DEATH - Individual Thought Patterns

Celkové hodnocení alba: 78% Rok vydání: 1993 Žánr: death metal Celkový čas: 40:06 Skladby

Recenze:

Věru nevyzpytatelné jsou osudy lidské a neprostupné je předivo jejich směřování. Vsadím se o co chcete, že drtivá většina příznivců DEATH při zprávě o personálních rošádách uvnitř skupiny, následujících po úžasném albu „Human“ (1991), velmi hlasitě zajásala. Muzikantské velepersony Gene Hoglan (bicí, ex - DARK ANGEL) a Andy LaRocque (kytara, jinak KING DIAMOND) k nové porci hudby a textů z fajnšmekrovské autorské dílny Chucka Schuldinera, to podle všeho nemělo dopadnout jinak, než dalším velkým vítězstvím Smrti. Opak je ovšem pravdou, čemuž však prosím nerozumějte špatně. Album „Indivuidual Thought Patterns“ není určeno do smetí či kamkoliv jinam, kde by se na něj mělo co nejdříve zapomenout, protože to bych si nedovolil říct o žádném z alb DEATH. V jeho případě však podle mého nedošlo k naplnění všech těch předpokladů a nadějí, které se do něj s ohledem na zmíněné okolnosti daly vkládat. Proto zní nadmíru vytříbeně, proto je plné technických fines a muzikantských zákrut par excellance (samozřejmě v death metalovém balení), ale proto z něj také v člověku po odeznění nezůstává nic víc než téměř neutrální pocit, hovořící „jen“ o solidně odvedené práci. A to mi právě v nadstandardních poměrech, které si ostatně Chuck a spol. zavedli sami, přijde tak nějak nezvyklé. Ano, to je to slovo.

Nezvykle dlouho totiž trvá, než si osvojíte fakt, že jste se propracovali až k samotné podstatě „Individual Thought Patterns“. A když už se tohoto faktu zmocníte, nezvykle rychle o jeho vlastnictví zase přijdete, protože vám proteče mezi prsty jako hrstka písku z přesýpacích hodin. V paměti vám zůstane jen nejasný odraz melodického nádechu a vůbec celé podstaty „Human“, jež jakoby kdosi přetavil do nové, tak nějak méně výrazné formy. Jinými slovy, album je dost dobře možné vnímat jako nastavovanou kaši z minula, i když pochopitelně nelze přehlédnout, kdo a jak onu kaši nastavoval. A to prostě není, alespoň v případě DEATH (pravda, mnozí jiní by se za schopnost produkovat takovou muziku minimálně upsali ďáblu), lidově řečeno úplně košer. Že na mne skutečně zapůsobily a zanechaly ve mě podstatný a výrazný dojem, mohu proto zodpovědně prohlásit jen o pětici skladeb, respektive pouze o čisté polovině alba. O strhující úvodní „Overactive Imagination“, vedené svěžími a svižnými nápady (slyšte LaRocqueho sólo v duchu domácích KING DIAMOND), v nichž lze poprvé nakousnout neodolatelně tahavou DiGiorgiovu bezpražcovou basu a Hoglanovu hru na dva velké činely (navzdory albu samotnému je vůbec hra obou zástupců rytmické sekce jeho velkou ozdobou). O „Jealousy“ s nejkrásnějším mezi baskytarovými příspěvky, doslova a do písmene monstrózním. O „Trapped In A Corner“, pokloně krásné a čisté melodii, provedené v dostatečně zajímavém duchu se špetkou melancholického smutku. O „Nothing Is Everything“, se stejně tklivým a jímavým podtextem, vyznívajícím nicméně stejně záludně, jako když velmi hrubě a necitlivě vytáhnete nočního živočicha na denní světlo. A o „The Philosopher“, předloze pro klipové ztvárnění, dalším smutném příběhu, postaveném protentokráte na čistém a majestátním kytarovém riffu. S poslechem zbylých skladeb poté už ovšem jaksi nevím kudy kam (a nakonec končím ve slepé uličce), stejně tak jako mi připadá, že kudy kam nevěděli ani Chuck a spol. při jejich nahrávání. A z toho tedy pramení má lehká pochybovačnost, opřená především o skutečně nevídaný moment v dějinách kapely.

Nikdy předtím ani potom jsem totiž ,byť jen na moment, nezapochyboval o tom, zda DEATH dostáli své pověsti a podepsali se pod album, jemuž mohl celý kovový svět s uctivostí zalehnout u nohou. Jen „Individual Thought Patterns“ mě donutilo uchýlit se k podobným úvahám, a přiznávám, že tomu vlastně stejně vůbec nerozumím. Potenciál převeliký, zkušenosti nemalé, tak kde jsou ty výsledky? Odpověď na tuto otázku raději zanechme ne úplně zodpovězenou. Navrtal jsem se v ní, řekl bych, už dost a každé další slovo by zřejmě mohlo ohrozit vážnost a důstojnost, které (jak alespoň doufám) se DEATH těší až do dnešních dnů. A to bych vážně nechtěl.

Zdroj: http://www.metalopolis.net/art_reviews.asp?id=2403