HANS ZIMMER - Pirates of the Caribbean - At World's End

Celkové hodnocení alba: 71% Rok vydání: 2007 Žánr: soundtrack Celkový čas: 55:50 Skladby

Recenze:

Badeltovo Prokletí černé perly bylo…ucházející. Přivedlo na svět malou supernovu v úvodních motivech a samotného Badelta vyneslo na pomyslné skladatelské výsluní, ač o zaslouženosti tohoto postavení by se dalo polemizovat. Jisté však je, že zprofanované rázné pirátské téma se nám všem zarylo pěkně hluboko pod kůži. Sequel Hanse Zimmera o několik tříd výrazně předčil práci mladšího a méně zkušeného Badelta, který se stejně jako jeho mentor (rozuměj Zimmer) řadí do společnosti Media Ventures (vlastně takový spolek skladatelů filmové hudby, kam mimojiné patří např. i John Powell, Mark Mancina či Harry Gregson-Williams…). Zimmer obohatil piráty o nové motivy, byl „kapánek“ hlučnější, rozumně, ale ne příliš originálně varioval již zažitá schémata a v duchu svých předchozích prací se nebál užití modernějších nástrojů před klasickým složením orchestru. Ostatně na elektronice stál i jeho kariérní zrod. Soundtrack pak ovšem do kolen srazilo zařazení remixu písně He’s A Pirate od DJ Tiesta…Nevím, jak se tento track líbil vám, ale mě vyloženě zklamal, protože podobné věci na orchestrální OST nepatří. Tam, kde v druhém pokračování Zimmer bodoval, se v epickém zakončení trilogie vrací s nečekaně silným elánem a dokonce při své anabázi Koncem světa stihne ještě připomenout Ennia Morriconeho a jeho nejlepší práce k „špageti“ westernům od Sergia Leoneho. Potlesk, prosím.

I přese svou dřívější drobnou „antipatii“ k Zimmerovi si vždy rád připomenu podařená díla jako Krvavý příliv, Poslední samuraj, Gladiátor, Král Artuš, Pearl Harbor, ale i minimalistickou Tenkou červenou linii. Zimmer je (a mnozí mi jistě dají za pravdu) mistr akce a nadupaných hlavních motivů. Za nimi v první řadě stojí jeho sláva. Na konci světa přináší hned dva nové (respektive 3, pokud počítáme i úvodní titul z prvního tracku, jenž reprezentuje sjednocené bukanýry)! Jsou sice hůře zapamatovatelné než melodie z předchozích dílů, nicméně o to nabitější emocemi a poslouchatelnější, hlubší. Zimmer se tentokrát lehounce vymyká svému stylu a několikrát si dovolí letmé vybočení z klasického rukopisu. V těchto pasážích jsem v duchu zaplesal a mé soundtrackofilské ego se rozplývalo blahem. Velmi chválihodná je soudržnost alba, kde není žádný track zbytečný a co je nejpřednější; nenudí. Deska počíná skutečně netradiční skladbou. Její název je Hoist The Colours. Virbl zde vytváří povedený dojem vzdýmajících se vln, který přiráží a zase odráží do ztracena. Feeling námořních dobrodružství pak na pozadí doplňují pravidelné údery „lodního zvonu“ a tajuplný zpěv malého chlapce. Ten vzápětí střídá pirátský chorál, ukončený chřestěním řetězů. Návyková záležitost. Dále se s německým rodákem Zimmerem vypravíme do Singapuru, kde pozorní posluchači ocení spoilery na Posledního samuraje a zčásti i na Neznámý Rangún (ach ten Dálný východ). Zimmer ovšem nepolevuje a ve vybudované atmosféře pozvedá další a další svěží kompozice. Po skladbě The Wit’s End, kde se mihne i motiv Davyho Jonese z Truhly mrtvého muže nás ale čeká skutečné překvapení. Ve skladbě Multiple Jacks (a dále ještě výraznějí v písni Parlay) nám Zimmer v úsměvně-mystické reminiscenci předhodí (někdo namítne, že plagiátorský) odkaz na Morriconeho Tenkrát na Západě (minimálně hlavní motiv z tého soundtrackové legendy musí znát každý), ale i kosmickou modernu ze které jsem měl na okamžik zvláštní nepříjemný pocit. Morriconovské momentky (chcete-li hříčky) mě v průběhu poslechu nadmíru potěšily a neberu je jako opisování. Jde pouze o citování a vzdání holdu maestru Morriconemu. Ten mimochodem získal při posledním udílení cen Akademie čestného Oscara za celoživotní dílo. Je ovšem čas na akci a na track, který mě rychle vyvedl z pochyb ohledně oné zmíněné moderní a nesouvisející pasáže v Multiple Jacks. Up Is Down je troufám si tvrdit z celé desky nejlepší akční partitura. Je to track živý, hravý, vzletný a pompézní. Zimmer několikrát zaexperimentuje s vlastními hranicemi a překonává sám sebe. A takový je ostatně i zbytek alba, které skladbu od skladby (například skvělé I See Dead People In Boats) spěje k finálnímu zúčtování v jedenáctém tracku, který má téměř…symbolických jedenáct minut. Album však touto akční gangrénou nekončí. Ba naopak. Zimmer si v další písni zarecituje vlastního Krále Artuše (pozorně naslouchejte prvním vteřinám skladby) a v poslední skladbě (jejíž valná většina zazní v titulcích) Drink Up Me Hearties celý tento příjemný kolos zkušeně uzavře a vy si jen zmlsaně (zklamaně) povzdechnete, že už je vlastně konec. Před definitivním verdiktem ještě zmíním, že celý soundtrack nahrával orchestr The Hollywood Studio Symphony a dirigovali jej skladatelé Blake Neely a Nick Glennie-Smith. Na samotném albu pak dodatečné úpravy provedli i další členové Media Ventures.

Ano, poslech uteče neuvěřitelně rychle, jak už to s věcmi, které nás těší bývá. Ale upřímně mohu říct, že stojí za to si vyhradit na poslech necelou hodinu, což je zhruba stopáž alba, usednout do pohodlného křesla a nechat se unášet proudem Zimmerovi imaginace. V těchto vodách se totiž hrdinství snoubí s tajemnem, návratem za minulostí, velkolepostí, zvučností, napětím, komičností, fatálností…i vlastním vykradačctvím. Ale poslední poklesek s ohledem na nadprůměrnou kvalitu celé desky přehlédnete. Hans Zimmer si u mě tímto albem získal do budoucna nehynoucí sympatie a odstranil veškeré bariéry a předsudky, které jsem k němu, jakožto ke skladateli choval. Zaposlouchejte se také do čarovného a pohodového uzavření trilogie Pirátů z Karibiku a dejte maestrovi šanci vás vtáhnout do kouzelné říše filmové hudby a na Konec světa. Kdo o Zimmerovi kdy pochyboval, nyní musí chtě nechtě připustit, že i neviditelné klobouky se musí smekat…

P.S. - Hudba samotná je nejvýraznější a nejlepší složkou filmu…

Autor: Luděk Čertík
Zdroj: http://www.mfantasy.cz/2007050016-fantasy-hudba-hans-zimmer--pirati-z-karibiku---na-konci-sveta-.html