night. (Enter chiropractor.)

Death Magnetic marks the group's split with producer Bob Rock, who helmed every Metallica album from 1991 to 2004 and pushed them toward concision and immediacy — until St. Anger, when he seemed to throw up his hands altogether. (As the 2004 documentary Some Kind of Monster demonstrates, Rock deserved credit for getting any music at all out of a band determined to self-destruct.) New producer Rick Rubin shoves Metallica in the opposite direction: Half of Death Magnetic's tracks are over seven minutes long, with song structures that are not so much "verse/chorus/verse" as "long intro/heavy jam/verse/even heavier jam/chorus/bridge/wild solo/outro."

This feels like the right move for an era where Guitar Hero is the new rock radio. (Appropriately, the full album will be downloadable for GH play.) And it's not as if Top 40 stations were going to slip in Metallica between Chris Brown and the Jonas Brothers, anyway. These songs rarely feel too long: At their best, they combine the melodic smarts of Metallica's mature work with the fully armed-and-operational battle power of their early days. "The End of the Line" is a freight-train rocker with a ricocheting riff and lyrics about a doomed, drug-addicted star. It builds to a frantic guitar duel between Kirk Hammett and Hetfield, a wah-wah-crazed solo and, finally, a bridge that feels like an entirely new song. And the spectacular "All Nightmare Long" — a thematic sequel of sorts to "Enter Sandman" — combines relentless Master of Puppets guitars with a Black Album-worthy chorus.

St. Anger was a misguided attempt to recapture the band's mojo by sounding "raw" — but Death Magnetic manages to sound huge, polished and tough. The musicianship feels thrillingly live throughout, and nimble new bassist Robert Trujillo helps, even though he's mostly heard as a distant, ominous rumble. (Has there ever been a more bass-averse band in rock?)

There's supposed to be a lyrical theme here — something about death — but it's hard to discern. After expanding his lyrical palette on previous albums, Hetfield is now so determined to re-metallize that he pushes toward self-parody: "Venom of a life insane/Bites into your fragile vein," he barks on "The Judas Kiss." The "One"-style half-ballad, half-thrasher "The Day That Never Comes" appears to be yet another tale from Hetfield's rough childhood, complete with the awful pun "son shine."

But if you ignore the lyrics, Death Magnetic sounds more like it's about coming back to life. Everything comes together on the fan-favorite-to-be "Broken, Beat and Scarred," which manages to channel the full force of Metallica behind a positive message: "What don't kill ya make ya more strong," Hetfield sings, with enough power to make the cliché feel fresh. The aphorism he paraphrases happens to come from Nietzsche's Twilight of the Idols, which is subtitled How to Philosophize With a Hammer. Metallica's philosophizing may get shaky — but long may that hammer strike.

Author: Brian Hiatt
Source: http://www.rollingstone.com/reviews/album/22723926/review/22787142/death_magnetic