AMORPHIS - Silent Waters

Celkové hodnocení alba: 84% Rok vydání: 2007 Žánr: progressive metal Celkový čas: 47:13 Skladby

Recenze:

Je to zhruba rok a půl, co jsem se tady zdráhal kopnout do vrtule a napálit Amorphis pořádné body. Skončili tehdy se sedmičkou spíše v poli poražených. Čas ale plynul a deska zrála. Největší slabiny, tedy občas trochu laciné melodie a až podezřele přímočará stavba skladeb, se nakonec ukázaly jako největší zbraně desky. O nějaké rychlé úmrtnosti nemůže být ani řeči. Přesto desce k výšinám nejvyšším cosi chybělo. Už ale nechybí...

Těžko skrývám své nadšení, jen s vypětím sil tlačím volume dolů (vlastně jen proto, že mám rád své uši). Dnes už je jasné, že Amorphis jsou prozatím největší hudební bombou roku a tentokrát, snad úplně poprvé, bych dal ruku do ohně za to, že to tak zůstane až do doby, kdy nám Ježíšek přinese hromady zbytečných dárků a dokonale vykoupená nákupní střediska zavřou aspoň na půl dne své pokladny. Deska „Silent waters“... dokonalé jméno. Jako ta nejklidnější voda tato deska nepozorovaně podemlela letošní hudební břehy a o několik metrů rozšířila stávající koryto řeky zvané „krásná hudba“.

„Eclipse“ byla podařenou deskou, ale řekl bych, že až teď, když se Tomi skutečně rozezpíval, můžeme mluvit o absolutním vrcholu. Nad jeho uklidňujícím čistým hlasem se rozplývám už několik měsíců, ale jeho drtivá a hutná opoziční hlasová poloha graduje až nyní. Je to už opravdu hodně dávno, kdy někdo rozbořil nudu tak naléhavým hlasem. Taková deska se rozhodně nerodí ani jednou ročně, prostě ne. Největším kouzlem novinky je především její melodická síla, kterážto je však tentokráte mnohem pečlivěji zabalena a ukryta netrpělivým zrakům hladového konzumu. Dalším zdrcujícím momentem je okamžik, kdy si uvědomíte, jak jednoduše, ale účinně tato deska nakládá s možnostmi kytar, kláves, ale i bicích. Všechno je to o vnitřní síle každé skladby, nikde nic nestojí čistě na technice, nebo dokonce aranžích. Je proto malý zázrak, že i bez jakýchkoli moderních pomůcek halí celou desku silná atmosféra noční přírody, dopovaná tradičně inteligentními texty inspirovanými finskou mytologií.

Zdrcující opening obstarává skladba „Weaving the incantation“. Nenacházím jedinou notu, která by si odnášela jiné hodnocení než „hudební orgasmus“. Geniální nástup nečekaně těžkých kytar výborně doplňuje zmiňovaná zlá tvář Tomiho. Absolutním vrcholem je potom refrén dvou tváří, který nechává kytary běsnit, ale vokály uvrhá do dechberoucího souboje dvou protikladů. Možná nečekaně, ale přesto je hned dvojka „A servant“ podle mě nejnenápadnější skladbou playlistu. Je sice stále laděná spíše do deathové minulosti kapely, ale refrén je až moc jemný a zbytečně odsává energii svému okolí. Samotné sloky a kytarové akrobacie však i tentokráte spřádají svou past, do které jste možná někteří už i spadli. A pokud ne, tak nejpozději TEĎ se tak stane. Po ztichlé řece vzpomínek totiž připlouvá diamant rozzářený svitem měsíce. Pohádkově čarovnou baladu ve středním tempu nese jedna z nejpříjemnějších melodií, které jsem měl poslední roky možnost slyšet. Akustické kytary líbají jejich elektrické sestřičky a piano jen tak šplouchá, jako ty vlnky na černé řece. Slušné drama do krásy úplňkové noci vnáší dynamická skladba „Towards and against“. První, co na ní člověka upoutá, je mrazivá hra kláves, která najednou zcela změní výraz. Jakoby ji měl pod palcem právě zářivě bílý měsíc nad černou řekou. Jednotlivé klávesy už nešeptají jako piano, ale pádí krajinou jako mrazivý vítr. Harmonii však znovu nastolí poklidnější refrén, který s dosti dravým a chladným rytmem jednotlivých slok nádherně kontrastuje. Je to už druhá skladba, ve které mám samotné „zlé sloky“ raději než relativně umírněný refrén. V každém případě, další jasná desítka. Možná nejlépe skrytým silným okamžikem je však refrén následující skladby, baladky „I Of Crimson Blood“. Výborná melodie skrze své kytary dávno opustila vody death metalu a houpe se aktuálně na čistě melodických vlnách. Souhra kytar v této rozhoupané baladě sevře vaše srdce pevně ve své dlani, Tomi ho v refrénu svým křičeným, ale melodickým projevem vzápětí hezky zmáčkne. Silné chvilky, vskutku. „Her alone“, další klenot v playlistu, který vypadá spíše jako náhrdelník z černých perel. Znovu nás houpají vlnky na hladině, nikdo se nikam nežene, jen kytary zpívají svou tesknou melodii a piano jim k tomu pláče.

Dlouhou dobu pro mě byla na vrcholu playlistu skladba „Enigma“. Akustické kytary doplňuje hypnoticky hluboký vokál a klávesy jako vítr opět jen tak poletují na pozadí. To všechno nabírá na síle jako letní bouře, kytary rostou a dupou. Překrásné okamžiky, songwriting opět dosahuje hvězdných výšin. Je to taková ta „písnička“, která je skromná, má ale silný děj a vy ji můžete milovat bez jakýchkoli ústupků. „Shaman“ potom logicky znamená spíše odpočinek, i když kytary samotné po delší době opět zesílí a připomenou časy kolem nejstarších desek kapely. Obecně mi ladění této skladby dosti připomíná i minulou desku s jejími občasnými hrubějšími výpady a přímočarými kytarovými linkami. Už tehdy bylo totiž cítit, jak se kapela, nadopovaná novou krví, začíná ohlížet po svých nejsilnějších chvilkách kolem desky „Tales from…“.

O závěr se ovšem starají dvě skladby, kterým je každá stupnice těsná. Nejprve překvapivá „The white swan“, která jakoby otáčela tradiční postupy kapely. Sloky jsou spíše klidné, zatímco refrén je tím žhavým jádrem, které skrze vokály chrlí na povrch proudy žhavé lávy. Každý si na desce najde to „své“ místo, já ho našel právě v tomto refrénu, v jeho překrásné melodii a hrubé síle prohnilého chrapotu, který ale k srdci doléhá tak těsně, až cítím, jak se láva rozlévá i mými tepnami, jako „Černá řeka“, jako poslední skladba této desky, natahující se opět zřetelně spíše ke kytarově výrazným počátkům kapely. Zejména závěrečný kytarový výstup nechává jméno „Amorphis“ znovu naplno zářit. I přes svůj název se s námi skladba loučí se obrovským úsměvem a optimismem, který nakazí každičkou buňku vašeho těla. A teď jste nakažení, tak poděkujte.

Verdikt: Esence melodického metalu a zhudebněná životní síla podaná s geniální jednoduchostí.

Zdroj: http://www.volumemax.net/index.php?option=com_content&task=view&id=2180&Itemid=34

Vlastní komentář:

Příjemné překvapení, které jsem od Amorphis už skoro ani nečekal. Považuji ho za jejich druhé nejlepší album; pochopitelně po Tales from the Thousand Lakes.