DIMMU BORGIR - In Sorte Diaboli

Celkové hodnocení alba: 78% Rok vydání: 2007 Žánr: black metal Celkový čas: 42:50 Skladby

Recenze:

DIMMU BORGIR dnes patří mezi mediálně nejvíce protěžované kapely a tím pádem i mezi kapely, od kterých se očekává posun žánru směrem vpřed. Do pomyslné první ligy black metalu se roku 1999 dostali deskou "Spiritual Black Dimensions", kterou vyznačili svůj nezaměnitelný zvuk a dozajista i hudební směřování. Uplynuly dva roky a kapela vydala svůj dosud nepřekonaný opus "Puritanical Euphoric Misanthropia", na kterém prokázala schopnost skloubení dvou naprosto odlišných hudebních žánrů, black metalu a vážné hudby. Jednalo se navíc o materiál, který nejenže držel jakožto vcelku nový styl ("symfonický black metal") pohromadě, ale i jako hudba, která má hitové ambice. Důkazem byla například skladba "Puritania", jež skýtala nejen zmiňované hitparádové předpoklady, ale zárověň naznačovala směr, kterým by se kapela mohla v následujících letech ubírat. Následovalo nekonečné turné, na jehož konci došlo k nahrání následovníka "Death Cult Armageddon", na kterém se kapela celkem logicky upnula k "dokonalému" zkřížení klasiky a metalu. Materiál sice nebyl tak průlomový jako jeho předchůdce, ale i tak kapelu držel mezi absolutní špičkou extrémní hudby. DIMMU BORGIR v té době podnikli nekonečné turné hlavně po USA a v poslední fázi absolvovali i řadu festivalových vystoupení v Evropě, mezi které patřil i ročník 2006 Brutal Assaultu, kde jsme mohli pozorovat, že se kapela uzkostlivě nedrží jen albové předlohy jednotlivých písní, ale dokáže své písně předvést i bez podkladů vážné hudby.

Následovalo nezbytné pracovní volno, na něž navazovalo tvůrčí období, při němž se na fanoušky ze všech stran časopisů i internetových magazínů valily reklamy a odkazy na vznikající novinku "In Sorte Diaboli". Hlavně německý diktátor Nuclear Blast neskrýval svá očekávání desky roku, a tak bylo fanouškům pěkně po dávkách odkryto nejdříve zákulisí celého nahrávání, obal desky a na závěr samozřejmě placené stahování úryvků jednotlivých písní a ve finále i jedna její kompletní verze. Nevím do jaké míry má tato mediální taškařice smysl (krom čistě ziskuchtivého), ale postupným odkrýváním jednotlivých faktů desky se vytrácí celý moment překvapení a album ztrácí polovinu svého lesku.

Deska nesla má největší očekávání a potají jsem čekal nějakou zásadnější změnu v hudební tvorbě těchto šílených Norů. Dnes, když tuto recenzi píšu, je asi většině znám její hudební obsah, a proto můžu narovinu prozradit, ze "In Sorte Diaboli" patří k nejnudnější hudební třičtvrtěhodině, která se dala letos na pultech hudebních obchodů za nemalé peníze pořídit.

Veškrá tvrzení o nejlepším materiálu, který kapela stvořila, a ambicích opět dostát pověsti skupiny, jejíž desky patří k milníkům žánru byly smeteny naprosto klišovitým a nezábavným black metalem se sice moderní, ale natolik plochým zvukem, že objevování jednotlivých plusů desky se rovná vystavení se riziku zkažení hudebního vkusu. Toto tvrzení se bohužel vkrádá až po několikátém poslechu, protože po tom prvním se deska zdá býti docela poslouchatelnou, někdy dokonce až lehce nakopávající. První skladba (singlová) "The Serpentine Offering" je klasickou kompozicí, jakých můžeme najít na předchozích deskách hned několik, a posluchače navnazuje na celý zbytek desky. Objevujeme v ní typicky zakomponované orchestry přejímající místy od kytar melodickou linku a samozřejmě vložku čistých vokálů baskytaristy Vortexe. Jeho party patří k jedněm z mála plusů, které na této desce jsou, a celkem vtipně poukazují na čerstvě se rozpadnuvší klenot ARCTURUS. Mezi další skladby, které stojí za zmínku, patří ty, ve kterých hrají dominantní roli klávesy ("The Sacrilegious Scorn", "The Sinister Awakening", "The Invaluable Darkness"). Druhá zmiňovaná by mohla být považována za docela vtipnou parodii sama na sebe díky pekelnému refrénu "Antikristus", bohužel se nejedná o parodii a pánové všechno toto divadlo berou až moc vážně, čímž přispívají ke klišé nejklišovitějším.

Myslím, že nemá cenu se donekonečna zaobírat jednotlivými plusy i minusy desky, protože jako celek působí nudně, křečovitě a nenajdete v ní jedinou pasáž, ve které se objevuje něco, co by zaznělo poprvé nebo v podobě, jakou ještě neznáme, ať už z tvorby DIMMU BORGIR samotných či jiné "černé kapely". Hudebníci působivší v DIMMU BORGIR stejně jako kapela samotná patří k těm nejlepším, jaké může tento žánr nabídnout, ale ani jejich nadstandardní hráčské umění tentokrát desce nepomáhá, spíše naopak. Heslo "když něco dělám, tak nejlíp jak umím" je sice pravdivé, ale jeho druhá část by mohla doplňovat třeba otázka "Musím za každou cenu dělat to nejlepší?". Pro inspiraci není potřeba chodit daleko. Stačí se dobře zaposlouchat třeba do poslední desky SATYRICON. Krom tvrdé práce je z ní cítit i uvolněnost a nadhled zkušených. A to dnešním DIMMU chybí.

Autor: Gaia (hodnocení 40%)
http://www.abysszine.com/2007060001-dimmu-borgir-in-sorte-diaboli.html