JAROMÍR NOHAVICA - Ikarus

Celkové hodnocení alba: 71% Rok vydání: 2008 Žánr: folk Celkový čas: 43:28 Skladby

Recenze:

Písničkář na nové desce nabízí velké příběhy, hříčky, balady i osobní pohled na minulost

Když Jaromír Nohavica promluví, stane se tak spíš prostřednictvím internetu. Anebo písní. Jeho nové album Ikarus, které bylo natočeno během osmi lednových koncertů v Ostravě, zahajuje píseň Já si to pamatuju. Song připomíná jinou jeho skladbu z počátku 90. let, Mikymauz, která představila nového Nohavicu.

Tenkrát se vyvlekl z alkoholového objetí, nyní má za sebou zkušenost z veřejné palby sdělovacích prostředků: „V novinách zahlédl jsem vlastní podobiznu, narozen v komunismu, umřu v komunismu. Na četu ČT četují si s mačetami četné čety, jako před léty ty samé věty. Lidé se radují, jak je ta pravda prostá, dobře mu tak, však on ví, za co dostal, a mezi těmi všemi darebáky jako jeden z mnoha: Vicanoha, nějaký Vicanoha,“ zpívá Jaromír Nohavica.

Nohavica rozhořčeně drtí slova mezi zuby, cítí se napaden a brání svůj pohled na minulost: „Já o tom něco vím, zasrané STB, já si to pamatuju, tu hrůzu pamatuju, ty noci pamatuju, ta rána pamatuju, zákazy pamatuju, seznamy pamatuju.“ Motiv konopí, který se objeví v najazzlém vánočním songu Ježíšek, jejž provází potlesk do rytmu, se promění v konopný provaz ve skladbě On se oběsil („píší mi slušní tohoto světa: Běž se oběsit“).

Vysockij i Beethoven S těmito písněmi včetně rozbolavělého songu Co se to stalo, bratříčku, získala deska výraznější osobní ostří, které patrně vyvolá další polemiku o Nohavicovi nebo o jeho i naší poměrně nedávné minulosti. Ovšem je to jen jeden rozměr měňavého alba Ikarus, natočeného v prostoru klubů, s jednoduchým doprovodem Nohavicovy kytary, flétny Michala Žáčka či klavíru Dalibora Cidlinského. Komorní prostředí skladbám prospělo, posílilo jejich bezprostřednost.

Nohavica je znamenitý písňový dramatik i zpěvák. Vytvoří příběhy, srostlé s přirozenými melodiemi, umí rozjitřit emoce. Když zpívá o nevyřčených slovech v baladě Ty ptáš se mě, vyvolává pocity smutku z odcizení. Zatíží hudbu temnotou nebo šíří uvolněnou náladu ve skladbě Ostravian Pie. Uvádí na svou písňovou scénu různé postavy včetně biblického Noema, který ve stejnojmenné skladbě zachraňuje lidstvo před novou potopou z oteplení.

Nohavicovy písně jsou přitažlivé nejen strhujícím způsobem vyprávění. Bez velkých rekvizit Nohavica vystaví rozlehlé dějové i dějinné obrazy (Do dne a do roka), zároveň je propojí s pocity drobného jedince ve znamenité skladbě Mám jizvu na rtu. Titulní píseň svazuje symbol Ikara, jemuž odkapává z křídel vosk, s přízemními starostmi dole na zemi a zároveň nabízí pohled z výšky na velké lidské hemžení.

Nohavica se také klaní svým vzorům Vladimíru Vysockému nebo Jiřímu Suchému. Převezme melodii a trefně přebásní slova toho prvního ve skladbě Píseň o příteli a pohrává si s textovými motivy Jiřího Suchého ve skladbě Pro Martinu. Melodii Ona je na mě zlá si vzal od Beethovena, avšak s Nohavicovým textem je z ní čistá milostná balada, téměř lidovka.

Nohavicovy písně lze brát jako ryze osobní i čistě vymyšlené, někdy člověk opravdu neví. Není to vlastně důležité. Jaromír Nohavica prostě vydal další povedenou desku.

Autor: Vladimír Vlasák
Zdroj: MF DNES 20.2.2008

---

Na málokteré album se tak čekalo jako na novinku Jaromíra Nohavici Ikarus, zejména ve světle jeho posledních "kauz". Jak se k nim postavil v nových písních?

Ačkoliv se snaží dělat mrtvého brouka a s veřejností téměř nekomunikuje (webové stránky, které si spravuje sám a tudíž na nich uveřejňuje jen to, co sám chce, jsou jen zástěrkou), jako písničkář by musel být tvrdý jako diamant, aby mu do písniček dění, týkající se jeho osoby, neproniklo.

V tomto smyslu jsou na albu, které bylo natočeno ve druhé polovině letošního ledna živě při ostravských koncertech, zásadní čtyři písně, které jsou jakousi osou, kolem které se točí zbývajících jedenáct položek.

Jednu z největších "náloží" dostává posluchač hned na samotný úvod. V písni Já si to pamatuju znějí dokonce obraty jako "já o tom něco vím − zasrané StB". Nejde ale o reflexi či "vysvětlení", na které část Nohavicových fanoušků stále marně čeká, nýbrž popis písničkářovy paranoie. A je na každém posluchači, aby si ujasnil, zda oprávněné, či nikoli.

Každopádně si za ni ale do značné míry může Nohavica sám. Ne svým někdejším takzvaným "selháním", za to jej může soudit jen ten, kdo ve stejné zkoušce tehdy obstál, ale právě svým současným postojem ke "kostlivci vypadlému ze skříně".

Obecnou myšlenkou této písně je, že se "to všechno zase vrátilo" (rozuměj: metody známé z minulého režimu). Jak ale rozumět verši, že "zákazy (jsou) zase tady"? Nohavicovi opravdu někdo zakazuje hrát, vydávat, říkat si, co chce? A tohle mu ty stovky a tisíce oddaných fanoušků skutečně baští?

Ano, jistě lze chápat Nohavicovo znechucení tím, co je na seriózní psaní o jeho osobě (které on sám ovšem za seriózní nejspíš nepovažuje, sám se ostatně otírá o Lidové noviny) nabaleno − a to jsou výrony špíny, které pravidelně následují po jakémkoli článku zejména v diskusích na internetových portálech.

Právě o tom je působivý a zjevně prožitý text písně On se oběsil. Zde ovšem ukřivděnost ustupuje částečně vzdoru, zejména ale jakési temné ironii, která Nohavicovi sluší − a není to v jeho tvorbě příliš obvyklá parketa.

"Jsem příliš starý na to, abych věřil v revoluci," začíná závěrečnou píseň za doprovodu klavíru jednoho ze dvou hostí své nahrávky Dalibora Cidlinského jr. Píseň Mám jizvu na rtu je další "zpovědí" alba, jakýmsi smířením, účtováním. Uvědoměním si, že přese všechno mu během života po boku stál anděl. Pozitivní pohled − to je to, co Nohavicovi fanoušci na závěr alba nepochybně ocení.

Potud tři ze zásadních čtyř písní alba − ty, které lze, ať už vcelku, nebo jen jejich části, přijmout. Zbývá čtvrtá: Co se to stalo, bratříčku. Tou zřejmě Nohavica chtěl záměrně "pozlobit", píchnout do vosího hnízda. Takové míry nevkusu by totiž snad jinak nebyl schopen.

Jak především název, ale i další meziřádkové odkazy napovídají, jde o jakési oslovení Karla Kryla a vyjádření pomyslně společné deziluze (která byla, jak víme, pro poslední léta Karla Kryla příznačná): "někdo nás podved, bratříčku/možná ten pán tam na náměstí". Snad ani není třeba více komentovat, že Nohavica by s Krylovou osobou měl zacházet velmi opatrně.

Kromě těchto čtyř písní přináší album Ikarus celkem typický nohavicovský repertoár, ve kterém nechybí podobenství (Noe), osobitý pohled na společnost (Ježíšek) i mezilidské vztahy (Vysockého Píseň o příteli), milostné hříčky, které písničkář stále tak dobře umí (Pro Martinu, Ostravian Pie), hezká je i Ona je na mě zlá − sympatická drzůstka, v níž Nohavica otextoval Beethovenovu hudbu.

Protože se jedná o záznamy z Nohavicových sólových koncertů, doprovod se omezuje na písničkářovu sice účelnou, nezaměnitelně vystavěnou, ale přece jen dnes už trochu oposlouchanou kytaru. Oživujícím prvkem jsou tak kromě Cidlinského klavíru v závěrečné písni také dva vstupy vynikajícího Michala Žáčka: v Ježíškovi se saxofonem a v Ona je na mě zlá s flétnou.

Je škoda, že (alespoň v současné době) Nohavica rezignuje na spolupráci s muzikantskými kolegy, kteří tolik pozdvihli jeho alba z 90. let. Zda je na vině písničkářem nyní vyznávaná filozofie "do it yourself", nebo něco jiného − těžko říci. Mnohým novým písním by ale bohatší aranžmá rozhodně slušelo.

Albem Ikarus splnil Nohavica "společenské zadání". Takzvaně se "vyjádřil" (byť asi ne tak, jak by možná někteří stále ještě s − zřejmě marnou − nadějí čekali) a přidal pár zdařilých, byť předchozí tvorbu nijak nepřesahujících písní.

A co teď bude následovat? Ti, pro něž je guru, jej budou uctívat ještě víc, těm, kteří jej z jakéhokoli důvodu nenávidí, dá další hůl do ruky a ti, kteří už rezignovali, jej budou míjet z ještě větší dálky.

Autor: Ondřej Bezr
Zdroj: http://show.idnes.cz/nohavicuv-ikarus-je-ublizeny-vzdorny-i-mily-fmb-/hudba.asp?c=A080219_153437_hudba_ob

Vlastní komentář:

Nohavica trochu ztratil odstup a nadhled... některé skladby ovšem stojí za to...