TIAMAT - Amanethes

Celkové hodnocení alba: 89% Rok vydání: 2008 Žánr: gothic metal Celkový čas: 67:01 Skladby

Recenze:

Švédskou sebranku Tiamat není snad ani třeba příliš představovat. Kapela vznikla roku 1989 coby death metalový band, ale brzy se přeorientovala na atmosferičtější výrazivo a v devadesátých letech se stala jedním z leaderů a tahounů gothic/doomového hnutí. Hned po první řadové nahrávce „Sumerian Cry“ se Tiamat ocitli v hledáčku zřejmě nejvlivnějšího producenta této vlny Waldemara Sorychty a už druhá deska „The Astral Sleep“ spatřuje světlo světa pod jeho dohledem. Kultovní status si ale vydobude až následující opus „Clouds“, syrová a přímočará death/doomová placka, které však dominuje melancholická temná atmosféra a naprosto fascinující melodie a riffy. Nejzásadnějším albem se stává „Wildhoney“ z roku 1994, kde jsou na syrový death/doomový základ rafinovaně nabaleny floydovsky podmanivé zasněné pasáže. Naplno se tu navíc projevuje ohromné charisma frontmana Johana Edlunda, který poprvé použije svůj podmanivý medově melancholický vokální projev. Celá deska je navíc prostoupena tajemným psychedelickým oparem. Třetí vrcholnou nahrávkou kapely je „A Deeper Kind Of Slumber“, kterou však možná mnozí metaloví fandové neskousli. Metalové prvky totiž z výraziva zcela vymizely, Johan navíc tehdy trochu experimentoval s LSD, takže vznikla ponurá a bezútěšná psychedelic rocková hříčka s naprosto intenzivně pohlcující atmosférou na mnoho a mnoho poslechů. O to větším zklamáním pro mě byl následující počin „Skeleton Skeletron“. Po fascinujících hudebních plochách Tiamat zkrátka přišli s přímočarým gothic rockovým albem s atmosférou 80. let, kde se však vedle několika opravdu povedených momentů nacházejí i slabší místa. Částečně se na vydobyté pozice vracejí až nahrávkou „Judas Christ“, kde se psychedelická zasněnost typická pro „A Deeper Kind Of Slumber“ setká z gothic rockovou písničkovostí „Skeleton Skeletron“, opět se objevují i metalové riffy a to samé se prakticky odehrává i na předposledním „Prey“, vydaném před pěti lety. Chlapci si tedy dali s jeho nástupcem na čas, čekání zpestřili fanouškům vydáním DVD a kompilace a nyní konečně přicházejí s novinkou „Amanethes“.

Na svých webových stránkách sama kapela označuje tuto desku jako jakýsi barevný kolos spojující dohromady všechna údobí, kterými si Tiamat prošli. Mělo by zde být vše, co jste měli rádi na předchozích nahrávkách počínaje legendárním „Clouds“ a konče předchozí deskou. Nemá být kompromisem, ale esencí Tiamat. Taková slova jsou samozřejmě velmi odvážná, nicméně ne úplně neopodstatněná. Navázat na úspěchy, které měla kapela v devadesátých letech na svém vrcholu se jí samozřejmě podaří jen těžko a svůj potenciál co se týče žánrové šíře výraziva už zřejmě také vyčerpala. Vytvořit tedy jakýsi monolit, který by hudebně protnul celou, v případě Tiamat nesmírně pestrou, diskografii, je zároveň logickým vyústěním z hrozící stagnace, ale zároveň se může právě díky její žánrové roztříštěnosti jevit poněkud zrádně. Po několikerém poslechu už mohu konstatovat, že se Tiamat s novým materiálem vypořádali velmi obstojně a na „Amanethes“ opravdu najdete prvky, které vám upomenou všechny předchozí desky snad s výjimkou staré death metalové tvorby. Tiamat si zachovali svoji civilnější tvář a stejně jako na předchozích deskách sází na rockovější drive, i když přitvrzení je v některých okamžicích více než patrné. Na desce najdete pomalé teskné balady, svižné gothic rockové fláky i metalové zářezy, kde Johan poprvé od desky „Wildhoney“ používá i hrubější vokální rejstříky. Jeho nesmírně charismatický projev považuji za vůbec největší devízu kapely a pokud je ze všech desek „Amanethes“ něčím opravdu nejpestřejší, pak je to četnost jeho vokálních poloh. I když Johanův hlasový rozsah není zrovna velký, je obdivuhodné, jak s ním umí nakládat. Podmanivá psychedelická atmosféra opět prostupuje jako červená nit celou desku a často je jediným jednotícím prvkem jinak poměrně kontrastních skladeb. Je libo art rock, trochu popu, gotiky, metalu, psychedelie nebo jen obyčejného písničkářství? To všechno tu najdete a možná i něco navíc. Skladby „Equinox Of The Gods“ nebo „Raining Dead Angels“ mají chvílemi skoro blackově mrazivou atmosféru a v pozadí se hlásí o slovo industriální opar. Za plus se dá považovat i absence vyloženě slabých míst a konstantní kvalita a záživnost po celou dobu poslechu. I když si nemyslím, že by se jednalo zrovna o lásku na první poslech. Mě osobně několik prvních poslechů mírně odradilo, posléze se mi však některé melodie doslova vryly do paměti. Chce jen pečlivě naslouchat, protože je rozhodně co objevovat.

Nebudu zde ale tvrdit, že „Amanethes“ vás pohltí stejně „Clouds“, „Wildhoney“, či „A Deeper Kind Of Slumber“. Nepohltí. Skoro vše, co zde najdete, už jste totiž slyšeli na předchozích deskách. Spíš si u ní občas nostalgicky zavzpomínáte na staré časy a příjemně se zasníte. A i když má tahle kapela tvůrčí vrchol už za sebou, novinka nemůže urazit snad nikoho, kdo má rád jakoukoliv jejich předchozí řadovku.

Autor: empty (hodnocení 8 z 10)
Zdroj: http://www.metalnation.cz/index.php?pg=recenze&action=whole&id=863&nick=empty

---

It’s been a long time but we are here again...... Tak s tímto prostým, ale pravdivým nápěvem k nám po pěti dlouhých letech opět promlouvají králové atmosférického gothic metalu TIAMAT. Přiznám se, že aktuálního počinu těchto Švédů jsem se nemohl dočkat. TIAMAT jsou kapelou, především tedy její hlavní myslitel a pro mne genius Johan Edlund, která s každým albem objeví zcela nové a neprobádané zákoutí gotiky. Vždy přijdou s něčím novým, neopakují se, jsou zkrátka zcela originální kapelou. Na „Amanethes“ ale přišlo tolik změn oproti předchůdcům, že jsem se při poslechu nestačil divit.

V prvé řadě se Johan Edlund opět stěhoval, tentokráte do Řecka. Co to znamená? Jak tomu bývalo obvyklé, nechal se inspirovat tamní kulturou, která ho jak sám říká uchvátila, především tedy pozvolněji plynoucí život místních obyvatel. Byl už znaven z hyperrychlosti dnešní moderní společnosti, především tedy na západě v Německu, kde žil předtím. A tak se uchýlil do těchto klidnějších a slunečními paprsky dostatečně obdařených míst. Prvky řecké kultury objevíte jak v názvech, např. titul alba „Amanethes“ – což je řecko-turecké slovo popisující druh velmi pomalé východně orientované písně. Slovo „Aman“ by mohlo být přeloženo jako – prokázat pochopení nebo také jako bolest, smutek. Jasně zde narážíme na jádro ponurosti textů jednotlivých songů. Další ovlivnění řeckou kulturou poznáte v názvech několika písní a také na nově se objevujícím doprovodném strunném nástroji bouzouki, což je něco jako banjo.

TIAMAT jsou mnohem tvrdší než v minulosti, jejich současný sound v mnoha skladbách sahá až někam do období „The Astral Sleep“. Je to především úvodní skladba, klasicky jedna z nejlepších věcí na albu, „The Temple of the Crescent Moon“, dále hodně tvrdá, místy až blacková „Equinox of the Gods“ a „Raining Dead Angels“. Co ale mne, jakožto velmi věrného fanouška TIAMAT udivuje, ale zároveň velmi mile překvapuje, jsou bicí. Jedna z největších slabin na minulých albech – tedy příliš slabé a neměnné bicí – je prostě pryč. To, co na albu se svými paličkami předvádí Lars je prostě neuvěřitelné. A nejen s těmi paličkami. Někdy se svou sestavou dosahuje až zdrcujícího tempa. Kopáky jsou taky úchvatné. Vždyť ty jsme u TIAMAT neslyšeli hezkých pár let. Já si prostě myslel, že do toho Lars neumí pořádně třísknout. S hrou na bicí ve výše zmíněných nářezech se vrací staří a tvrdí TIAMAT. Ale samozřejmě nečekejte žádné metalové masakry. Johan je přeci jen člověk s vysoce vyvinutým emočním cítěním a síla jeho hudby je především v umění zkomponovat velice silné, chytlavé, veselé i smutné a i po letech velice dobře zapamatovatelné melodie. Ale jak sám Johan říká, být citlivý neznamená být vyměklý. To se na albu stoprocentně potvrzuje. Ve výčtu překvapivých prvků na novém albu ale ještě zdaleka nejsme u konce. Co se vrací vlastně po 14 letech (od alba „Wildhoney“) je Johanům úchvatný chraplák. Na „Amanethes“ se do těchto poloh totiž dostává docela často a je tu tedy prvek, který jsem si přál v hudbě TIAMAT slyšet už dlouhé roky. Johan tedy vyslyšel mé volání a myslím si, že i volání mnohých dalších fans. TIAMAT je kapelou, která díky svému rozsáhlému hudebnímu záběru pravděpodobně vždy s vydáním další desky pár fanoušků ztratí, aby potom nějaké další, jiné zase získala. Já jsem fanouškem, který se k této kapele nikdy neotočil zády ani v letech rozporuplných („Judas Christ“, „Skeleton Skeletron“) a vyplatilo se! Už předchozí album „Prey“ bylo naprosto famózní a na pokračovateli kapela rozhodně nepostoupila o krok vzad. Naopak, pořádně přitvrdila, na albu ale ponechala i citlivé a epické balady, takže mohou být uspokojeni jak fanoušci starých TIAMAT, tak i těch novějších. Další novinkou u TIAMAT je nový kytarista Thomas Wyreson, který nahradil dalšího Thomase, Peterssona. Může to být právě on, kdo stojí za přitvrzením současného TIAMATu. Ale o tom můžeme pouze polemizovat. Aspekt, který v hudbě kapely zůstal zachován jsou hardrocková sóla, ale na „Amanethes“ je jich podstatně méně než na předchůdci. Album je celkově hodně temné a Johan nepoužívá vokál na jaký jsme byli zvyklí v předchozích letech. Kromě zmíněného řevu pěje daleko hlubším a podstatně pozměněným vokálem než v minulosti. Tak dokresluje celkovou ponurost celého materiálu. Nutno poznamenat, že všechny nástroje jsou na novince výraznější a to tedy i basa Anderse, kterou jsem zde zatím jako jedinou nezmínil. Fandové kapely TIAMAT vězte, že jakmile zasunete nový kotouč „Amanethes“ do vašeho přehrávače a stisknete tlačítko „play“ budete se už jenom divit, jakýže to ti postarší pánové z TIAMAT dostali podnět, aby takto podstatně přidali na důrazu. Poslední změnou oproti předchůdcům je úbytek instrumentálních skladeb. V těch je Johan mistr nad mistry. Na „Amanethes“ se vyskytuje pouze jeden a to netradičně melodický a harmonický s názvem „Amanitis“. Jediným záporem alba je snad pouze jeho přílišná délka. Být o něco kratší, bylo by to za 10. Jde o další velice zdařilý počin Johana Edlunda a jeho party. Opět uslyšíte něco nového a opět budete vtaženi do mysteriózní a lehce okultní atmosféry. Zase a znovu budete překvapeni. Spousta novinek, které, jak si troufám tvrdit, většinu hudebních posluchačů příjemně potěší. Pro nás staré a stálé fandy této kapely další geniální majstrštyk výše zmíněného světoběžníka.

Zdroj: http://www.metalworld.biz/view.php?nazevclanku=tiamat-%96-amanethes&cisloclanku=2008050004

---

Five years is a long time…Especially when you are one of the biggest and most influential bands being formed the last almost 20 years in metal music…

It was a positively shocking moment to hear that the band signed to Nuclear Blast, almost a year ago. At least we had something to expect after “Prey” in 2003. Well, this is it, finally, the new album by TIAMAT, in my hands, arousing almost the same enthusiastic feelings as with every past TIAMAT issue…

“Amanethes” is a greek-turkish word, describing a kind of a very slow song, eastern-oriented, which usually contains the word “Aman” many times, which could be translated as “show some understanding” or it declares “pain” and “sadness”. Beyond that “Amanethes” have a unique musical pattern, which dresses the notes and surrounds the sadness of lyrics. Anyway, what TIAMAT portray here, has little to do musically with the classic amanethes in music. To be honest, metaphorically there are many similarities of the general concept to what amanethes really are, but this is another discussion…

TIAMAT are different here… Very different, so do not expect another “Prey” or another “Deeper Kind Of Slumber” or “another “Wildhoney”. In general, do not expect to categorize this attempt under a single TIAMAT musical period. There are many classical TIAMAT elements throughout this album, taken from all the periods of the band, as also new elements, first time appointed by the band. Of course, the music is still Gothic metal, however dressed with many different musical ideas.

Being a band with a constant developing style, they succeed in an innovative new style and obtained a new sound here. For instance, their sound is heavier than it used to be, more powerful bringing to mind bands such as “The Vision Bleak” or “Samael” at some tracks. Furthermore, Johan’s vocals are different. They changed to a darker and harsher way, in order to fit to the musical changes. Personally, I preferred Johan’s vocal style of the past…

Taking a closer look to the album itself, one thing is for sure, TIAMAT are back for good. All tracks have a dark mood, as also the controversial TIAMAT lyrics, as being presented throughout all these years. A representative sample of what “Amanethes” is about is the beautiful cover artwork…

The more you listen to it, the more you come across some ideas you didn’t notice before. I should not say it is a difficult album to listen and understand, however it has some hidden musical treasures, which need extensive listening to be enjoyed. “Until The Hellhounds Sleep Again”, “Misantropolis”, “Katarraktis Apo Aima” and “Amanes” are some of the favorite moments of the album, with almost all the other tracks being of the same quality.

“Amanethes” was produced by Johan Edlund himself and the recordings took place mainly in Greece’s “The Mansion” and “Cue” studios. The album was mixed and mastered in Germany’s Woodhouse Studios by Siggi Bemm, in January of 2008.

Concluding, TIAMAT issued an impressively mature album, innovative enough to attract new fans and conservative enough to satisfy their older ones. Being one of the latter and exhausting my critical strictness I feel very satisfied…

P.S. The track “Katarraktis Apo Aima” is in Greek and is translated as “A Waterfall Of Blood”…

Author: Michalis Psyllakis
Source: http://www.metal-invader.com/db/reviews-4667.html