PARADISE LOST - Paradise Lost

Celkové hodnocení alba: 70% Rok vydání: 2005 Žánr: metal Celkový čas: 46:38 Skladby

Recenze:

Téměř tři roky uplynuly od vydání výtečné desky "Symbol of Life" (recenze) a jakmile jsem zaregistroval, že PARADISE LOST nahrávají nové eponymní album, nemohl jsem ani pomalu spát nedočkavostí. Aktuální směřování skupiny, mírně započaté na "Believe In Nothing" a plně vykrystalizované na minulém počinu "Symbol of Life" se jeví jako zadřilý kompromis mezi nedopouštěním se plagiátorství starých metalových skvostů a zároveň moderním, hitovým nábojem. Již desátý počin, nazvaný lakonicky "Paradise Lost", směřuje tímto sympatickým směrem. Navíc si můžeme všimnout hned několika změn. Kromě nového bubeníka Jeffa Singera, jenž nahradil Lee Morrise, nelze přeslechnout jednoznačně nejsyrovější sound desky s nejméně klávesovými a nasamplovanými aranžemi od dob stylotvorných eskapád v roce 1999, kdy vyšlo CD "Host". Mysleme si o popovější etapě skupiny (mírně započaté na "One Second" a plně rozvinuté na, po hudební stránce, kontroverzním "Host") své. Sama skupina tvrdila, že hledala nové obzory svého hudebního směřování, metaloví fanoušci ji však zatracovali pro komerční zaprodanost a prvoplánovitost. Po přitvrzení zase pro změnu adorovala metal či tvrdý rock. Osobně si myslím, že popovější směřování PARADISE LOST se nejevilo jako dobrý marketingový tah, jak pro vydavatele EMI, jenž s nimi rozvázal kontrakt, tak pro samotnou kapelu. Jednak nad skupinou lámali hůl staří fanoušci a ti, jež je měli nahradit, byli natolik odokojení MTV, že o nějakých PARADISE LOST neměli ani ponětí. Z těch několika klipů, co po vydání "Host" v TV běžely, taky zrovna nejásali nadšením. Prostě tuctová popovka s gothic feelingem. Holt takových jsme už slyšeli a ještě uslyšíme. O originalitě tedy nemohla být ani řeč. Přechodem k labelu G.U.N. Records nastaly ve směřování kapely změny. Dodejme, že k lepšímu. Svým návratem k říznějšímu rocku, tvrdším riffům a syrovějšímu zpěvu, si skupina opět přilákala některé staré příznivce a současně s globálnějším zájmém o tvrdší rock či hlavně nu-metal ze strany komerčních médií a mladých fanoušků se v tomto opětovném sebenalezení cítila určitě jistější v kramflecích.

Nicméně pojďme si vzít pod recenzentský skalpel aktuální CD "Paradise Lost". Hned z prvních tónů úvodní "Don't Belong", začínající pitoreskním piánem a nenápadnými samply v pozadí můžeme slyšet starý dobrý duch PARADISE LOST, řekněme z období "One Second". Přestože klávesovými aranžemi se zde nešetří, rozhodně nezní podbízivě popově, ani samply nepřehluší rockový základ, právě naopak. Disponují (pro metal) tradičním zabarvením a v podobném duchu jsme je mohli slyšet už na "Draconian Times" (recenze), byť v řidší míře. Ovšem za hlavní devizu považuji navrácení se ke klasickému zvuku kytar dvojzápřahu Gregor Mackintosh/Aaron Aedy a přirozenějšímu nazvučení bicích. Pryč jsou doby monotónně znějící rytmiky a tun odlidštěných samplů, kdy se skupina vzdalovala rock/metalové vitalitě. Už na minulém počinu jsme si mohli vychutnat šťavnaté riffy a melancholická sóla, avšak na "Paradise Lost" se tyto elementy derou na povrch s mnohem větší vervou. Taková dvojka "Close Your Eyes" neobsahuje prakticky žádné klávesové aranže (vyjma nasamplovaných chorálů) a její riffy si nic nezadají s metalovou minulostí. Téměř klasičtí PARADISE LOST z období opusů "Draconian Times" či "Icon". Trojka "Grey" začíná ještě energetičtěji, zároveň se jedná o jasnou hitovku. V následující "Red Shift" dokonce zaregistrujeme jasně slyšitelné nu-metalové manýry. Ovšem nemyslete si, že se jedná o bohapustou prvoplánovitou hitovost. Skupina se v žádném případě nepopírá. Sklidnění přichází s pátou "Sun Fading". Prakticky po celý její hrací čas ji lemuje tradiční (ze starých dobrých dob) tesklivé "paradiselostovské" sólíčko.

A tak bych mohl pokračovat až do konce desky. Pomalejší smutné skladby střídají nadupanější hitovky. Po zvukové stránce desku "Paradise Lost" nejvíce charakterizuje návrat k legendárním počinům a minimální zakomponování klávesových aranží. Samplů je téměř prosta. Mě, jakožto milovníka gothic metalové minulosti velmi potešila. Navíc nezklame i nové fans, oceňující rockovou vzdušnost s nádechem mainstreamu a celkově klidnou melancholickou náladu.

Zdroj: http://www.abysszine.com/view.php?cisloclanku=2005030703-paradise-lost-paradise-lost

---

Pětice muzikantů z jižní Anglie se v předešlé dekádě nesmazatelně zapsala do metalové, potažmo rockové historie. Na albech „Icon“ a „Draconian Times“ dotáhla své pojetí temného metalu k dokonalosti, aby v zápětí nebojácně vstoupila do hájemství goticky rockové elektroniky s přesilným albem „One Second“. Dva následovníci, a sice až depešácky jemný „Host“ a kytarovější, avšak bez pevného výrazu a směru usazený, „Believe In Nothing“, sice tolik lidí nepřesvědčili (i když právě „Host“ osobně považuji za černého koně a tajný triumf diskografie PARADISE LOST), ale o to bylo album „Symbol Of Life“ na všech frontách zdařilejší. Kapela se na něm vrátila k výhradně kytarové práci, ale na druhou stranu hleděla dopředu (jak je ostatně jejím dobrým zvykem). O novince se před zveřejněním šuškalo, že má čerpat z odkazu metalového období první poloviny 90-tých let a má být po dlouhé době nejtvrdším albem.

A hned na úvod musím sdělit, že se tyto fámy ukázaly být naštěstí lichými. Album „Paradise Lost“ naprosto plynule navazuje na předcházející desku „Symbol Of Life“. Není sice tak přímočaré a dynamické, avšak vychází ze stylu, který si kapela vytvořila a definitivně přisvojila na posledních albech. Novinka není tolik hitová a je v ní méně na první poslech výrazných skladeb, ale o to více je barevnější. Zajímavé melodie objevujete pozvolna a s každým dalším poslechem se jejich počet zvyšuje a jejich krása sílí. PARADISE LOST čerpají jak z kytarové práce drakónského období, tak temné alternativy „One Second“ a to vše umisťují do svého současného léty vytříbeného stylu. Při dalším srovnávání se „Symbol Of Life“ přicházím ke zjištění, že kapela nyní znovu více pracuje s kytarovými efekty a syntezátory. Kytary se zde na jednu stranu obracejí k deset let staré minulosti (viz. závěrečná „Over The Madness“), tak vzhlížejí do dosud pro PARADISE LOST neprobádaných území (např. motiv připomínající minimalismus britských kytarovek v „Accept The Pain“). Nick Holmes se v průběhu let vypracoval na velmi dobrého rockového zpěváka, jehož hlas ve skladbách vytváří mnohobarevné klenby. Od drakónské zasmušilosti bez problémů přechází k čistému popovému výrazu.

Album startuje monumentální skladbou „Don´t Belong“ plynoucí ve středním tempu, která patří k tomu nejlepšímu, co deska vůbec nabízí. Druhá je nářezovější „Close Your Eyes“, vystavěná v kontextu s albovým předchůdcem. Třetí v pořadí je tradiční gothic-rocková hitovka „Grey“, která po zajímavých slokách v refrénu upadá do vlažností prezentovaných tvorbou kapely HIM. Hned po ní přichází vrchol první půlky alba a sice post moderna v podání skladby „Red Shift“. Její digitální úvod a ve slokách až synth popový Holmes, předznamenává vynikající táhlý refrén, podporovaný takřka z ničeho vzrostlými kytarovými riffy. Skladba vystavěná na kontrastu a obrovské gradaci. Singlová „Forever After“ je výrazný hit ve stylu skladeb „The Last Time“ a „Say Just Words“. Střed alba je však ospalý a k životu jej probudí až originální „Accept The Pain“, od které je již deska bezchybná. Formule pro tradiční skladbovou strukturu této nahrávky je právě v této písni nejpatrnější. Střídmá instrumentace a jemná melodika ve slokách, vykonstruovaná na zajímavé zpěvové lince, je prostřídaná s tradičním frázovaným refrénem, který je naopak pevně ukotven na hutných kytarových riffech. Uvolněnost a originalita „Shine“ dělají právě z této skladby klenot celého alba. Razantnější je sborovými zpěvy zdobená „Spirit“. Deska je zakončená pomalou a chce se říct až bombastickou suitou „Over The Madness“, která obsahuje typické kytarové motivy z období „Icon“, avšak vnáší do nich melodiku a atmosféru hudby současných PARADISE LOST.

Na pochopení novinky je třeba trochu více času, než tomu bylo u „Symbol Of Life“. Deska není tolik výrazná a úderná jako její předchůdce. Její síla však tkví v rozmanitosti a dokonalé aranžérské propracovanosti. Album „Paradise Lost“ prakticky pokračuje z místa, kam došla deska „Symbol Of Life“ a představuje typický styl PARADISE LOST zahraný v jemnějším podání.

Zdroj: http://www.metalopolis.net/art_reviews.asp?id=1972